Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 401/12 #1Usnesení ÚS ze dne 22.03.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Praha
SOUD - OSZ Praha-západ
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny
Věcný rejstříkTrestný čin
řízení/zastavení
Trestní řízení
Ochrana osobnosti
presumpce/neviny
bezúhonnost
rozhodnutí procesní
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.401.12.1
Datum podání03.02.2012
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 40 odst.1, čl. 40 odst.2, čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 308 odst.1, § 2 odst.2

40/1964 Sb., § 11

40/2009 Sb., § 354 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 401/12 ze dne 22. 3. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti L. V., zastoupeného JUDr. Věrou Surmíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Na Žertvách 23, proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 23. 12. 2011 č. j. 2 KZT 1137/2010-30, a usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství pro Prahu - západ ze dne 10. 11. 2011 č. j. ZT 87/2010-68, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí státních zástupců, vydaná v jeho trestněprávní věci.

Shora uvedeným usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství pro Prahu - západ rozhodla s poukazem na ustanovení § 308 odst. 1 tr. řádu o pokračování v trestním stíhání proti stěžovateli [pro přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b) a c) tr. zákoníku], jež bylo usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství pro Prahu - západ ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. TZ 87/2010, ve spojení s usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 5. 11. 2010, sp. zn. 2 KZT 1137/2010, podmíněně zastaveno se zkušební dobou v trvání dvanácti měsíců. Stěžovatelovu stížnost proti tomuto usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze jako nedůvodnou zamítl.

Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství pro Prahu - západ odůvodnila rozhodnutí pokračovat v trestním stíhání tím, že stěžovatel nesplnil povinnost uloženou ustanovením § 308 odst. 1 tr. řádu, neboť "ve zkušební době nevedl řádný život, ale opakovaně se dopustil trestné činnosti stejného druhu, a dokonce vůči stejné poškozené". Státní zástupkyně přitom odkázala na obsah trestního oznámení přijatého policejním orgánem a jím provedené šetření, na jehož podkladě došlo k zahájení trestního stíhání stěžovatele pro přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c) a d) tr. zákoníku.

Ke stejnému závěru dospěl posléze i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze.

Ústavní stížností napadená rozhodnutí vycházejí dle stěžovatele ze "zcela skandálního porušení principu presumpce neviny a porušení principu, že o vině za trestné činy je oprávněn rozhodnout pouze nezávislý soud", neboť státní zástupci nevyčkali pravomocného skončení soudního řízení a přijali vlastní závěr o jeho vině. Stěžovatel připomíná, že se tím dostali do kolize rovněž s obsahem komentáře k trestnímu řádu.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že vychází ze zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, jež je třeba vnímat jako řízení mimořádné. Proto se řídí požadavky zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, a to zejména v situacích, kdy dosud nebylo meritorně rozhodnuto a příslušné řízení probíhá. Pravomoc Ústavního soudu je tedy založena především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž (případnou) protiústavnost již jiným způsobem, procesními prostředky, jež vycházejí z příslušných procesních norem, napravit nelze.

Podmíněné zastavení trestního stíhání představuje tzv. mezitímní rozhodnutí, jímž není rozhodnuto o vině (a trestu) a jímž není trestní stíhání ani pravomocně skončeno jinak (viz Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 6. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, str. 2319 - 2320). O vině a trestu se nerozhoduje ani rozhodnutím o pokračování v trestním stíhání, jež představuje ve své podstatě procesní rozhodnutí reflektující skutečnost, že (ve zkušební době) nebyla splněna podmínka, aby trestní stíhání bylo skončeno tzv. odklonem.

Z hledisek mezí ústavněprávního přezkumu, jež byly výše vyloženy, z toho plyne, že jeho předmětem rozhodnutí o pokračování trestního stíhání zásadně není, neboť jde o otázku svojí povahou procesní provenience, jejíž posouzení náleží do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Případná ingerence Ústavního soudu se v tomto stádiu trestního řízení omezuje na nápravu zcela extrémního vybočení z rámce zákonnosti, mající za následek porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv (srov. mutatis mutandis např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2011 ve věci sp. zn. IV. ÚS 252/11).

Byť je - z důvodů níže konkretizovaných - namístě rezervovanost při hodnocení argumentace obou napadených usnesení, o takový případ v projednávané věci nejde.

Stěžovateli lze přisvědčit potud, že orgány činné v trestním řízení nemohly - s ohledem na zásadu presumpce neviny (čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny a § 2 odst. 2 trestního řádu) - uplatnit přímo argument trestné činnosti stěžovatele, aniž by vyčkaly právní moci eventuálního odsuzujícího rozsudku pro další trestný čin (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 6. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, str. 2330, Růžička, M.: Komentář k trestnímu řádu. § 308. ASPI LIT16126CZ, příp. Stanovisko č. 15/1999 Sb. v. s. NSZ k postupu státního zástupce v případě spáchání trestného činu ve zkušební době podmíněného zastavení trestního stíhání).

Současně však nelze ztrácet ze zřetele, že kritérium "vedení řádného života" (§ 308 odst. 1 tr. řádu) zahrnuje kromě bezúhonnosti ve smyslu absence naplnění skutkové podstaty trestného činu nebo správního deliktu též "bezúhonnost" v rovině "civilní", ve smyslu respektování norem občanských, společenských či rodinných, aniž by zde byl nezbytný průmět do poměrů trestněprávních či správně sankčních. Jinak řečeno, i nedostatek této občanskoprávní bezúhonnosti je způsobilý založit důvod, pro který pokračovat v podmíněně zastaveném trestním stíhání lze.

Jestliže se popis jednání stěžovatele, které státní zástupci doplnili - alespoň v minimální míře - poukazy na konkrétní důkazní prameny, implikuje možnost porušení i těchto - "ne-trestních" - norem (srov. § 11 a násl. obč. zák.), není pro zásah Ústavního soudu důvod, jenž - se zřetelem k výše konstatovaným omezením ústavněprávního přezkumu probíhajícího trestního řízení - by byl dostatečně silný.

Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. března 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru