Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 398/97Nález ÚS ze dne 04.06.1998Dosažitelná jistota ve skutkových otázkách jako zákonný podklad pro odsuzující výrok soudu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Svědek
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 64/11 SbNU 125
EcliECLI:CZ:US:1998:3.US.398.97
Datum podání21.10.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 1 odst.1, § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 398/97 ze dne 4. 6. 1998

N 64/11 SbNU 125

Dosažitelná jistota ve skutkových otázkách jako zákonný podklad pro odsuzující výrok soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 4. 6. 1998 ve věci stěžovatele

M. K. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. srpna

1997, sp. zn. 6 To 324/97, a rozsudku Okresního soudu ve Žďáře

nad Sázavou ze dne 24. dubna 1997, sp. zn. 3 T 386/95, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. srpna 1997, sp.

zn. 6 To 324/97, a rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou

ze dne 24. dubna 1997, sp. zn. 3 T 386/95, se zrušují.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 70 odst. 2 al. 1 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a za

podmínek stanovených zákonem [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 1, 2, §

34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a) zákona], napadl stěžovatel

rozhodnutí obecných soudů (rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad

Sázavou ze dne 24. dubna 1997, sp. zn. 3 T 386/95, a rozsudek

Krajského soudu v Brně ze dne 25. srpna 1997, sp. zn. 6 To

324/97) a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené

základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti

stalo se tak tím, že oba obecné soudy - stručně shrnuto

- "deformovaly" zásady volného hodnocení důkazů a z ústavní

stížnosti konkrétně označených svědeckých výpovědí (svědků Ž.,

K., N., R. a M.) vyvodily skutkové závěry, pro něž však v nich

není nijaké opory. S odkazem na protokol o hlavním líčení, v němž

zmíněné důkazy byly provedeny, dovozoval stěžovatel "dezinpretaci

skutečných skutkových zjištění" obecnými soudy a v důsledku toho

posléze i porušení jeho ústavně zaručeného základního práva,

totiž "práva na spravedlivý proces"; navrhl proto, aby Ústavní

soud svým nálezem obě rozhodnutí obecných soudů jako postižená

protiústavními vadami zrušil.

Předsedkyně odvolacího senátu, z něhož ústavní stížností

napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 3 zákona), se přes výzvu

Ústavního soudu (č. l. 9) k obsahu ústavní stížnosti meritorně

nevyjádřila (č. l. 12) a ústního jednání před ním se nezúčastnila

"pro pracovní zaneprázdnění"; obdobně také předsedkyně senátu

soudu I. stupně "odkázala na obsah trestního spisu"

s podotknutím, že "při hodnocení provedených důkazů postupovala

v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a že v souladu se

skutkovými zjištěními inkriminovaný skutek stěžovatele byl

- oproti obžalobě - v jeho prospěch posouzen mírnější právní

kvalifikací".

Vedlejší účastník (Krajské státní zastupitelství v Brně), ač

o svém vedlejším účastenství Ústavním soudem uvědoměn (č. l.

16), svého práva z něj plynoucího do dne ústního jednání

nevyužil.

Ústavní stížnost je důvodná.

Podle obsahu spisu obecného soudu I. stupně (sp. zn. 3

T 386/95 Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou) byl stěžovatel

postaven obžalobou Okresního státního zastupitelství ve Žďáře nad

Sázavou (č. l. 141 spisu obecného soudu) před soud pro podezření

z trestných činů loupeže (§ 234 odst. 1 tr. z.) a maření úředního

rozhodnutí [§ 171 odst. 1 písm. c) tr. z.]; tyto trestné činy

stěžovatel podle pravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně

spáchal tím, že

"1) ačkoliv mu byl pravomocným trestním příkazem Okresního

soudu v Nymburku ze dne 8. 11. 1994, sp. zn. 1 T 329/94, který

nabyl právní moci dne 26. 11. 1994, uložen mimo jiné trest zákazu

činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na

dobu 5 let, v období od 14. 8. 1995 do 23. 8. 1995 včetně, na

silnicích, po celém území České republiky, soustavně řídil

pronajatý osobní automobil Škoda Pick-up LX, SPZ AEJ 57-81, který

si pronajal pro účely soukromého podnikání jeho příležitostný

zaměstnavatel poškozený F. H., nar. 5. 2. 1946, tedy - mařil

výkon rozhodnutí soudu tím, že vykonával činnost, která mu byla

zakázána;

2) dne 22. 8. 1995 kolem 24.00 hod. na parkovišti u hotelu

K. v M., okres Ž. n. S., za přesně nezjištěných okolností,

odcizil z kapsy u košile F. H., nar. 5. 2. 1946, částku 22

000,-Kč a následně i jeho pronajatý osobní automobil zn. Škoda

Pick-up LX, SPZ AEJ 57-81 v hodnotě nejméně 144 200,- Kč, a to

z majetku J. D., nar. 4. 8. 1959, a přepravované zboží v hodnotě

nejméně 33 175,- Kč z majetku poškozeného F. H., nar. 5. 2.

1946, a z místa ujel, tedy - přisvojil si cizí věc tím, že se jí

zmocnil a způsobil tak škodu nikoli malou."

Obžalobu státního zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou proti

stěžovateli projednal obecný soud I. stupně v hlavním líčení

konaném ve dnech 18. ledna, 8. února, 14. března, 28. března,

18. dubna, 9. května, 23. května, 6. června, 1. srpna 1996, 20.

března a 24. dubna 1997 (č. l. 161, 168, 181, 189, 199, 203,

chybí protokol, 215, 223, 259, 261 spisu obecného soudu), kdy

trestní věc stěžovatele byla skončena rozsudkem, jímž byl

stěžovatel inkriminovanými skutky uznán vinným (při změně právní

kvalifikace tr. činu loupeže na tr. čin krádeže ve smyslu § 247

odst. 1, 2 tr. z.) a za ně odsouzen - mimo jiné - k trestu odnětí

svobody v trvání čtyř let se zařazením stěžovatele k jeho výkonu

do věznice s ostrahou.

Vzhledem k tvrzení ústavní stížnosti, jakož i vzhledem ke

skutkovému tvrzení obžaloby a koneckonců též vzhledem k rozsahu

a způsobu dokazování před obecným soudem I. stupně, jako

rozhodující otázky, které v řízení před obecným soudem bylo třeba

objasnit, se jeví

a) přítomnost stěžovatele ve společnosti poškozeného

v restauraci hotelu K. v M. ve večerních hodinách dne 22. srpna

1995,

b) stěžovatelova nabídka prodeje odcizeného zboží

poškozenému, a to v prodejně ve S.; k této nabídce mělo dojít

nedlouho poté, co zboží spolu s dodávkovým automobilem bylo

odcizeno.

Podle odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, skutkový děj

tvrzený obžalobou byl zjištěn především z výpovědi poškozeného F.

H. a dále též z výpovědi svědků M. N., M. K., O. R. a J. Ž.,

kteří tvrzení poškozeného o různých fázích posuzovaného děje tím

či oním způsobem potvrdili; tak kupříkladu přítomnost stěžovatele

ve společnosti poškozeného v kritické době [ad a)] potvrdili

svědci N., K. a R., nabízení odcizeného zboží stěžovatelem [ad

b)] pak svědci K. a M..

Podle protokolů o hlavním líčení (č. l. 162 spisu obecného

soudu) však svědek R. k dotazu státního zástupce totožnost

stěžovatele [ad a)] se "stoprocentní jistotou potvrdit nemohl",

sv. M. K. vypověděla (č. l. 170 spisu obecného soudu), že "když

se podívá na obžalovaného (sc. stěžovatele), není si dnes

stoprocentně jistá, že to není (?) ten muž, který byl v M... je

si jista proto, že ten muž byl vyšší (zřejmě než stěžovatel), že

"výška je podle jejího názoru rozhodující", že "trvá na tom, co

řekla, tam ten byl vyšší, není to on" a svědek N. k dotazu

(policisty v průběhu vyšetřování) uvedl (č. l. 163v. spisu

obecného soudu), že když byl tázán "zda by se mohlo jednat o toho

muže" (zřejmě stěžovatele), "nedokázal se k tomu vyjádřit".

Obdobně [ad b)] svědek M. vypověděl (č. l. 190v spisu

obecného soudu), že "zda to byl obžalovaný (sc. stěžovatel na

jeho prodejně), to není schopen říci" a sv. K. (tamtéž), že "se

nepamatuje, že by se setkala v prodejně s obžalovaným (sc.

stěžovatelem)".

Přihlédne-li se k údajům vpředu vyjmenovaných svědků, jak

tyto jsou v protokolu o hlavním líčení podchyceny, je zřejmé, že

tyto údaje ze svědeckých výpovědí jsou ve výrazném rozporu

s jejich (souhrnnou) reprodukcí v odůvodnění ústavní stížností

napadených rozhodnutí obecných soudů a že se tak (v uvažované

části) jejich hodnocení (jako provedených důkazů) očividně

rozchází jak s povinností obecných soudů uložených jim

ustanovením § 2 odst. 6 a § 125 tr. ř., tak se zásadami

(soudcovského) volného hodnocení důkazů vůbec.

Odvolací soud, který trestní věc stěžovatele projednával

z podnětu odvolání obou procesních stran, vpředu zmíněná

pochybení soudu I. stupně nejen přehlédl (jeho skutková zjištění

označil "za úplná a správná"), ale nadto - s odkazem na výpovědi

již vpředu zmíněných svědků a oproti závěrům soudu I. stupně

- označil výpověď poškozeného za natolik věrohodnou, že "není

důvodu poškozenému... nevěřit, že skutek proběhl tak, jak o něm

opakovaně vypovídal.", když o pravdivosti jeho výpovědi svědčí

"i výpovědi (v restauraci a hotelu K.) obsluhujícího personálu od

svědkyně Ž.", (která však společníka (řidiče) poškozeného "viděla

jen zezadu" - č. l. 163 spisu obecného soudu) až po svědka "K.

a N.", a když "v návaznosti na tvrzení poškozeného, o tom, že mu

byly odňaty peníze, automobil a zboží nelze přehlédnout výpovědi

K., M. ."; je proto zřejmé, že rozhodnutí Krajského soudu v Brně,

jako soudu odvolacího, je zatíženo týmiž vadami jako rozhodnutí

soudu I. stupně.

Ústavní soud, z důvodů vyložených již v nálezu ve věci III.

ÚS 23/93 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů

a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994) a v jeho intencích,

nezamýšlí (za podmínek v označeném nálezu zmíněných) svou

jurisdikcí zasahovat do hodnocení důkazů provedeného obecnými

soudy, vychází však z přesvědčení, že před obecným soudem

provedené důkazy musí jím být - právě pro účely jejich hodnocení

- správně, tj. skutečnosti (přesněji obsahu spisu) odpovídajícím

způsobem reprodukovány, pokud se týká ve vlastním vyhodnocení

interpretovány; řečeno jen poněkud jinými slovy, předpokladem

náležitého a také ústavně souladného hodnocení důkazu je, že

informace z hodnoceného důkazu zůstane bez jakékoli deformace

v procesu jeho hodnocení zachována a výlučně jen jako taková se

promítne do vlastního vyhodnocení jako konečného úsudku soudu.

Opačný postup by ve svých důsledcích znamenal nejen vážný zásah

do zákonných kautel soudního řízení, ale ohrozil by při výkonu

spravedlnosti samotný účel soudního řízení (v dané věci účel

vyjádřený ustanovením § 1 odst. 1 al. 1 tr. ř.).

I když další důkazy provedené obecným soudem I. stupně

a v tomto nálezu nezmíněné, stejně jako jiné okolnosti zjištěné

v průběhu trestního stíhání stěžovatele nasvědčují důvodnému

podezření, že stěžovatel je pachatelem inkriminovaných trestných

činů, jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to

vytvořit spolehlivý a zejména zákonný podklad pro odsuzující

výrok soudu, který - především z ústavního hlediska - musí být

vždy výrazem lidsky dosažitelné jistoty, plynoucí především ze

zákonem stanoveného procesu zjišťování a následného vyhodnocení

rozhodných skutečností tak, aby se skutkové závěry soudního

rozhodnutí neocitly v (extrémním) rozporu s vlastním obsahem

provedených důkazů (nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavní soud

České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání

1., č. 34, Praha, 1995).

Jestliže zákon v oblasti trestního soudnictví pro trestní

řízení vyžaduje - mimo jiné - náležité zjištění a (podle zákona)

spravedlivé potrestání pachatele (§ 1 odst. 1 al. 1 tr. ř.),

nelze - pod aspekty Listiny základních práv a svobod - tomuto

postulátu zákona rozumět jinak, než že jím je současně ústavně

vymezen rozsah a ochrana ústavně zaručeného základního práva na

soudní ochranu (ve znaku "stanoveného postupu" - čl. 36 odst.

1); proto Ústavní soud, veden vpředu vyloženými důvody, shledal

ústavní stížnost důvodnou, aniž by však přitom sám hodnotil

kterýkoli z obecným soudem I. stupně provedených důkazů či zjevně

rozpornou důkazní situaci vůbec.

O důvodné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto zrušujícím

výrokem, jak ze znělky tohoto nálezu je zřejmé [§ 82 odst. 1, 3

písm. a) zákona].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze

odvolat (§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 4. června 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru