Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3963/11 #1Usnesení ÚS ze dne 22.03.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Náklady řízení
zpětvzetí návrhu
Závazek
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.3963.11.1
Datum podání30.12.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 146 odst.2, § 91 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3963/11 ze dne 22. 3. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. A., právně zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem AK se sídlem Kadaňská 3550, 430 03 Chomutov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. září 2011 č. j. 11 Co 127/2011-98, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. prosince 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. září 2011 č. j. 11 Co 127/2011-98, a to pro porušení článku 11 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 18. srpna 2010 č. j. 24 C 227/2005-66 byla žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") uložena povinnost zaplatit žalobkyni České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových částku 120 000,- Kč s příslušenstvím, společně a nerozdílně s Mgr. P. A., jemuž byla tato povinnost uložena rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 22. ledna 2010 č. j. 24 C 227/2005-17 (výrok pod bodem I), žádnému z účastníků soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II) a žalované uložil povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Chomutově soudní poplatek ze žaloby ve výši 4 800,- Kč společně a nerozdílně s Mgr. P. A., jemuž byla tato povinnost uložena rozsudkem Okresního soudu v Chomutově č. j. 24 C 227/2005-17 (výrok pod bodem III).

Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. září 2011 č. j. 11 Co 127/2011-98 byl rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 18. srpna 2010 č. j. 24 C 227/2005-66 zrušen a řízení bylo zastaveno (výrok pod bodem I). Ve výroku pod bodem II odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

K výroku o nákladech řízení krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že k uspokojení žalobkyně došlo v důsledku chování jednoho z původně společně žalovaných, kteří mají postavení solidárních dlužníků, a proto, i když žalovanou částku neuhradila žalobkyni žalovaná, je třeba čistě z procesního hlediska uzavřít, že žalobkyně vzala žalobu zpět proto, že původně společně žalovaný po zahájení řízení učinil to, čeho se podanou žalobou domáhala, tedy zaplatil žalovanou částku včetně příslušenství. S ohledem na uvedené krajský soud na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů aplikoval § 146 odst. 2 větu druhou občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř ."), podle nějž by měla právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů žalobkyně, ta však náhradu nákladů řízení nepožadovala, a proto nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že o neprovedení kolaudace v termínu předvídaném smlouvou o poskytnutí státního příspěvku č. 9/90, kterou stěžovatelka a Mgr. P. A. uzavřeli dne 3. dubna 1990, nebyla ze strany Mgr. P. A. informována. Stěžovatelka poukazuje na to, že právě ona vyvinula maximální snahu kolaudaci ve sjednaném termínu realizovat, zatímco Mgr. P. A. byl za nečinnost dokonce ze strany Městského úřadu Chomutov, stavebního úřadu rozhodnutím vydaným pod sp. zn. StÚ 1748/2000/Sme sankcionován, a z důvodů na straně Mgr. P. A. bylo kolaudační řízení rozhodnutím ze dne 14. července 2005 č. j. StÚ 1090/2001-Dv přerušeno. I poté, co kolaudační řízení bylo přerušeno, stěžovatelka vyvíjela snahu o kolaudaci, a byl to opět Mgr. P. A., který na výzvy Městského úřadu Chomutov - stavební úřad nereagoval a k jednáním se nedostavoval. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že nelze po ní spravedlivě požadovat vrácení státního příspěvku.

Ačkoli žaloba původně směřovala vůči stěžovatelce a Mgr. P. A., stěžovatelka se necítí být povinna k úhradě nákladů řízení z důvodů uvedených v § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. Stěžovatelka má za to, že v případě, že žaloba směřuje vůči více žalovaným, kteří by byli zavázáni společně a nerozdílně, jde o samostatné společenství ve smyslu § 91 odst. 1 o. s. ř. Vystupuje-li na žalované straně více osob zavázaných společně a nerozdílně, mají v řízení postavení samostatných společníků podle ust. § 91 odst. 1 o. s. ř. V samostatném společenství má každý společník své právo nebo svoji povinnost, která je nezávislá na osudu práv nebo povinností ostatních společníků, s nimiž stojí na stejné straně sporu. Odtud pramení, že každý účastník v řízení jedná v rovině procesní i hmotněprávní sám za sebe a že jeho úkony nemají na práva a povinnosti ostatních společníků jakýkoliv vliv. Z úkonu jednoho ze společníků nemohou mít prospěch a ani újmu ostatní.

Stěžovatelka poukazuje na to, že žalobkyně vzala návrh zpět pro chování osoby odlišné od stěžovatelky, která již nebyla účastníkem řízení. Právě jejím jednáním, respektive v důsledku nařízení exekuce, došlo k uspokojení požadavku žalobkyně. Z toho důvodu pak náleží stěžovatelce náhrada nákladů řízení, neboť to byla právě žalobkyně, která z procesního hlediska zavinila, že řízení nemohlo dojít do stadia meritorního rozhodování.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení a je přesvědčena, že odvolací soud v předmětné věci nesprávně aplikoval § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. Stěžovatelka je toho názoru, že jí náleží náhrada nákladů řízení, neboť to byla právě žalobkyně, která z procesního hlediska zavinila, že řízení nemohlo dojít do stadia meritorního rozhodování.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).

Protože nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace obyčejného práva, resp. příslušných procesně právních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde toliko tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, nebo je projevem libovůle soudu. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" být značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Žádné z možných pochybení majících ústavněprávní relevanci však Ústavní soud v předmětné věci neshledal. Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných procesních ustanovení, náhrady nákladů řízení se týkajících. Nelze tedy rozhodnutí odvolacího soudu hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle. Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud neshledal, že by ve vztahu ke stěžovatelce byla porušena ústavně zaručená práva.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. března 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru