Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 395/04Usnesení ÚS ze dne 23.06.2005

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základě zákona
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2005:3.US.395.04
Datum podání21.06.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 151 odst.2, § 132, § 120


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 395/04 ze dne 23. 6. 2005

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III.ÚS 395/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Mgr. M. K., zastoupeného Mgr. M. R., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. září 2003 č. j. 19 Co 191/2003-193, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a 1) Okresního soudu v Hradci Králové a 2) E. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 21. 6. 2004, napadá stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2003 č. j. 19 Co 191/2003-193, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 1. 2003 č. j. 6 C 47/96-176 ve výroku ve věci samé (výrok pod bodem I. rozsudku), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok pod bodem II. rozsudku), a tvrdí, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu došlo k porušení jeho základních práv a svobod ve smyslu čl. 2 odst. 2, odst. 3 (státní moc lze uplatňovat způsobem, který stanoví zákon, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá), čl. 4 odst. 1 (povinnosti lze uložit toliko na základě zákona a v jeho mezích), čl. 36 odst. 1 (práva na spravedlivý proces) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a čl. 95 Ústavy, neboť účastník řízení se údajně při svém rozhodování neřídil zákonem.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti, shora označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové napadl stěžovatel dovoláním, o němž Nejvyšší soudu ČR rozhodl usnesením ze dne 22. 3. 2004 č. j. 33 Odo 84/2004-231 tak, že je jako nepřípustné odmítl [§ 218 písm. c) o. s. ř.], aniž by se zabýval věcí samou.

V souvislosti s odmítnutím svého dovolání stěžovatel argumentuje přípustností ústavní stížnosti a zachováním lhůty k jejímu podání ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu".

Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že podle jeho názoru v řízení nebylo prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o půjčce, jejíž předmětem byla částka 1.084.950,- Kč, a že by byla splatnost této půjčky ponechána na vůli stěžovatele. Odvolací soud údajně zatížil řízení vadou, neboť neprovedl stěžovatelem navržený důkaz, který měl tvrzení žalobkyně o poskytnuté půjčce vyvrátit.

Stěžovatel nesouhlasí ani se skutkovým zjištěním, které bylo podkladem pro rozhodování odvolacího soudu, neboť prý nemá oporu v provedeném dokazování. Hodnocení důkazů bylo podle názoru stěžovatele provedeno v rozporu s ustanovením § 132 o. s. ř., protože prý odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, a naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány.

Stěžovatel předkládá dále Ústavnímu soudu svoji verzi celé záležitosti a tvrdí, že byl svou tehdejší manželkou PhDr. J. K. a její sestrou MUDr. J. M. požádán, aby z vkladních knížek vedených u České spořitelny a. s. "na doručitele" vybral uložené peníze, ty pak směnil za valuty a valuty uložil na účet u banky ve Švýcarsku, zřízený ve prospěch obou sester. Stěžovatel tvrdí, že předmětné vkladní knížky nebyly vlastnictvím žalobkyně, ale obou výše jmenovaných sester, a tato skutečnost je údajně potvrzována i obsahem dědického spisu vedeného po zemřelém J. K., manželovi žalobkyně, z něhož je prý zřejmé, že předmětné vkladní knížky nebyly předmětem dědického řízení. V průběhu řízení nebylo údajně prokázáno, že tyto vkladní knížky byly stěžovateli předány žalobkyní a stěžovatel rovněž v řízení neuvedl, z kolika vkladních knížek výběry vkladů provedl a kolik peněz z nich vybral.

V další části ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a tvrdí, že s ohledem na časový odstup nebylo jasně prokázáno, kdo a kdy nakládal s penězi na jednotlivých účtech zemřelého J. K., a jaká část peněžních prostředků z nich byla odčerpána na účet ve Švýcarsku. Stěžovatel zdůrazňuje, že v řízení neměl povinnost tyto skutečnosti prokazovat, neboť nikdy netvrdil, že by vklady na účtu ve Švýcarsku odpovídaly výběrům z předmětných vkladních knížek a bylo tedy možné, že část peněz skutečně pocházela z účtů po zemřelém J. K.

Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy měly svědecké výpovědi jeho bývalé manželky a její sestry hodnotit jako zaujaté, a z tohoto důvodu k nim soud prvního stupně neměl přihlížet.

Mimo výrok, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, stěžovatel nesouhlasí ani s výrokem o nákladech odvolacího řízení, který podle jeho názoru je v rozporu s platnou právní úpravou, neboť odvolací soud údajně nesprávně vycházel při stanovení náhrady za zastoupení advokátem z ustanovení § 3 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. a to přesto, že předmětem řízení bylo určení splatnosti dluhu, nikoli zaplacení peněžité částky.

II.

Z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2003 č. j. 19 Co 191/2003-193 se zjišťuje, že pod bodem I. výroku byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 1. 2003 č. j. 6 C 47/96-176 a pod bodem II. výroku bylo stěžovateli (v dřívějším řízení žalovanému) uloženo zaplatit vedlejší účastnici (v dřívějším řízení žalobkyni) náklady odvolacího řízení ve výši 47.924,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce vedlejší účastnice.

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem určil, že splatnost půjčky ve výši 1.084.950,- Kč, kterou vedlejší účastnice poskytla stěžovateli, nastane uplynutím 14. dne ode dne právní moci rozsudku. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně uzavřela se stěžovatelem smlouvu o půjčce ve smyslu ustanovení § 657 občanského zákoníku, na jejíž základě mu poskytla částku 1.084.950, Kč, přičemž stěžovatel neprokázal své tvrzení, že se nejednalo o půjčku. Soud prvního stupně rozhodl ve smyslu ustanovení § 564 občanského zákoníku o době splatnosti předmětné půjčky proto, že doba vrácení půjčky byla ponechána na vůli stěžovatele a od doby uskutečnění půjčky již uběhla delší doba.

Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně rozvedl, z jakého důvodu nevyhověl návrhu stěžovatele na doplnění dokazování, který stěžovatel vznesl při jednání odvolacího soudu, v němž požadoval, aby byl slyšen jako svědek JUDr. Z. K., který byl přítomen při projednávání dědictví po zemřelém J. K. a mohl by vypovědět, že vlastníkem sporných vkladních knížek byly dcery vedlejší účastnice, nikoli ona.

V souvislosti s odvolacími důvody stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové dospěl k závěru, že nejsou opodstatněné, neboť podle jeho názoru soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci, s nímž se odvolací soud zcela ztotožňuje a souhlasí i s jeho právním posouzením věci.

Odvolací soud nesouhlasil s tvrzením stěžovatele, že by soud prvního stupně z provedených skutkových zjištění učinil nesprávné skutkové závěry a věc nesprávně právně posoudil, neboť pokud vedlejší účastnice uplatnila u soudu žalobu na určení splatnosti dluhu ze smlouvy o půjčce na výše uvedenou částku, kterou stěžovateli na jejím základě poskytla, bylo její povinností v řízení prokázat, že došlo k uzavření tvrzené smlouvy. To se vedlejší účastnici podařilo poskytnutím přímých důkazů, které byly soudem prvního stupně řádně provedeny a zhodnoceny. Z provedených důkazů je podle názoru odvolacího soudu zřejmé, že zatímco tvrzení vedlejší účastnice bylo podepřeno věrohodnými důkazy (ať již svědeckými výpověďmi či listinnými důkazy), které byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, potom verze uplynulých událostí předestřená stěžovatelem nebyla těmito důkazy potvrzena, ale naopak vedla soud prvního stupně k přesvědčivému závěru, že "peníze vložené do švýcarské banky nemohly z vkladních knížek pocházet; proto je správný i ten závěr okresního soudu, že stěžovatel své tvrzení, že se o půjčku nejednalo, neprokázal".

V této souvislosti odmítl odvolací soud přihlédnout ke stěžovatelem nabízenému důkazu ohledně splnění nabídkové povinnosti státu s tím, že se nejedná o výjimku ve smyslu ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001.

Odvolací soud odmítl jako právně nevýznamné i další námitky stěžovatele týkající se pozdějšího použití získaných finančních prostředků a jejich původu, resp. vlastnictví s tím, že při uzavření smlouvy o půjčce je důležitý pouze právní vztah věřitele a dlužníka, tedy toho, kdo peníze stěžovateli půjčil, nikoli toho, kdo byl v této době jejich vlastníkem.

Ze všech těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že druhé vedlejší účastnici přiznal i náhradu za zastoupení advokátem ve smyslu ustanovení § 224 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Tyto náklady tvoří jak odměna podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 47.773,- Kč ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 citované vyhlášky, tak i paušální náhrada hotových výdajů 2 x 75,- Kč ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem tedy 47.924,- Kč.

O mimořádném opravném prostředku stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 22. 3. 2004 č. j. 33 Odo 84/2004-231 tak, že ho odmítl, neboť dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

V předmětné věci je možné zvažovat přípustnost dovolání, uvedl dovolací soud, jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž dovolací přezkum se v takovém případě otevírá zásadně jen pro posouzení otázek právních, které svou povahou dosahují úrovně zásadního právního významu. Dovolacím důvodem může být v takovém případě pouze důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Z obsahu dovolání však dovolací soud zjistil, že podstatou námitek stěžovatele jsou jeho výtky, týkající se údajně nedostatečně a nekvalitně zjištěného skutkového stavu věci, případně vadného hodnocení provedených důkazů. Takové námitky však nejsou způsobilým dovolacím důvodem a tvrzení, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládá.

III.

Po zvážení námitek stěžovatele ve vztahu k napadenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, se zřetelem na tvrzené porušení výše označených článků Listiny a Ústavy, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel "vadu odvolacího řízení" spatřuje zejména v tom, že tento soud neprovedl jím navržený důkaz (výslech svědka JUDr. K.) a neuvěřil jeho verzi skutkového děje, kterou prezentoval v řízení před oběma obecnými soudy.

Ústavní soud sice souhlasí se stěžovatelem v tom, že každý má při hájení svých procesních práv a zájmů možnost vybrat si od počátku řízení takový procesní postup a takovou argumentaci, která se mu jeví za stávající procesní situace pro něj nejvýhodnější, avšak v případě, že jeho důkazní návrhy, které jsou odrazem nesprávného právního posouzení věci účastníkem, budou soudem shledány jako právně irelevantní, nelze v tomto postupu soudu spatřovat protizákonnost či dokonce protiústavnost.

Jak zdůraznil odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku, soud prvního stupně v řízení důsledně dodržoval zásadu rovnosti účastníků řízení, tj. vyhověl všem důkazním návrhům stěžovatele, aniž by jakýmkoli způsobem stranil straně žalující, jejíž povinností bylo nikoli vyvrátit právně nepodstatná tvrzení stěžovatele o původu půjčených peněz, ale prokázat vznik právní skutečnosti - půjčky jí označené finanční částky stěžovateli, což se druhé vedlejší účastnici zdařilo.

V souvislosti s námitkami stěžovatele, které směřují proti hodnocení důkazů, tak jak jej provedl soud prvního stupně (i když jeho rozsudek v předmětné věci stěžovatel nenapadá), je nucen Ústavní soud připomenout svoji rozhodovací praxi (např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2000 sp. zn. III. ÚS 52/2000, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 20, pod č. 149), která důsledně vychází z principu, že zásada volného hodnocení důkazů, která je expresis verbis vyjádřena v ustanovení § 132 občanského soudního řádu, je vyjádřením ústavního principu nezávislosti soudů ve smyslu čl. 82 Ústavy, a odůvodňuje postup soudu předvídaný v ustanovení § 120 odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu. Ústavnímu soudu nepřísluší toto "hodnocení" znovu hodnotit.

Stěžovatel v odvolacím řízení nenamítal, že by soud prvního stupně neprovedl některé jím navržené důkazy, resp. že by se jimi při hodnocení provedených důkazů nezabýval, ale tvrdil, že z nich učinil nesprávné skutkové závěry. V této souvislosti lze připomenout, že sporné řízení je ovládáno zásadou projednací, což znamená právo účastníků tvrdit skutečnosti a jejich povinnost označit k jejich prokázání právně relevantní důkazy. Tato procesní aktivita, jejíž těžiště je v řízení před soudem prvního stupně, je v zásada rozložena na obě strany sporu a její nesplnění sebou nese riziko v podobě nepříznivého rozhodnutí soudu. Pokud se proto stěžovateli již v řízení před soudem prvního stupně nepodařilo prokázat jeho tvrzení jím označenými a soudem prvního stupně řádně provedenými důkazy, nelze tento procesní neúspěch v zásadě přesouvat do řízení odvolacího a tvrdit, že ze strany odvolacího soudu byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Odvolací soud neprovedl v průběhu řízení jím označený důkaz z důvodu uvedeného v ustanovení § 205a o. s. ř., neboť se nejednalo o důkaz, který by mohl v konečném důsledku zvrátit skutková zjištění o smluvním vztahu mezi druhou vedlejší účastnicí a stěžovatelem.

Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, tak i s jeho právním posouzením věci a vzal za prokázané, že druhá vedlejší účastnice půjčila stěžovateli na jaře roku 1992 shora uvedenou částku s tím, že stěžovatel se zavázal ji vrátit, až bude solventní. Tyto peníze stěžovatel vybral z celkem 14 vkladních knížek, které mu k tomuto účelu předala. Neuvěřil však tvrzení stěžovatele, že tyto peníze patřily dcerám druhé vedlejší účastnice, které ho měly požádat o jejich převedení na jejich valutový účet ve Švýcarsku. Pokud odvolací soud nevyhověl v průběhu řízení vzneseným návrhům na doplnění dokazování, a v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedl důvody, které jej k tomuto postoji vedly, nelze v takovém postupu soudu spatřovat porušení zákonnosti či dokonce ústavnosti, jak se domnívá stěžovatel, neboť obecné soudy nejsou zásadně povinny vyhovět všem návrhům na doplnění dokazování. Odvolací soud ostatně závěrem správně zdůraznil, že směřování důkazních návrhů stěžovatele do oblasti zjišťování původu, resp. vlastníka zapůjčených finančních prostředků není z hlediska ustanovení § 657 občanského zákoníku, které na projednávanou věc dopadá, právně významné.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že oba obecné soudy při svém rozhodování vycházely ze skutkového stavu, který byl v rámci dokazování řádně zjištěn za účasti stran sporu a způsobem, který odpovídá příslušným ustanovením občanského soudního řádu. Jakým způsobem soudy vyhodnotily provedené důkazy, zejména pokud se jedná o slyšené svědky, je věcí jejich volného uvažování a nezávislého zhodnocení a Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu zasahovat, neboť takový procesní postup by z něj nezbytně vytvářel "třetí odvolací instanci" v systému obecných soudů České republiky. Opačný přístup by byl možný pouze tehdy, pokud by obecné soudy v důkazním řízení vybočily z mezí ústavnosti. Takové porušení Ústavní soud však nezjistil.

Ústavní soud neshledal proto důvod přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení čl. 36 Listiny. Je nepochybné, že stěžovateli se dostalo řádného procesu, který byl ukončen pravomocným rozhodnutím a v návaznosti na něj i rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o podaném mimořádném opravném prostředku.

Námitky obsažené v ústavní stížnosti byly, ostatně téměř ve shodném znění, stěžovatelem předestřeny již soudům obecným, a ty se s nimi v rozsahu svých procesních pravomocí řádným způsobem vypořádaly. Pouhé tvrzení stěžovatele o právně vadném postupu obou obecných soudů při provádění dokazování a jejich následném zhodnocení neodůvodňuje závěr o porušení ústavnosti v předmětné věci.

Stěžovatel v návrhu napadá i výrok odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Ústavní soud v této otázce ve většině případů judikuje, že tuto problematiku, jakkoliv se nepochybně může některého účastníka řízení dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Byť se tedy může stěžovateli zdát předmětné rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svou judikaturou (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), konstatuje, "že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva (bez ohledu zda stěžovatelem pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny".

Ústavní soud dal ve své judikatuře zřetelně najevo, že interpretace předpisů "obyčejného práva" může mít za následek porušení základních práv a svobod pouze tehdy, pokud by tato interpretace byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. V dané věci však o takový případ nejde.

Závěrem Ústavní soud připomíná, že sjednocování výkladu právních předpisů "obyčejného práva" v činnosti obecných soudů je věcí Nejvyššího soudu ČR, nikoliv soudu Ústavního.

Z výše uvedených skutečností tedy je zřejmé, že Ústavní soud nezjistil žádné tvrzené porušení ústavnosti, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2005

Jiří Mucha v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru