Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 394/14 #1Usnesení ÚS ze dne 05.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.394.14.1
Datum podání31.01.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 8 odst.2, čl. 37 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 2 odst.5


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 394/14 ze dne 5. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 5. února 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného Mgr. Richardem Langem, advokátem, se sídlem v Brně, Dvořákova 44/14, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. října 2013 č. j. 3 Tdo 947/2013-44, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. listopadu 2012 č. j. 5 To 60/2012-673 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 27. března 2012 č. j. 29 T 4/2011-613, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo dojít k zasažení do jeho práva na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 a 2, článku 37 odst. 3, článku 39 a článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na osobní svobodu dle článku 8 odst. 2 Listiny. Stěžovatel rovněž namítá, že napadenými rozhodnutími byl porušen článek 1 Listiny. V souvislosti s podanou ústavní stížností stěžovatel navrhuje zrušení části ustanovení § 88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku pro rozpor s článkem 1 a článkem 37 odst. 3 Listiny, a to tak, aby bylo vypuštěno sousloví "jenž nebyl odsouzen za zvlášť závažný zločin".

II.

Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjišťuje:

Stěžovatel byl shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 27. 3. 2012 uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle ustanovení § 206 odst. 1 a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Trestného činu se měl (zkráceně řečeno) dopustit tím, že ze svého bankovního účtu advokátní úschovy převedl na bankovní účet Leo Krále částku ve výši 4.400.000,- Kč, která byla do advokátní úschovy složena smlouvou o spolupráci mezi poškozenou společností CHS Solar Source a. s. jako zájemcem, Liborem Novákem jako dodavatelem a stěžovatelem jako schovatelem, přičemž poté, co byla ukončena platnost této smlouvy, finanční částku poškozené společnosti do pěti dnů od marného uplynutí stanovené lhůty nevrátil, ačkoliv tak na základě smlouvy učinit měl, čímž jí způsobil škodu ve výši 4.400.000,- Kč. Druhého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že obdobným způsobem ze svého účtu advokátní úschovy neoprávněně převedl na bankovní účet Marcela Šťastného finanční prostředky ve výši 2.000.000,- Kč, které byly do advokátní úschovy složeny poškozenou společností Vance Property s. r. o.

Soudem prvního stupně byl stěžovateli uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pět roků, zákaz činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie v trvání šest roků a povinnost zaplatit poškozené společnosti CHS Solar Source a. s. náhradu škody ve výši 4.400.000,- Kč, s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % od 28. 3. 2011.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, v němž nalézacímu soudu vytkl, že postupoval v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu, a učinil tak nesprávné skutkové a právní závěry vedoucí k jeho odsouzení. Soud druhého stupně potvrdil závěry soudu nalézacího a usnesením ze dne 14. 11. 2012 odvolání stěžovatele zamítl jako nedůvodné. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 30. 10. 2013 jako zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

III.

Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily výpovědi poškozených a důkazy listinnými materiály v kontextu ostatních výpovědí svědků. Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy vzaly při rozhodování v potaz pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch a dospěly ke skutkovým závěrům, které jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Tím mělo podle jeho názoru dojít k porušení práva na spravedlivý proces a k porušení zásady presumpce neviny a zásady in dubio pro reo. Stěžovatel rovněž polemizuje s právním posouzením věci ze strany obecných soudů, neboť má za to, že z jeho strany nedošlo k "přisvojení" finančních prostředků, a nebyla tedy naplněna skutková podstata trestného činu zpronevěry. Domnívá se, že k přisvojení věci ve smyslu § 206 odst. 1 trestního zákoníku nedojde, jestliže pachatel disponuje s cizí věcí pouze přechodně a krátkodobě a poté ji vrátí, resp. zařídí její vrácení, do dispozice vlastníka; o přisvojení by podle stěžovatele šlo až tehdy, kdy by pachatel zcela odmítl věc vrátit. Svoji argumentaci stěžovatel opírá o judikaturu Nejvyššího soudu a namítá zároveň porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodování. Stěžovatel dále uvádí, že uložený trest je v rozporu s ochranou oprávněných zájmů poškozených, neboť při délce uložených trestů nebude schopen úspěšně splácet náhradu škody. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ve vztahu k druhému dílčímu útoku soudy nezkoumaly otázku obohacení a nezohlednily, že stěžovatel částku 2.000.000,- Kč dobrovolně uhradil, což podle něj mělo vést k odlišné kvalifikaci uvedeného jednání. Stěžovatel v závěru navrhuje zrušení v záhlaví uvedené části ustanovení trestního zákoníku, která podle něj způsobuje nerovnost osob odsouzených dle § 206 odst. 5 trestního zákoníku oproti osobám odsouzeným dle § 206 odstavec 1 až 4 trestního zákoníku co do možnosti žádat o podmínečné propuštění.

IV.

Po prostudování odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud opakovaně připomíná, že není vrcholem obecné soustavy soudů, ale zvláštním orgánem ochrany ústavnosti (srov. článek 81, 83 a 90 Ústavy). Není proto zásadně oprávněn přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu (např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).

Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2, odst. 4, odst. 5 trestního řádu). Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či sp. zn. III. ÚS 1104/08). Do rozhodovací praxe obecných soudů by Ústavní soud mohl zasáhnout rovněž v případě, že by jejich skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03).

Ústavní soud zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací. Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti (srov. § 2 odst. 11 a 12 trestního řádu), jež v řízení před Ústavním soudem nemohou být adekvátně naplněny.

V.

V projednávaném případě stěžovatel používá argumentaci, kterou uplatnil již v průběhu trestního řízení a kterou se obecné soudy podrobně zabývaly.

Po prostudování odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy plně vyhověly podmínkám, které jsou z ústavněprávního hlediska na dokazování v trestním řízení kladeny. Provedení jednotlivých důkazů soudy řádně odůvodnily, přičemž podrobně a přesvědčivě popsaly své úvahy při jejich hodnocení. Odůvodnění napadených rozhodnutí v tomto směru nenese prvky libovůle a skutková zjištění nejsou zatížena extrémním rozporem s provedenými důkazy. Důkazy, o něž se rozhodnutí opírá, tvoří logický uzavřený celek, na němž obecné soudy postavily svoji argumentaci. Ústavní soud se v tomto ohledu s odůvodněním napadených rozhodnutí ztotožňuje a z důvodu stručnosti na tato rozhodnutí odkazuje.

Ústavní soud nepřitakal ani námitce stěžovatele ohledně nesprávného právního posouzení a kvalifikace skutku. Obecné soudy přesvědčivě odůvodnily, proč jednání stěžovatele podřadily pod pojem "přisvojení cizí věci", aniž by z jejich strany došlo k svévolnému výkladu uvedeného pojmu. Ústavní soud také nedovodil porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodování, neboť rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která stěžovatel odkazuje, nelze s ohledem na odlišné skutkové okolnosti beze zbytku aplikovat na projednávanou věc.

Ústavní soud má za to, že obecné soudy nepochybily ani při určování rozsahu stěžovatelem způsobené škody, jestliže při posuzování viny nezohlednily skutečnost, že část peněžních prostředků ve výši 2.000.000,- Kč byla navrácena poškozené. Ústavní soud se ztotožňuje s argumentací obecných soudů, podle níž k dokonání trestného činu a ke způsobení škody došlo již okamžikem přisvojení si peněžních prostředků, tedy tím, že peněžní prostředky byly odeslány na bankovní účty třetích osob. Za těchto okolností mohly obecné soudy zohlednit dobrovolné navrácení části peněžních prostředků pouze při rozhodování o výši trestu a o povinnosti k náhradě škody, což podle obsahu svých rozhodnutí naplnily.

Z hlediska ústavněprávního přezkumu neobstojí ani námitka do výše a druhu uloženého trestu. Nalézací soud uložil stěžovateli trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, při svém rozhodování přitom neopomněl zhodnotit podstatné přitěžující i polehčující okolnosti. Ústavní soud také zde nespatřuje prostor pro svůj kasační zásah.

Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen aplikovat ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítnout jako stížnost zjevně neopodstatněnou.

Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, návrh na zrušení právního předpisu je ve vztahu k samotné ústavní stížnosti návrhem akcesorickým, a sdílí tedy právní osud ústavní stížnosti. Ústavní soud jej proto musel odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Nad rámec uvedeného lze konstatovat, že i za situace, kdy by se Ústavní soud ústavní stížností meritorně zabýval, byl by nucen stěžovatelův návrh na zrušení právního předpisu odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. V projednávaném případě totiž nebyla naplněna podmínka, aby ústavní stížností napadená rozhodnutí byla vydána na základě aplikace předmětného právního předpisu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru