Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 4/97Nález ÚS ze dne 09.11.2000K možnosti účastníka právně i skutkově argumentovat v řízení před soudem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, vyjádřit se k věci
Věcný rejstříkPracovní úraz
procesní postup
Rozhodnutí
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 164/20 SbNU 165
EcliECLI:CZ:US:2000:3.US.4.97
Datum vyhlášení09.10.2000
Datum podání06.01.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

262/2006 Sb., § 191 odst.2 písm.a

99/1963 Sb., § 219, § 220


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 4/97 ze dne 9. 11. 2000

N 164/20 SbNU 165

K možnosti účastníka právně i skutkově argumentovat v řízení před soudem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti

účastníků, dne 9. listopadu 2000 v senátě, ve věci ústavní

stížnosti M. V., za účasti vedlejšího účastníka Č., a. s., proti

rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. srpna 1996, č.

j. 9 Co 550/96-100, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu

v Děčíně ze dne 12. února 1996, č. j. 10 C 1508/91-84,

o odškodnění pracovního úrazu, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. srpna

1996, č. j. 9 Co 550/96-100, se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 2. ledna

1997, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení

rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. srpna 1996, č.

j. 9 Co 550/96-100, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu

v Děčíně ze dne 12. února 1996, č. j. 10 C 1508/91-84, o náhradu

škody za pracovní úraz. Uvedeným rozhodnutím soudu se cítí být

dotčen v základním právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 10

C 1508/91, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní

stížnosti, bylo zjištěno následující:

Žalobou Okresnímu soudu v Děčíně se stěžovatel domáhal

odškodnění pracovního úrazu, když žalovaný, takto vedlejší

účastník v řízení před Ústavním soudem, mu poskytl odškodnění jen

z jedné poloviny z důvodu částečného zproštění se odpovědnosti

v důsledku porušení právních předpisů k zajištění bezpečnosti

a ochrany zdraví při práci ze strany stěžovatele.

Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 12. února 1996, č. j.

10 C 1508/91-84, určil, že základ nároku stěžovatele je

opodstatněn v rozsahu čtyř pětin, z jedné pětiny pak uznal, že se

vedlejšímu účastníku v řízení před Ústavním soudem podařilo

zprostit své odpovědnosti za škodu, a to podle ustanovení § 191

odst. 2 písm. a) zákoníku práce.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem

rozsudkem ze dne 9. srpna 1996, č. j. 9 Co 550/96-100, rozsudek

soudu prvního stupně potvrdil. Poté, co konstatoval, že závěr

okresního soudu, že stěžovatel svým zaviněním porušil právní

předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci,

ačkoliv s nimi byl řádně seznámen, "nemusí být zcela jednoznačný

a přesvědčivý", opřel své potvrzující rozhodnutí o kvalifikaci

jednání stěžovatele dle § 191 odst. 2 písm. c) zák. práce (tj.

jako jednání lehkomyslného, při kterém vzhledem ke své kvalifikaci

a zkušenostem si musel být stěžovatel vědom toho, že si může

přivodit újmu na zdraví). Zároveň krajský soud nevyhověl návrhu

stěžovatele na připuštění dovolání podle § 239 odst. 1 o. s. ř.,

když dospěl k závěru, že nejde o rozhodnutí, které by po právní

stránce bylo zásadního významu, nýbrž o posouzení skutkových

okolností případu.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 29. července 1998, č. j.

2 Cdon 1160/97-120, dovolání stěžovatele odmítl, a to poté, co

v právním posouzení předmětné věci neshledal právní otázku

zásadního významu.

V ústavní stížnosti brojí stěžovatel proti rozhodnutí

odvolacího soudu námitkou odlišnosti posouzení věci ze strany

soudu druhé instance ve srovnání s důvody rozhodnutí soudu

nalézacího. Domnívá se, že tím fakticky došlo ke změně rozsudku,

pročež nutno takové rozhodnutí kvalifikovat jako prvoinstanční.

V této souvislosti stěžovatel odkazuje i na příslušnou judikaturu

Ústavního soudu. Nad rámec uvedeného argumentu pak polemizuje i se

skutkovými zjištěními obecných soudů. Jak bylo již uvedeno,

rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. srpna 1996,

č. j. 9 Co 550/96-100, se cítí být dotčen v základním právu na

spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76

odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

podal dne 3. června 2000 Krajský soud v Ústí nad Labem k předmětné

ústavní stížnosti vyjádření, v němž předseda senátu 9 Co odkázal

na závěry a zjištění, vyjádřené v rozsudku Krajského soudu v Ústí

nad Labem ze dne 9. srpna 1996, č. j. 9 Co 550/96-100, když

tvrzení stěžovatele, obsažená v ústavní stížnosti, považuje za

účelová.

K výzvě Ústavního soudu dle § 42 odst. 4 a § 76 odst.

l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne

13. září 2000 k předmětné ústavní stížnosti vyjádření i vedlejší

účastník Č., a. s. Poukazuje v něm zejména na skutečnost, že odkaz

stěžovatele na porušení zásady spravedlivého procesu se jeví

účelový, neboť vzhledem k tomu, co bylo o okolnostech pracovního

úrazu stěžovatele v soudním řízení zjištěno, lze považovat

rozhodnutí soudů za odpovídající skutečnému stavu věci. Dle názoru

vedlejšího účastníka je věcí volné úvahy soudu, do jaké míry

stanoví rozsah odpovědnosti zaměstnavatele a míru zavinění

samotného poškozeného zaměstnance. Vedlejší účastník se dále

domnívá, že ústavní stížnost sleduje naplnění účelu, jenž je

v rozporu s úlohou Ústavního soudu, neboť se dožaduje dalšího

přezkoumání správnosti postupu a rozhodnutí soudu. Ze všech

uvedených důvodů považuje vedlejší účastník předmětnou ústavní

stížnost za nedůvodnou a navrhuje ji odmítnout.

Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od

ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění

věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, tj. stěžovatel v podání

ze dne 14. září 2000 a účastník řízení v podání ze dne 8. září

2000, jakož i vedlejší účastník, a to v rámci svého vyjádření

k ústavní stížnosti ze dne 13. září 2000, vyjádřili souhlas

s upuštěním od ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní

soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci,

bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.

II.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních

práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,

III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98

a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení

právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou

hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení

ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování

ústavnosti aplikovaného procesního práva, a to ustanovení § 248

odst. 2 písm. e) o. s. ř.

Jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních

práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl

Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož

i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních

rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé

závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene

práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné

moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních

práv a svobod. V posuzované věci to znamená povinnost soudů

interpretovat jednotlivá ustanovení o. s. ř. v první řadě

z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních

práv a svobod.

Dle § 221 odst. 1 o. s. ř. nejsou-li podmínky ani pro

potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší.

Odvolací soud dle § 219 o. s. ř. rozhodnutí potvrdí, je-li věcně

správné.

Věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových

zjištění a správnost právního posouzení (viz J. Bureš, L. Drápal,

M. Mazanec, Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání, Praha 1996,

s. 583).

Změna právního náhledu, jež ale změnu rozhodnutí soudu

prvního stupně neopodstatňuje (§ 220 o. s. ř.), je tudíž důvodem

kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska

ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva

vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které

z pohledu dosavadního nebyly relevantní.

Ústavní soud v této souvislosti již v nálezu ve věci sp. zn.

IV. ÚS 218/95 zaujal stanovisko, dle něhož v situaci, když soud

odvolací při řešení případu opustil režim zákona č. 87/1991 Sb.

a věc posoudil z hlediska obecné ochrany vlastnického práva

v občanském zákoníku, aniž však v řízení předcházejícím vydání

jeho rozhodnutí dal možnost stěžovatelům se k tomuto posouzení

vyjádřit a uplatnit tak námitky, které obecně právní úprava

připouští, tím v podstatě porušil zásadu dvojinstančního řízení

a ve svých důsledcích tak uvedeným postupem zasáhl do práva

stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod.

Shodné stanovisko zaujal Ústavní soud i ve věci sp. zn. III.

ÚS 139/98, a to v souvislosti s ústavně konformní interpretací

ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. ze strany Nejvyššího

soudu ČR, když tento v postupu odvolacího soudu neshledal

nesprávnost, ačkoli účastníku řízení byla odňata reálná

a efektivní možnost jednat před soudem, spočívající v právu právně

i skutkově argumentovat.

V posuzované věci Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil

rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoli je nepovažoval za věcně

správné (poté, co se neztotožnil s právní kvalifikaci předmětné

věci soudem nalézacím dle § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce,

nahradil ji kvalifikací odlišnou dle § 191 odst. 2 písm. c) zák.

práce). Došlo tím nejen k porušení ustanovení § 219 o. s. ř.,

nýbrž také k odnětí reálné a efektivní možnosti účastníku řízení

jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně i skutkově

argumentovat, a tím k porušení základního práva, plynoucího z čl.

36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Z uvedeného důvodu Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Ústí

nad Labem ze dne 9. srpna 1996, č. j. 9 Co 550/96-100, zrušil [§

82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. listopadu 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru