Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 401/15 #1Usnesení ÚS ze dne 07.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti kasačnímu rozhodnutí
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.401.15.1
Datum podání06.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 243e odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 401/15 ze dne 7. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele statutárního města Olomouc, IČ 00299308, se sídlem Horní nám. 583, Olomouc, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem Advokátní kanceláře Ritter-Šťastný, se sídlem Riegrova 12, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2014 č. j. 30 Cdo 4444/2014-107, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. září 2014 č. j. 7 Co 6/2014-44 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 9. července 2014 sp. zn. 74 C 62/2014 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 10. července 2014 č. j. 74 C 62/2014-16, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností ze dne 5. 2. 2015, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 2. 2015, stěžovatel napadl shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdil, že mu obecné soudy odepřely právo na spravedlivý proces, resp. že porušily čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky.

2. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 7. 2014 bylo na návrh žalobce Ing. akad. arch. Jana Šépky podle § 76 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu (o. s. ř.) nařízeno předběžné opatření, kterým bylo stěžovateli uloženo zdržet se výměny pouličních lamp veřejného osvětlení Horního náměstí v Olomouci (výrok I), a dále byl stěžovatel zavázán zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok II); usnesením ze dne 10. 7. 2014 krajský soud doplnil podle § 166 odst. 1 o. s. ř. výrok I prvně uvedeného usnesení tak, že se žalobci ukládá podat proti stěžovateli ve lhůtě 14 dnů žalobu na zákaz neoprávněného zásahu do jeho práva.

3. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") bylo k odvolání stěžovatele usnesení krajského soudu zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení, a to s poučením o přípustnosti dovolání za podmínek upravených v § 237 o. s. ř. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud shora označeným usnesením odmítl s tím, že není podle § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. přípustné.

4. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatel upozornil, že dovolání podal na základě poučení vrchního soudu, Nejvyšší soud ho však v napadeném usnesení poučil, že dovolání nebylo přípustné (s ohledem na to stěžovatel lhůtu k podání ústavní stížnosti jistě odvíjí až od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, k němuž mělo dojít dne 5. 1. 2015). Dále stěžovatel poukázal na to, že doplňující usnesení krajského soudu bylo žalobci doručeno dne 11. 7. 2014 a že žalobce podal žalobu až dne 28. 7. 2014, tedy po uplynutí čtrnáctidenní lhůty, kterou mu krajský soud k tomuto účelu stanovil, a tak předběžné opatření zaniklo [§ 77 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Vrchní soud však k této skutečnosti nepřihlédl, takže zrušil "něco, co již neexistovalo, co již zaniklo před jeho rozhodnutím"; vzhledem k tomu, že se odvolání stalo bezpředmětným, je měl vrchní soud dle názoru stěžovatele odmítnout, případně odvolací řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavit. K tomu stěžovatel dodal, že poté, co zjistil, že předběžné opatření ze zákona zaniklo, lampy osvětlení vyměnil, načež vyvodil, že podání ústavní stížnosti má praktický význam, a to (zřejmě) z hlediska toho, zda nejednal protiprávně, či nikoliv.

5. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak ve vztahu k napadenému usnesení vrchního soudu není.

6. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

7. Rozhodovací praxe Ústavního soudu vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je subsidiarita; ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování - až na výjimku [srov. § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu] - nepřipouští. Úkolem Ústavního soudu není napravovat ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně

povolán - z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci - k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.

8. V rámci řízení o ústavní stížnosti je tedy Ústavní soud oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž (však) věc nebyla ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06, ze dne 4. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10, ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 či ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1492/13 (všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

9. Jestliže pak v souzené ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že k zániku předběžného opatření došlo ex lege, může tuto svou námitku uplatnit v průběhu pokračujícího řízení, přičemž bude na obecných soudech, aby se - odpovídá-li stěžovatelovo tvrzení skutečnosti - s nastalou procesní situací (byť je jakkoliv složitá) náležitě vypořádaly; pokud se tak nestane, resp. pokud se stěžovatel také po skončení daného soudního řízení (o předběžném opatření) nadále bude cítit dotčen na svých základních právech, nic mu nebrání v podání nové ústavní stížnosti. Jiný postup by vedl k tomu, že by Ústavní soud otázku včasnosti podání žaloby a případně další procesní otázky, které na ni navazují, řešil ještě předtím, než je vůbec vyřeší obecné soudy (či by tak činil souběžně s nimi), což mu - jako zásadně přezkumné instanci, nadto řídící se principem minimalizace zásahů do činnosti obecné justice - nepřísluší.

10. Namístě je proto závěr, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a ústavní stížnost byla tudíž podána "předčasně", resp. směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem ústavního přezkumu ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

11. Napadá-li stěžovatel rovněž usnesení Nejvyššího soudu, nehledě na to, že žádné konkrétní výhrady proti postupu uvedeného soudu nevznáší, nutno konstatovat, že se sice nejedná o kasační rozhodnutí, nicméně výše uvedené závěry, vycházející z principu subsidiarity, lze vztáhnout i na toto rozhodnutí, neboť ani v tomto případě nejde o rozhodnutí "konečné" ve výše uvedeném smyslu, ale je jedním z celé řady procesních rozhodnutí vydávaných soudy v průběhu řízení, jež samostatným předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu (zpravidla) být nemohou [viz usnesení ze dne 6. 11. 2014 sp. zn. III. ÚS 3352/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. dubna 2015

Jan Filip v. r.

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru