Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3977/11 #1Usnesení ÚS ze dne 20.06.2013

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo každého na projednání věci v jeho přítomnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
zasedání/neveřejné
svědek/výpověď
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2013:3.US.3977.11.1
Datum podání30.12.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 278, § 277, § 240


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3977/11 ze dne 20. 6. 2013

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 20. června 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti J. Z., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, (adresa pro doručování: 750 02 Přerov, nám. T. G. M. 11), proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2011 č. j. 45 T 3/2007-4762 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2011 č. j. 5 To 59/2011-4813, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená zamítavá rozhodnutí, jež byla vydána v řízení o povolení obnovy v jeho trestní věci.

Domnívá se, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, jmenovitě právo na spravedlivý proces a právo na obhajobu, zakotvená v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), byl porušen princip presumpce neviny, vyplývající z článku 40 odst. 2 Listiny a z článku 6 odst. 2 Úmluvy, porušeno mělo být i právo na veřejné projednání věci podle článku 38 odst. 2 Listiny a příkaz uplatňovat státní moc jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon dle článku 2 odst. 1 Listiny, resp. článku 2 odst. 3 Ústavy České republiky.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů se zjišťuje:

Stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2008 č. j. 45 T 3/2007-4257, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 2009 č. j. 5 To 15/2009-4412 odsouzen za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. (zkratkou "tr. zák." označujeme tehdy platný trestní zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Trestná činnost, za niž byl pravomocně odsouzen, spočívala (zkráceně řečeno) v tom, že obviněný, jako jednatel obchodní společnosti Z, spol. s r. o., vylákal od několika bank úvěry s vědomím, že je nebude moci splatit a úvěry použil k jinému než sjednanému účelu; dále pak uzavřel kupní smlouvu na dodávku 1.100 tun motorové nafty, přestože věděl, že dodávku nebude moci uskutečnit a získané peníze neoprávněně použil. Trestnou činností způsobil obviněný škodu, přesahující částku 50 milionů Kč.

Dovolání obviněného proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2010 sp. zn. 3 Tdo 1496/2009 podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

Proti shora uvedeným rozhodnutím nalézacího, odvolacího a dovolacího soudu podal obviněný v pořadí prvou ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2010 sp. zn. III. ÚS 2440/10 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Dne 10. 12. 2010 podal stěžovatel u Krajského soudu v Ostravě návrh na povolení obnovy řízení.

Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2011 č. j. 45 T 3/2007-4762 byl návrh odsouzeného na obnovu řízení podle § 283 písm. d) tr. řádu zamítnut, neboť nebyly shledány důvody pro obnovu podle § 278 tr. řádu.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě byla stěžovatelem podána stížnost, která byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2011 č. j. 5 To 59/2011-4813 dle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta.

Proti dvěma posledně uvedeným zamítavým usnesením, jež byla vydána v řízení o povolení obnovy, směruje nynější, v pořadí druhá ústavní stížnost.

III.

V jednotlivostech stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že obecné soudy nesprávně a v rozporu s jejich obsahem hodnotily skutečnosti a důkazy, které uvedl v návrhu na povolení obnovy, jako nezpůsobilé pro povolení obnovy. Stěžovatel uvádí, že k jeho předchozímu pravomocnému odsouzení došlo na základě neúplně zjištěného skutkového stavu, který byl orgány činnými v trestním řízení chybně posouzen. Teprve po pravomocném odsouzení se mu prý podařilo nově dohledat kompletní účetnictví obchodní společnosti Z, spol. s r. o., z něhož prý jednoznačně vyplývá, že tato společnost se v inkriminované době nacházela v tak dobré ekonomické situaci, že byla schopna dostát veškerým závazkům. Z toho stěžovatel dovozuje, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu, za nějž byl odsouzen, protože nemohl jednat s úmyslem poškodit věřitele obchodní společnosti.

Stěžovatel uvádí, že spolu s návrhem na povolení obnovy předložil soudu množství nových důkazů, zejména:

* deset krabic účetních dokladů a listin vztahujících se k ekonomické, obchodní a personální činnosti obchodní společnosti Z, spol. s r. o. v letech 1993 až 1995;

* dodatek č. 1 znaleckého posudku Ústavu oceňování majetku při Ekonomické fakultě Vysoké školy báňské - Technické univerzity Ostrava ze dne 16. 5. 2011;

* znalecký posudek znaleckého ústavu Ostravská znalecká a. s.;

* smlouvy a zápisy z jednání, předložené Ing. Smelíkem.

Zároveň stěžovatel v návrhu na povolení obnovy požadoval, aby soud doplnil původní znalecký posudek Ing. Paseky a aby vyslechl jako svědky Ing. Ježka, Ing. Kaňokovou, Kamila Kupču, Ing. Smelíka a Ing. Báňskou. Těmito výslechy by prý bylo prokázáno, že někteří svědci v předchozím hlavním líčení nevypovídali pravdivě.

Stěžovatel pokládá za zásadní vadu obnovovacího řízení tu skutečnost, že ani soud prvého stupně, ale ani soud stížnostní, se těmito nově předloženými důkazy nezabývaly buď vůbec nebo jen nedostatečně a svá zamítavá rozhodnutí opřely o důkazy provedené v původním nalézacím řízení, jakoby tyto nové důkazy neexistovaly. Některé důkazy prý soudy hodnotily nesprávně a v rozporu s jejich skutečným obsahem, jiné podstatné důkazy zcela opomenuly. Postupovaly tak v rozporu se zásadou in dubio pro reo, vycházející ze zásady presumpce neviny.

Tento údajně vadný postup obecných soudů dokládá stěžovatel zejména ve vztahu k hodnocení znaleckého posudku znaleckého ústavu Ostravská znalecká a. s. a ve vztahu k Doplňku č. 1 ke znaleckému posudku Ústavu oceňování majetku při Ekonomické fakultě Vysoké školy báňské - Technické univerzity Ostrava ze dne 16. 5. 2011. Stěžovatel se rovněž ohrazuje proti hodnocení, vyslovenému obecnými soudy, které označily přibrání znalce samotným obviněným za "nestandardní" postup. Obecné soudy také podle stěžovatelova názoru ignorovaly nově navržené důkazy, kterými byla zpochybňována věrohodnost některých svědků vyslechnutých v nalézacím řízení; řada těchto svědků prý nebyla s to se k ekonomické činnosti společnosti Z, spol. s r. o. řádně vyjadřovat, neboť ve společnosti v rozhodné době nepůsobili nebo neměli potřebné znalosti.

Další stěžovatelova výtka směřuje k údajnému porušení zásady kontradiktornosti řízení, k němuž mělo dojít postupem Vrchního soudu v Olomouci, který o stížnosti proti usnesení krajského soudu rozhodl v neveřejném zasedání. Stěžovatel vyslovuje názor, že řízení o povolení obnovy řízení je svým charakterem analogické fázi trestního řízení probíhající před soudy ve věci samé a proto rozhodování soudu druhého stupně o stížnosti dle § 286 odst. 3 tr. řádu je třeba přiměřeným způsobem podrobit zásadám ovládajícím řízení odvolací.

Ve své argumentaci poukazuje stěžovatel na předchozí judikaturu Ústavního soudu, o níž se domnívá, že podporuje jeho závěry o protiústavnosti postupu obecných soudů v jeho věci; konkrétně odkazuje zejména na rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 262/04, II. ÚS 2445/08, III. ÚS 608/10 a III. ÚS 258/99 (všechny zde a dále citované judikáty jsou dostupně v internetové databázi http://nalus.usoud.cz).

IV.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud tudíž není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů jako další superrevizní článek jejich soustavy; Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94).

Měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti v nynějším řízení není věcná správnost návrhem na obnovu řízení napadených rozhodnutí, vydaných v původním nalézacím řízení, ale otázka, zda zde existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tedy především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu.

Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, který slouží k nápravě vad ve skutkových zjištěních, jež vznikly tím, že soudu nebyly v době vynesení rozhodnutí známy skutečnosti nebo důkazy, způsobilé vnést odlišný pohled na skutkový stav věci, následné právní posouzení a výrok o vině a trestu. Důvody pro povolení obnovy upravuje ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu; základní podmínkou pro povolení obnovy, dopadající na nyní projednávanou věc, je, že "vyjdou najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině...". Ze zákonné dikce je patrno, že pro povolení obnovy řízení nepostačuje samotná novost dodatečně předkládaných důkazů, nýbrž zároveň je nezbytné, aby tyto nové důkazy byly způsobilé "odůvodnit jiné rozhodnutí o vině".

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení zákonným postupem projednaly a srozumitelně a přiléhavě objasnily, proč v dané věci neshledaly důvody pro obnovení řízení dle § 278 odst. 1 trestního řádu. Ústavní soud nemá, co by těmto rozhodnutím obecných soudů z ústavněprávního hlediska vytknul.

Obecné soudy především konstatovaly, že některé důkazy, které byly v návrhu na povolení obnovy označeny jako nové, ve skutečnosti nové nejsou, protože byly předloženy a hodnoceny již v řízení nalézacím a odvolacím; to se týká zejména výslechu svědků Ing. Jana Smelíka a Michaely Bánské a znaleckého posudku Ústavu oceňování majetku při Ekonomické fakultě Vysoké školy báňské - Technické univerzity Ostrava ze dne 18. 5. 2009.

Další část nově navržených důkazů obecné soudy v povolovacím řízení provedly. Šlo zejména o výslech znalce Mgr. Pavla Procházky, který zpracoval Dodatek č. 1 ke znaleckému posudku Ústavu oceňování majetku při Ekonomické fakultě Vysoké školy báňské - Technické univerzity Ostrava ze dne 16. 5. 2011, výslech znalce Ing. Vladislava Paseky a výslechy znalců prof. Ing. Renáty Hótové a Ing. René Urbaniece, kteří zpracovali znalecký posudek znaleckého ústavu Ostravská znalecká a. s. ze dne 15. 3. 2010. Obecné soudy se seznámily též s listinnými dokumenty předloženými navrhovatelem v krabicích a s doklady předloženými Ing. Smelíkem. Všechny tyto důkazy obecné soudy důkladně vyhodnotily a v odůvodnění svých zamítavých rozhodnutí podrobně vysvětlily, proč nepokládají tyto důkazy za způsobilé odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.

Tomuto hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Jakožto obecný princip platí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnosti, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování, Ústavní soud formuloval již v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94, v němž vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. Žádná taková extrémní pochybení Ústavní soud v této věci neshledal.

Je skutečností, že některé důkazy, jež stěžovatel v návrhu na povolení obnovy požadoval provést, jako jsou výslechy svědků Ing. Rostislava Ježka, Ing. Dany Kaňokové a Kamila Kupči nebo vypracování doplňku znaleckého posudku znalcem Ing. Pasekou, nebyly v obnovovacím řízení provedeny, což bylo zdůvodněno tím, že tyto důkazy buď "nejsou pro rozhodnutí ve věci podstatné", nebo nejsou nové, protože byly provedeny již v nalézacím řízení. Ústavní soud se proto zabýval otázkou, zda nenastala situace tzv. opomenutých důkazů, v níž by mohlo být spatřováno porušení základního práva na spravedlivý proces a konstatuje, že v posuzované věci k tomuto ústavněprávnímu pochybení nedošlo. Ústavní soud v řadě svých nálezů (III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02, I. ÚS 733/01 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Konstatoval přitom, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle něhož důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. V posuzované věci byly podmínky pro odmítnutí důkazních návrhů splněny.

Obecný soud sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba.

Jestliže původní pravomocné rozhodnutí soudu o vině a trestu je naprosto přesvědčivě podloženo důkazy shromážděnými v původním řízení, mohou se skutečnosti a důkazy, které vyšly nově najevo a které tudíž nebyly soudu známy při původním rozhodování, jevit již jako nadbytečné, nemající způsobilost zvrátit původní pravomocné rozhodnutí. V takové situaci je možno návrh na povolení obnovy zamítnout, toto odmítnutí však musí být v soudním rozhodnutí náležitě odůvodněno; Ústavní soud konstatuje, že tak tomu v posuzovaném případě bylo.

Ústavní soud se neztotožnil se stěžovatelovou námitkou, že došlo k porušení práva na veřejné projednání věci a práva na spravedlivé řízení tím, že stížnostní soud rozhodoval v jeho věci v neveřejném zasedání. Trestní řád v § 240 takový postup umožňuje, neboť konání veřejného zasedání tu není výslovně předepsáno. Stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 608/10, z něhož je vyvozován závěr o nezbytnosti konat veřejné zasedání, neobstojí, protože vychází z jiného skutkového stavu (tam šlo o řízení o stížnosti podané státním zástupcem v neprospěch odsouzeného, v němž odsouzenému nebyla poskytnuta možnost se ke stížnosti státního zástupce vyjádřit).

Ani jiné stěžovatelovy odkazy na judikaturu Ústavního soudu, s níž údajně mají být napadená rozhodnutí obecných soudů v kolizi, nejsou případné.

Tyto předchozí nálezy vycházejí z odlišných skutkových a právních zjištění a na nyní posuzovanou věc nedopadají.

Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru