Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3977/19 #1Usnesení ÚS ze dne 21.01.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Pardubice
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
právo na soudní a jinou právní ochra... více
Věcný rejstříkodůvodnění
dítě
styk rodičů s nezletilými dětmi
rodiče
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.3977.19.1
Datum podání12.12.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 909, § 891

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3977/19 ze dne 21. 1. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. J., zastoupeného JUDr. Gabrielou Vilímkovou, advokátkou, sídlem Československé armády 394/9, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 12. září 2019 č. j. 22 Co 160/2019-469 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. ledna 2019 č. j. 21 P 71/2013-408, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a 1) M. Š. a 2) nezletilé T. J., jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 1. 2019 č. j. 21 P 71/2013-408 byl změněn rozsudek tohoto soudu ze dne 9. 11. 2016 č. j. 21 P 71/2013-226 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 10. 4. 2017 č. j. 18 Co 32/2017-285 ve výrocích o úpravě poměrů druhé vedlejší účastnice jako nezletilé (dále též "nezletilá") tak, že stěžovatel jako otec je nad rámec již určeného rozsahu oprávněn zajišťovat péči o nezletilou také v sudých kalendářních týdnech v době letního času ve čtvrtek od 14,00 hodin do 19,00 hodin a v době zimního času v sobotu od 11,00 hodin do 19,00 hodin s tím, že předávání nezletilé bude realizováno v určenou dobu před bydlištěm první vedlejší účastnice jako matky (I. výrok). Zároveň okresní soud rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok).

3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Rozsudkem krajského soudu ze dne 12. 9. 2019 č. j. 22 Co 160/2019-469 byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že návrh stěžovatele na změnu rozsudku ze dne 9. 11. 2016 č. j. 21 P 71/2013-226 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 10. 4. 2017 č. j. 18 Co 32/2017-285 ohledně péče o nezletilou se zamítá (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani krajským soudem. Krajský soud dovodil, že v dané věci se zřetelem k zájmu na zachování stabilního výchovného prostředí a s ohledem na nejlepší zájmy nezletilé nebyly prokázány žádné zákonem požadované důvody pro změnu stávající pravomocné úpravy střídavé péče rodičů. Krajský soud neshledal žádná pochybení ani v procesním postupu okresního soudu.

II.

Argumentace stěžovatele

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá vadné hodnocení důkazů provedené obecnými soudy a vytýká jim, že pominuly předložené důkazy, z nichž vyplývalo, že první vedlejší účastnice neposkytuje pravdivé informace o své péči o nezletilou.

5. Stěžovatel dále namítá, že soudem ustanovený opatrovník (statutární město Pardubice - Magistrát města Pardubic) v řízení opakovaně nerespektoval potřeby a přání nezletilé. Stěžovatel vyjadřuje své pochybnosti o nestrannosti opatrovníka a poukazuje na to, že v řízení před soudy se dovolával toho, aby nezletilou zastupoval jiný opatrovník.

6. Stěžovatel uvádí, že nezletilá opakovaně vyjádřila přání žít s ním a s první vedlejší účastnicí se stýkat, a namítá, že k uvedenému vyjádření nezletilé soudy nepřihlédly a ani se s ním nevypořádaly. Poukazuje i na nedůvodné směšování názoru nezletilé se závěrem, že nezletilá má k oběma rodičům "nadále stejně pozitivní vztah" a že ve střídavé péči "prospívá". Stěžovatel považuje skutečnost, že nezletilá má pozitivní vztah k oběma rodičům za základní vlastnost vzájemného vztahu rodičů a dětí, nikoli prostředek hodnocení vhodné péče a nejlepšího zájmu nezletilé, která projevuje opakovaně přání být v jeho péči. Měly-li soudy jiný názor na projevená sdělení nezletilé, měly k tomu účelu nechat vyhotovit znalecký posudek, jímž by mohlo dojít k odlišení toho, co si nezletilá skutečně přeje a proč. Stěžovatel odkazuje na čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí musí být nejlepší zájem dítěte.

7. Soudy se podle stěžovatele nevypořádaly ani s pracovním nasazením první vedlejší účastnice, která vykonává nejen hlavní, poměrně časově náročné zaměstnání, ale věnuje se i vedlejší pracovní činnosti. Tím nedošlo ani k posouzení osobní péče první vedlejší účastnice o nezletilou.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].

12. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů obecnými soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.

13. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, které představují jeho polemiku se skutkovými a právními závěry soudů.

14. V posuzované věci krajský soud provedl v odvolacím řízení výslech nezletilé, a to za přítomnosti opatrovníka. Nezletilá uvedla, že by jí více vyhovovalo být u stěžovatele. K uvedenému vyjádření nezletilé krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že nezletilá sice takové přání při své výpovědi ihned v počátku formálně prezentovala, a to s obecným odůvodněním, které odpovídá stěžovatelem namítanému nedostatečně projevovanému zájmu první vedlejší účastnice. Z dalších konkrétních vyjádření nezletilé však krajský soud zjistil, že nezletilá žádné konkrétní a reálné výhrady k péči, ani zájmu první vedlejší účastnice o ni nemá. Krajský soud naopak z výpovědi nezletilé zjistil, že je ve stávající péči první vedlejší účastnice spokojená a k dosavadnímu způsobu střídavé péče rodičů žádné konkrétní výhrady nemá. Krajský soud vzal i z této výpovědi nezletilé za prokázané, že ve stávající střídavé péči obou rodičů prospívá, k oběma rodičům má nadále stejně pozitivní vztah, s oběma rodiči také tráví volný čas a nadále trvá její zájem v tomto rozsahu své vztahy a styk s oběma rodiči zachovat.

15. Krajský soud při svém rozhodování přihlédl v souladu s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte k nejlepším zájmům nezletilé, mezi něž patří také stabilita úpravy jejích poměrů v souladu se zájmem na jejím náležitém vývoji, a to zejména tehdy, když bylo v této věci prokázáno, že nezletilá ve stávající střídavé péči rodičů prospívá a její veškeré potřeby jsou i v péči vedlejší účastnice řádně a v potřebném rozsahu v souladu s jejími hmotnými i citovými zájmy zajištěny. Závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

16. K námitkám stěžovatele ohledně přání nezletilé být s ním Ústavní soud poukazuje na to, že krajský soud vzal při svém rozhodování v úvahu, že dle stávající judikatury je soud přání nezletilé povinen jednak náležitě zjistit a současně řádně zhodnotit, a to s přihlédnutím ke všem dalším, v dané věci prokázaným rozhodným konkrétním okolnostem. Současně krajský soud správně uvedl, že zjištěný názor nezletilého dítěte je pouze jedním z více hledisek, které jsou rozhodné při rozhodování soudu ohledně péče o něj, resp. ve věci změny této péče, když soud je vždy povinen respektovat konkrétně prokázané a komplexně a pečlivě posouzené nejlepší zájmy nezletilého dítěte. Krajský soud výstižně poukázal i na to, že při hodnocení výpovědi nezletilé nebylo možno v dané věci odhlédnout od toho, že nezletilá je stěžovatelem zjevně ovlivňována tím, že se jí od něho dostává jím nerozporovaného plnění.

17. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy měly celou řadu podkladů, z nichž mohly vyhodnotit, zda přání nezletilé k rozsahu péče o ni vykazuje známky manipulace, nebo nikoli. Okresní soud i krajský soud nezletilou přímo vyslechly, a mohly tak samy nezprostředkovaně vnímat její reakce (verbální i mimoverbální). Za tohoto stavu porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv Ústavní soud neshledal. Před obecnými soudy došlo k dodržení požadavků vážících se k zjišťování skutkových okolností (kam patří i zjišťování, zda nebylo přání nezletilé dospělými manipulováno) vyplývajících z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Hodnocení krajského soudu, který spatřoval manipulaci ve vyjeveném přání nezletilé k rozsahu, v jakém chce trávit čas s první vedlejší účastnicí a v jakém se stěžovatelem, nelze označit za exces. Do samotného výsledku utváření zjištění by mohl Ústavní soud zasáhnout, jen šlo-li by o exces v daném směru, což v posuzované věci nenastalo.

18. Krajský soud se zabýval rovněž námitkami stěžovatele ohledně nestranného postupu opatrovníka v předmětné věci a neshledal žádná pochybení ani v procesním postupu okresního soudu a ani nezjistil, že by v dané věci byly dány důvody pro pochybnosti o nestranném a náležitém postupu ustanoveného opatrovníka.

19. V posuzované věci byla napadená rozhodnutí odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Oba soudy hodnotily nejlepší zájem nezletilé způsobem, jemuž není co vytknout. Vzaly v potaz zejména vzhledem k věku nezletilé potřebu co nejstabilnějšího výchovného prostředí, jakož i přístup obou rodičů k řešené problematice a jejich vzájemné vztahy. Své právní závěry dostatečným způsobem ve svých rozhodnutích odůvodnily. Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.

20. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19, veřejně dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz).

21. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2020

Jiří Zemánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru