Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 4/99Usnesení ÚS ze dne 27.05.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1999:3.US.4.99
Datum podání05.01.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 12, § 219

141/1961 Sb., § 36a, § 125


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 4/99 ze dne 27. 5. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 4/99

Ústavní soud rozhodl dne 27. 5. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. V. F., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. listopadu 1998, sp. zn. 2 To 153/98, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. června 1998, sp. zn. 46 T 1/98, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která co do formální stránky neodpovídala podmínkám zákona [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci (Krajský soud v Brně, sp. zn. 46 T 1/98) zčásti pravomocný a zčásti nepravomocný rozsudek soudu prvého stupně ze dne 4. června 1998 a spolu s ním také rozsudek Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího (2 To 153/98) a navrhl, aby obě rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud svým nálezem zrušil.

Formální vady stěžovatelova podání jeho ústavní stížnosti byly stěžovateli přípisem Ústavního soudu ze dne 10. února 1999 vytknuty a současně s tím byla mu určena lhůta k jejich odstranění.

Po Ústavním soudem určené lhůtě podáním zástupce stěžovatele ze dne

20. března 1999 byla Ústavnímu soudu předložena (formálně vadná) plná moc stěžovatelova zástupce, kopie rozsudku odvolacího soudu a kopie původního stěžovatelova podání s dodatkem, že stěžovatel "je přesvědčen, že mu soudy bylo upřeno právo na spravedlivý proces, a tím poškozena jeho práva", aniž by však - s ohledem na odůvodnění stěžovatelem napadeného rozhodnutí - bylo dostatečně zřejmé, čím a proč mělo "k poškození stěžovatelových práv" vůbec dojít.

Vycházeje proto z původního stěžovatelova podání (tvrzení), námitka porušení stanoveného postupu (spravedlivého procesu) spočívá v tvrzení, že stěžovatel byl v přípravném řízení (při prvém výslechu) vyšetřovatelem vyslýchán bez účasti obhájce (přestože šlo o povinnou obhajobu), nicméně jakkoli toto tvrzení odpovídá skutečnosti, stěžovatel přehlíží, že touto procesní vadou v přípravném řízení se podrobně zabýval odvolací soud (str. 10 odůvodnění) a že od tohoto výslechu stěžovatele (ze dne 24. listopadu 1997) ve skutkovém a právním hodnocení inkriminovaného jednání výslovně odhlédl, a že velmi pečlivě a podrobně rozvedl důvody, pro které pozdější obhajobu stěžovatele odmítl.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z tvrzení stěžovatele, tak, a to především, z odůvodnění ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí obecného soudu je patrno, že stěžovatel byl pravomocně odsouzen pro trestný čin vraždy [§ 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. z.], který spáchal tím, že 2. listopadu 1997 kolem třetí hodiny ranní v N., poté co násilně vniknul do domu poškozené M. Ž. a poté co se zmocnil jejich peněz, ji znásilnil a posléze v úmyslu zakrýt své předchozí jednání ji rdoušením a kopáním do hlavy a krku usmrtil.

Námitky stěžovatele obsažené v jeho vlastním podání (procesní vady a výhrady vůči znaleckému posudku) jsou zcela totožné s těmi, které vznesl již v opravném řízení, a s nimiž se pod všemi v úvahu připadajícími aspekty obecný soud jako soud odvolací vypořádal, a to způsobem dostatečně zřejmým a dostačujícím.

Co do již zmíněné procesní vady, jíž byla postižena část přípravného řízení, zcela postačí poukázat na to, co bylo již uvedeno úvodem tohoto odůvodnění, aniž by bylo potřebné k tomu cokoli dodati, co do stěžovatelových výhrad vůči znaleckému dokazování, ani zde povšechná, a proto jen zcela apodiktická tvrzení neobstojí již proto, že toto dokazování bylo provedeno procesně zcela bezchybným způsobem a v dostatečném rozsahu a že také výsledky tohoto dokazování odvolací soud způsobem zákonu odpovídajícím (§ 2 odst. 6 tr. ř.) vyhodnotil a závěry z něho vyvozené odůvodnil.

Jestliže následně stěžovatel své doznání k odsouzenému trestnému činu odvolal a uchýlil se k obhajobě, kterou obecné soudy jako účelovou a nevěrohodnou odmítly, sluší stěžovatelovy výhrady odkázat na podrobné odůvodnění odvolacího soudu, z něhož je dostatečně zřejmé, proč se tak stalo a z čeho, zcela ve shodě s dokazováním plynoucím z dalších důkazů, odvolací soud k závěrům o stěžovatelově vině dospěl. Jestliže posléze v souvislosti s úvahami o trestu odvolací soud zrušil výrok soudu I. stupně stran protialkoholního léčení v ústavní formě [výrok sub. Va) rozsudku] a ve zrušeném rozsahu věc vrátil k novému projednání soudu I. stupně a také sám nově uložil (a podrobně odůvodnil) stěžovateli mírnější trest, než soudem I. stupně se stalo, a jestliže také všechny své výroky, vypořádav se dostatečně s obhajobou stěžovatele, řádným způsobem odůvodnil (§ 125 tr. ř.), není nic co by mu z hledisek ochrany ústavnosti bylo lze vytknout.

Z důvodů takto vyložených byla ústavní stížnost stěžovatele shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen samotnými tvrzeními stěžovatele, ale také ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, dle níž - jak již dříve a opakovaně bylo vyloženo - do jeho pravomoci nespadá přezkum legality a věcné správnosti rozhodnutí obecných soudů, případně přezkum hodnocení důkazů před nimi provedených

(k tomu srov. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavnísoud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, vydání 1., č. 5, Praha, 1995, III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha, 1995 a další).

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], aniž se jevila potřeba vyzývati stěžovatele opětně k odstranění formálních vad ve vykázané plné moci jeho zástupce (§ 31 odst. 1 zákona).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 27. května 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru