Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3978/17 #1Usnesení ÚS ze dne 23.10.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti kasačnímu rozhodnutí
právo na soudní a jinou pr... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
soud/odnětí/přikázání věci
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.3978.17.1
Datum podání19.12.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 262, § 263, § 134 odst.2, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3978/17 ze dne 23. 10. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem, sídlem Türkova 2319/5b, Praha 4 - Chodov, proti "rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2017 sp. zn. 5 To 176/2016" a "usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2017 sp. zn. 5 To 176/2016", za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel předložil Ústavnímu soudu jako přílohy ústavní stížnosti dvě písemnosti.

3. První písemností bylo usnesení ze dne 26. 1. 2017 sp. zn. 5 To 176/2016, jímž Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), se (k odvolání státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2) napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též jen "obvodní soud") ze dne 2. 12. 2015 sp. zn. 4 T 63/2010 zrušuje a podle § 259 odst. 1 tr. řádu se věc vrací nalézacímu soudu, aby učinil rozhodnutí nové. Dále městský soud rozhodl, že podle § 262 tr. řádu se nařizuje, aby věc byla projednána v jiném složení senátu.

4. Druhá písemnost byla označena jako rozsudek městského soudu ze dne 26. 1. 2017 sp. zn. 5 To 176/2016. Výroková část tohoto rozsudku byla shodná s výše citovaným usnesením téhož soudu.

II.

Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel interpretuje nastalou procesní situaci a vymezuje se proti ní. Uvádí, že městský soud shora uvedeným usnesením rozhodl v rozporu s úpravou trestního řízení v neveřejném zasedání, zatímco ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodl údajně v zasedání veřejném, o jehož případném konání (informace z otevřených zdrojů jeho nařízení nepotvrzují) však ho (a jeho obhájce) nevyrozuměl, čímž se zpronevěřil požadavkům § 263 odst. 3 tr. řádu.

6. Podle stěžovatele městský soud poté, co zjistil, že se dopustil předmětné chyby, tj. v neveřejném zasedání rozhodl usnesením o věci, kterou není možné rozhodnout v rámci této formy zasedání, následně činil úkony, kterými usiloval toto své pochybení kamuflovat, tj. přepracoval usnesení na rozsudek "z veřejného zasedání" a následně jej doručoval. Ke konání veřejného zasedání však nebyly splněny podmínky, protože stěžovatel ani jeho obhájce nebyli vůbec k veřejnému zasedání předvolání a ani v aplikaci InfoSoud není toto veřejné zasedání evidováno.

7. Městskému soudu vytýká, že opakovaně ruší osvobozující rozsudky obvodního soudu, čímž jej velmi důrazně "navádí" k uznání stěžovatele vinným. Dále se stěžovatel vyjadřuje k předmětu obžaloby a argumentuje ve prospěch úsudku, že se nezákonného jednání nedopustil. Posléze dovozuje, že podmínky pro vydání rozhodnutí podle § 262 tr. řádu nebyly splněny, pročež městský soud nerespektoval jeho právo na zákonného soudce.

8. Stěžovatel rovněž uvádí, že nadepsané usnesení nalezl ve schránce, v obálce bez jakýchkoliv náležitostí, přičemž kopii této písemnosti následně předal svému obhájci. Rozsudek pak stěžovatel i jeho obhájce obdrželi dne 19. 10. 2017.

III.

Průběh řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud si pro účely tohoto řízení vyžádal v souladu s § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyjádření městského soudu a obvodního soudu k obsahu ústavní stížnosti.

10. Městský soud uvedl, že chybou asistentky soudce a protokolující úřednice byl obvodnímu soudu zaslán koncept rozsudku a tento soud - ačkoli jeho místopředsedkyně na chybu upozornila - rozeslal opisy konceptu rozsudku, tj. nikoli usnesení ve shodě s obsahem rozhodnutí, tak jak bylo učiněno.

11. Obvodní soud vyjádření nepodal.

12. Ústavní soud z vyjádření městského soudu nevycházel (viz níže), a proto je Ústavní soud stěžovateli k replice nezaslal.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení.

14. Zde stojí za připomenutí, že ústavní stížnost je procesním nástrojem, jenž je vůči ostatním prostředkům, sloužícím k ochraně práv, ve vztahu subsidiarity. Jak již Ústavní soud judikoval [srov. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)], ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je v souladu s čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy úkolem všech orgánů veřejné moci, a v tom rámci zejména obecných soudů; Ústavní soud v této souvislosti představuje institucionální mechanismus nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.

15. Jak Ústavní soud zjistil dotazem u obvodního soudu, stěžovatel podal souběžně s ústavní stížností dovolání, jehož petitem se domáhá zrušení "rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 176/2016, ze dne 26. 1. 2017, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 5 To 176/2016, případně dalších rozhodnutí odvolacího soudu nacházejících se v elektronické podobě z téhož odvolacího řízení ve spise obvodního soudu sp. zn. 4 T 176/2010".

16. Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o dovolání) je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydal-li dovolací soud rozhodnutí kasační a věc vrátil nižší soudní instanci. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.

17. Rozhodl-li městský soud rozsudkem, pak by z hlediska přípustnosti nyní posuzované ústavní stížnosti proti tomuto rozsudku vystupovala do popředí okolnost, že stěžovatel byl poučen, že dovolání je přípustné a toto dovolání podal.

18. Aniž by se Ústavní soud vyjádřil k otázce, zda je dovolání vskutku přípustné, považuje za potřebné zdůraznit, že případné vadné poučení stěžovatele ohledně přípustnosti dovolání nemůže být kladeno k jeho tíži z hlediska posouzení včasnosti podání ústavní stížnosti poté, co o dovolání rozhodne Nejvyšší soud [srov. kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2003 sp. zn. IV. ÚS 769/02 (N 57/30 SbNU 91), ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 332/04 (N 173/35 SbNU 323), ze dne 1. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 2912/10 (N 29/60 SbNU 371) a ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 2265/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

19. Nelze nicméně opomíjet, že vadné poučení o dovolání obsažené v rozhodnutí soudu, který rozhodl ve druhém stupni, není z hlediska závěru o posouzení splnění zákonných podmínek jeho přípustnosti pro dovolací soud určující, tj. nemá v tomto ohledu žádné právní účinky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2002 sp. zn. 11 Tdo 769/2002).

20. Z právního názoru prezentovaného výše uvedeným nálezem ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79) dále logicky vyplývá, že napadá-li stěžovatel kasační rozhodnutí, kterým je věc vrácena odvolacím soudem soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí ve věci, je třeba na takovou ústavní stížnost nahlížet jako na nepřípustnou, neboť v průběhu následného řízení přísluší stěžovateli standardní procesní nástroje k ochraně jeho práv.

21. Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí vycházející z nálezů ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (147/2012 Sb.) a ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373) se v nyní posuzované věci pro právní a skutkovou odlišnost uplatnit nemůže (v podrobnostech lze odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. IV. ÚS 4020/13, ze dne 15. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 1248/14 a ze dne 17. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 2442/14).

22. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. Za takovou je tedy třeba považovat část ústavní stížnosti, jež směřuje proti zrušujícímu výroku usnesení městského soudu.

23. Obdobné hodnocení by bylo namístě vůči rubrikovanému "rozsudku" v případě, že městský soud - jak dovozuje stěžovatel - uplatnil tuto formu soudního rozhodnutí.

24. Ústavní soud v této souvislosti nepřehlédl, že městský soud vydal usnesení ze dne 8. 8. 2018 sp. zn. 5 To 176/2016, kterým rozhodl podle § 138 tr. řádu za použití § 131 odst. 1 tr. řádu o opravě vyhotovení vlastního usnesení ze dne 26. 1. 2017 sp. zn. 5 To 176/2016 tak, že se jednak "nesprávný výrok" ohledně vydání "rozsudku" ve "veřejném zasedání" nahrazuje "správným výrokem", podle kterého bylo vydáno "usnesení" v "neveřejném zasedání", jednak nesprávné poučení ohledně přípustnosti dovolání se nahrazuje poučením, dle kterého "proti tomuto usnesení není další řádný prostředek přípustný". Uvedeným nicméně není predisponován výsledek případné instanční stížnosti proti tomuto opravnému usnesení.

25. Jiné diskrepance z hlediska splnění procesních předpokladů řízení o ústavní stížnosti přítomné nejsou.

26. Ústavní stížnost proti výroku nadepsaného usnesení, kterým byla věc přikázána senátu v jiném složení, byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem předmětného trestního řízení, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. V této části ústavní stížnosti vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

27. Zbývá se tudíž zabývat ústavní stížností v části, v níž napadá usnesení městského soudu co do výroku odvíjejícího se z § 262 tr. řádu.

28. Ústavní soud po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.

29. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak tehdy, byly-li by závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé či vykazovaly-li by znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

30. Dle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Trestní řád pak ve svém § 262 větě prvé stanoví, že "rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu". Jen pro úplnost dlužno dodat, že obdobně tentýž zákon v § 149 odst. 5 uvádí, že "soud rozhodující o stížnosti může, pokládá-li to za nutné, nařídit, aby věc byla znovu v prvním stupni projednána a bylo o ní rozhodnuto v jiném složení senátu anebo jiným soudem téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodu". Ústavní soud ustáleně judikuje, že postup podle § 262 tr. řádu je na místě pouze výjimečně, nejde však o ustanovení protiústavní, při jehož aplikaci by snad bylo možno "automaticky" dovozovat porušení práva na zákonného soudce. Ústavní imperativ "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" je ochranou především proti libovůli či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc; možnost výjimečné změny v osobě soudce, na základě právní úpravy v zákoně (čl. 38 odst. 1 věta druhá Listiny), nevylučuje. Je na zvážení odvolacího soudu, zda k takovému rozhodnutí z vážných důvodů přistoupí. Stejné platí pro rozhodování stížnostního soudu podle § 149 odst. 5 tr. řádu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2016 sp. zn. II. ÚS 2885/15).

31. Přezkoumatelné odůvodnění použití § 262 (či § 149 odst. 5) tr. řádu je nezbytné. Rozhodnutí odvolacího soudu musí obsahovat konkrétní výhrady k rozhodnutí soudu prvního stupně. Z důvodů v něm uvedených musí být zřejmá vysoká pravděpodobnost, že v případě ponechání věci současnému senátu tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, který by odvolací soud mohl aprobovat [obdobně nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12 (N 38/68 SbNU 391)]. Příkladem takové situace může být opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu, jako jsou instrukce, aby se prvostupňový soud vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil neúplnosti nebo nejasnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval či provedl další důkazy. Důvody mohou souviset i s problematikou hodnocení důkazů, neboť odvolací soud sice napadený rozsudek na jedné straně nemůže zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení, aniž by provedl nějaké vlastní dokazování v odvolacím řízení, hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem [nešlo by dle judikatury o vadu přezkoumávaného rozhodnutí podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu; srov. rozhodnutí č. 53/1992 Sb. rozh. trest.], nicméně zároveň je jeho úlohou dohlížet, aby nalézací soud prováděl a hodnotil provedené důkazy plně v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Důvodem k odnětí tedy může být, že nalézací soud v dosavadním složení senátu není s to vyhodnotit veškeré provedené důkazy v jejich vzájemných souvislostech. Ve věci sp. zn. I. ÚS 1258/16 tak kupříkladu Ústavní soud neměl námitek proti použití § 262 tr. řádu za situace, kdy odvolací soud ji odůvodnil tím, že shledal nejasnosti a neúplnosti ve skutkových zjištěních, kdy nalézací soud se nevypořádal se všemi významnými okolnostmi, neuvážil je jednotlivě i v jejich souhrnu a tedy nehodnotil důkazy v souladu s § 2 odst. 6 tr. řádu, když některé posuzoval izolovaně, aniž by je dal do souvislosti s dalšími provedenými důkazy a zjištěnými okolnostmi, a naopak se uchýlil k důkazně nepodloženým spekulacím, které přebíral z obhajoby stěžovatele (podobně usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3725/16). O porušení ústavně zaručených práv a svobod odvolacím soudem by naproti tomu mohlo jít v případě absence odůvodnění, eventuálně uvedení důvodů evidentně nepřípadných. To se však v posuzované věci nestalo.

32. Ústavní soud shledává, že do hodnocení důkazů městský soud - ústavněprávně neudržitelným způsobem - nezasáhl; toliko obvodnímu soudu vytkl, že neprovedl potřebné důkazy v dostatečném rozsahu, přičemž takové "zadání" vyplývalo již z dřívějších rozhodnutí, jimiž byla věc vrácena k novému projednání. Městský soud tedy pouze obvodní soud vede k přijetí odpovídajícího rozsahu zjištění a dostatečnému odůvodnění přijatých závěrů (srov. kupř. otázku zohlednění "množství svědků, kteří hovořili o tom, že si kupovali telefon s domněním, že se jedná o telefon nový bez závad", dále "zjištění totožnosti svědků, v přípravném řízení slyšených jako utajení"); není proto případná stěžovatelova námitka, že instanční cestou "vnucuje" nižšímu soudu vlastní hodnocení důkazů.

33. V nynější věci soud druhého stupně dostál povinnosti řádně odůvodnit svůj postup vůči soudu prvostupňovému, totiž opakované zrušení jeho rozhodnutí ve spojení s navazujícím rozhodnutím o změně složení senátu dle § 262 tr. řádu. V tomto směru poukázal na neudržitelnost jeho závěrů, přičemž obvodní soud ve svém v pořadí čtvrtém zprošťujícím rozsudku odmítl instrukce městského soudu respektovat. Ke změně ve složení senátu přitom nedošlo toliko pro odlišný názor městského soudu, který by napadal logicky odůvodněné závěry obvodního soudu, nýbrž v návaznosti na to, že úvahy obvodního soudu ve zprošťujících rozsudcích byly - dle ústavněprávně udržitelné argumentace městského soudu - nepřiléhavé. Aniž by Ústavní soud vstupoval do polemiky s názory obsaženými v ústavní stížnosti a podanými městským soudem v rovině, které z nich jsou "správnější", nepovažuje požadavky na doplnění dokazování a následné řádné hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu formulované soudem druhého stupně za protiústavní, neboť zjevně nejsou excesivní, mají logickou základnu a lze je racionálně zastávat.

34. Jde-li o stěžovatelem namítané "provádění dokazování" v neveřejném zasedání, právní úprava formu neveřejného zasedání v případě tohoto rozhodování o podaném odvolání připouští [§ 263 odst. 1 písm. b) tr. řádu]. V tomto neveřejném zasedání pak umožňuje provádět dokazování čtením protokolů a jiných písemností [§ 243 odst. 1 písm. b) tr. řádu], přičemž stěžovatel netvrdí, že čteny byly listiny obhajobě neznámé. Z pohledu ústavních požadavků je pak třeba zdůraznit, že rozhodnutí učiněné městským soudem nebylo založeno na žádných zjištěních plynoucích z nových důkazů provedených v neveřejném zasedání, ale na nesprávnosti úvah obvodního soudu, jejichž neudržitelnost je podle městského soudu patrná již ze samotných odůvodnění jeho rozhodnutí.

35. Jak bylo předznačeno, Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl jako zčásti nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2018

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru