Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3977/13 #1Usnesení ÚS ze dne 17.04.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 3
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkúvěr
Náklady řízení
poplatek
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.3977.13.1
Datum podání23.12.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 56 odst.1, § 56 odst.2

99/1963 Sb., § 142 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3977/13 ze dne 17. 4. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jana Parmy, zastoupeného JUDr. Lukášem Klicperou, advokátem advokátní kanceláře Hartman, Rychnovská, Klicpera - sdružení advokátů se sídlem v Brně, Palackého třída 2203/186, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. října 2013 č. j. 4 C 162/2013-67, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 19. 12. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 12. 2013, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") ze dne 3. října 2013 č. j. 4 C 162/2013-67, přičemž tvrdil, že se uvedený soud dopustil protiústavního zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 81 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Napadeným rozsudkem obvodní soud zamítl stěžovatelovu žalobu směřující proti Raiffeisen stavební spořitelně, a. s., na zaplacení částky 1 401 Kč s příslušenstvím (nárokovanou z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout tím, že mu bez právního důvodu účtovala poplatek za správu překlenovacího úvěrového účtu ve výši 77 Kč a později 90 Kč měsíčně, a dále rozhodl, že je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 5 687 Kč.

II.

Argumentace stěžovatele

3. V ústavní stížnosti stěžovatel obvodnímu soudu vytýká pominutí toho, že jako spotřebitel požívá vyšší ochrany, že v době uzavření smlouvy nebyl seznámen se všeobecnými obchodními podmínkami a se sazebníkem, že (stěžovatel) odmítl demonstrativní výčet služeb poskytovaných stavební spořitelnou, resp. že nebylo zjištěno, jaké konkrétní služby mu byly poskytnuty (a to v situaci, kdy stavební spořitelna přiznala, že službu elektronických výpisů poskytuje jiným klientům), a že vedlejší účastník inkasoval poplatek svými jednostrannými úkony v rozporu s uzavřenou smlouvou. Odmítá závěr obvodního soudu, že předmětný poplatek je plněním ve smyslu § 56 odst. 2 "starého" občanského zákoníku, neboť tvořil celkovou cenu úvěru, přičemž poukazuje na možnost stavební spořitelny jednostranně tento poplatek měnit. Obvodnímu soudu rovněž vytýká nesprávné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení s tím, že stavební spořitelna měla právní oddělení schopné hájit její zájmy, a nebylo tudíž nutné nechat se v řízení zastoupit advokátem. Nejde proto o náklady účelně vynaložené ve smyslu § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový v dané věci k dispozici nemá.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zejména byl-li v nich formulován závazný právní názor Ústavního soudu formou nálezu.

6. O naposledy zmíněnou situaci se jedná i v tomto případě. Posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z hlediska stížnostních námitek ve své podstatě identifikuje s ústavní stížností jiného stěžovatele, o které již Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (dostupný na adrese http://nalus.usoud.cz, event. www.usoud.cz) tak, že ji jako nedůvodnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou zamítl, resp. odmítl. Vzhledem k tomu, že se tak stalo z důvodů, které dopadají i na souzenou věc, Ústavní soud stěžovatele na odůvodnění uvedeného nálezu pro stručnost odkazuje.

7. Bylo-li nadto stěžovatelem namítáno jednostranné zvýšení poplatku ze strany stavební spořitelny, Ústavní soud je názoru, že i v případě, že by tento postup shledal protiprávním, s ohledem na celkovou výši tohoto zvýšení (v řádech několika desítek korun) je zřejmé, že stěžovatel mohl být takto dotčen zcela zanedbatelně, a tudíž ústavní stížnost v této části zjevně postrádá ústavněprávní rozměr. Uváděl-li stěžovatel rovněž, že nebyl seznámen se všeobecnými obchodními podmínkami stavební spořitelny a jejím sazebníkem poplatků, není Ústavnímu soudu zcela zřejmé, v jaké formě mělo být toto seznámení podle stěžovatele provedeno, resp. co stěžovateli bránilo se s nimi seznámit, zvláště když se tyto dokumenty obvykle připojují ke smlouvě při jejím uzavření a jsou běžně dostupné na internetových stránkách stavební spořitelny.

8. Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru