Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3996/13 #1Usnesení ÚS ze dne 26.02.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Frýdek-Místek
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkPromlčení
podíl/vypořádací
družstvo/transformace
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.3996.13.1
Datum podání27.12.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 42/1992 Sb.; o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech ; § 13/4

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 100 odst.2

42/1992 Sb., § 13 odst.4

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3996/13 ze dne 26. 2. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jana Musila a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Ladislava Kročka, zastoupeného JUDr. Karlem Bockem, advokátem se sídlem Lidická 613, 738 01 Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013 č. j. 26 Cdo 2863/2013-145, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2013 č. j. 11 Co 156/2013-119 a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 12. 2012 č. j. 108 C 85/2011-91, takto:

Ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení § 13 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Ústavy České republiky, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatel zároveň navrhuje zrušení § 13 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 42/1992 Sb.").

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatel se žalobou u Okresního soudu ve Frýdku-Místku po žalovaném (Zemědělské družstvo vlastníků Nošovice) domáhal zaplacení částky 1 000 414 Kč s příslušenstvím. Touto žalobou stěžovatel uplatňoval nárok na vyplacení majetkového podílu z transformace družstva podle § 13 zákona č. 42/1992 Sb.

V průběhu řízení vzneslo žalované družstvo námitku promlčení, pročež prvostupňový soud po zhodnocení, že tato námitka není v rozporu s dobrými mravy, žalobu zamítl. Toto rozhodnutí posléze potvrdil také odvolací soud. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto.

Stěžovatel proto podal ústavní stížnost. V ní především argumentuje, že nárok na vypořádání majetkového podílu z transformace družstva nepodléhá promlčení. V této souvislosti je v ústavní stížnosti poukazováno mimo jiné na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/99 ze dne 1. 12. 1999, v němž bylo uvedeno, že oprávněné osoby mají k majetkovým podílům z transformace vlastnické právo. Vlastnické právo přitom promlčení nepodléhá. Napadené ustanovení § 13 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb., které ohledně uplatnění nároku na vypořádání majetkových podílů stanoví desetiletou promlčecí dobu, tudíž nepřípustně omezuje vlastnická práva oprávněných osob a vytváří "vlastnictví druhé kategorie". Toto ustanovení navíc prohlubuje nerovnost mezi jednotlivými skupinami oprávněných osob podle zákona č. 42/1992 Sb.

Stěžovatel dále konstatuje, že napadené ustanovení bylo do zákona č. 42/1992 Sb. doplněno přílepkem k zákonu č. 310/2002 Sb. Návrh na jeho doplnění učinil poslanec Michal Doktor, který údajně stěžovateli sdělil, že konal pouze na žádost tehdejšího místopředsedy vlády JUDr. Pavla Rychetského a dnes kvůli tomu cítí výčitky svědomí. Podle stěžovatele se v průběhu následujících let opakovaně vyskytovaly diskuse a snahy o novelu zákona č. 42/1992 Sb., což mělo vést k oprávněnému předpokladu lidí, že k novele dojde a že není žádný důvod podávat žaloby u soudu. Protiústavnost napadeného ustanovení stěžovatel konečně spatřuje také v tom, že má vůči němu retroaktivní účinky.

Porušení svých ústavně zaručených práv pak stěžovatel shledává i v postupu obecných soudů, které přes výše uvedené argumenty odmítly přerušit řízení a předložit návrh na zrušení napadeného ustanovení Ústavnímu soudu. Pokud navíc soudy došly k závěru, že nárok na vypořádání majetkového podílu z transformace družstva podléhá promlčení, měly vznesenou námitku posoudit jako rozpornou s dobrými mravy. Obecným soudům je konečně ze strany stěžovatele vyčítáno nedostatečné odůvodnění napadených rozhodnutí, nevypořádání se se všemi námitkami a neprovedení všech navrhovaných důkazů.

Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Pokud jde o argumentaci stran možnosti promlčení nároku na vypořádání majetkového podílu z transformace družstva, nezbývá Ústavnímu soudu než odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, v němž bylo konstatováno, že soudní praxe již dlouhodobě považuje podíl oprávněné osoby za majetkové právo řídící se režimem pohledávek v občanském zákoníku (nestanoví-li zákon č. 42/1992 Sb. jinak). Tento výklad přitom není v rozporu s v ústavní stížnosti citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/99. Ústavní soud se v dané věci nezabýval charakterem nároku oprávněných osob, nýbrž posuzoval soulad ustanovení § 13 odst. 4 a násl. zákona č. 42/1992 Sb., v tehdy účinném znění, z hlediska jejich souladu s ústavně zaručeným právem na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. V ústavněprávní rovině je ovšem pojem vlastnictví nutno chápat co nejširším způsobem, přičemž ochrana je poskytována vlastnictví věcí hmotných, věcí nehmotných i dalších hodnot (Evropský soud pro lidská práva mezi chráněný majetek řadí např. práva duševního vlastnictví či přihlášku ochranné známky, o které doposud nebylo rozhodnuto; srov. Šimáčková, K. Komentář k čl. 11, in: Wagnerová, E. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, str. 302). Tím však není bez dalšího zpochybněn režim, pod který tyto jednotlivé hodnoty podle podústavního práva a právní teorie spadají. V souvislosti s pohledávkami je navíc (ve světle nového občanského zákoníku) potřeba upozornit na rozdíl mezi vlastnickým právem k pohledávce a pohledávkou samotnou.

Ze skutečnosti, že nárok na vypořádání majetkového podílu podléhá podle právní teorie i praxe promlčení, vyplývá neopodstatněnost dalších námitek stěžovatele stran protiústavnosti napadeného ustanovení zákona č. 42/1992 Sb. I při jeho neexistenci by totiž stěžovatelův nárok nadále podléhal promlčení, přičemž promlčecí doba by navíc byla podstatně kratší; zrušení napadeného ustanovení by tak stěžovatelovo postavení nikterak nezlepšilo (v této souvislosti je pak nutno uvést, že stěžovatel neargumentoval, že by desetiletá promlčecí doba byla příliš krátká, a nepožadoval stanovení doby delší). Z uvedených důvodů tudíž nebylo nutno se blíže zabývat retroaktivními účinky napadeného ustanovení (k tomu se již ostatně dostatečně vyjádřil Nejvyšší soud) či námitkami stran zákonodárného postupu při jeho přijímání.

Pro úplnost pak lze dodat, že na stěžovatelův případ nedopadá ani další v ústavní stížnosti citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. 12. 2005. Stěžovatel v souladu s odůvodněním uvedeného nálezu tvrdí, že ačkoli lhůty samy o sobě nelze považovat za protiústavní, mohou se tak jevit s ohledem na konkrétní okolnosti. Těmi má v daném případě být skutečnost, že retroaktivním účinkem daného ustanovení došlo ke zkrácení promlčecí doby u stěžovatele o 944 dní. Jak už ale bylo řečeno, napadeným ustanovením byl stěžovateli naopak časový prostor k uplatnění práv rozšířen. Nešlo tedy o nečekané zkrácení lhůty, natož pak o takové, které by reálně omezovalo stěžovatelova práva. Jak už bylo řečeno, stěžovatel v ústavní stížnosti ani netvrdí, že by stanovená doba byla příliš krátká, případně že by s ohledem na jiné okolnosti (tedy mimo její údajný retroaktivní účinek) oprávněným osobám skutečně znemožňovala domoci se svých práv. Uvedené platí tím spíše za situace, kdy k promlčení stěžovatelova nároku došlo až sedm let po účinnosti napadeného ustanovení, přičemž stěžovatel nijak logicky nevysvětluje, proč svůj nárok v tomto sedmiletém období neuplatnil. Před obecnými soudy tvrdil pouze to, že nárok uplatňoval u jednoho zaměstnance žalovaného družstva (který však tuto agendu vůbec neměl na starosti) naposledy v roce 2002. Družstvo poté v souvislosti s předmětným nárokem kontaktoval až po devíti letech. Nejeví se přesvědčivý argument, že stěžovatel devět let přes existenci § 13 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb. a přes výše uvedené diskuze probíhající nad daným zákonem očekával, že jej družstvo samo kontaktuje.

Stěžovatel uvádí, že vzhledem ke snahám o novelizaci napadeného ustanovení lidé oprávněně předpokládali, že k této novelizaci dojde, a proto nebyl důvod podávat žalobu k soudu. V jiné části ústavní stížnosti však tvrdí, že v roce 2011 měla už řada oprávněných osob své podíly v napadeném družstvu vypořádané. Není tedy na místě domněnka, že probíhající legislativní procesy vzbuzovaly v lidech mylná očekávání. Naopak, pokud stěžovatel, jak naznačuje, o debatách týkajících se napadeného ustanovení věděl, mohl si být jeho možných důsledků o to lépe vědom a předmětnou žalobu podat včas. Koneckonců již před přijetím napadeného ustanovení (v roce 2002) bylo z mnoha stran upozorňováno na možné promlčení nároků oprávněných osob podle zákona č. 42/1992 Sb.

Pokud se týče dalších námitek, Ústavní soud v postupu obecných soudů žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv neshledal. Z již řečeného vyplývá, že soudy neměly důvod řízení přerušovat za účelem podání návrhu Ústavnímu soudu, přičemž tento krok náležitě odůvodnily. Stejně tak odůvodnily i své další kroky a úvahy, včetně neprovedení některých z navržených důkazů a posouzení vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Ústavní soud zde připomíná, že toto posouzení je především otázkou obecných soudů. V dané věci se souladem námitky promlčení s dobrými mravy důkladně zabývaly soudy všech tří instancí a náležitě se vypořádaly s argumenty, které stěžovatel v tomto ohledu uplatnil. Ústavní soud, při vědomí, že námitka promlčení může dobrým mravům odporovat jen zcela výjimečně, pak učiněné závěry neshledal extrémními či excesivními.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Pokud jde o návrh na zrušení ustanovení § 13 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb., tento návrh má akcesorickou povahu, a proto sdílí osud ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (viz například usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2162/13 ze dne 24. 9. 2013).

Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2014

Jan Filip, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru