Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3937/14 #1Usnesení ÚS ze dne 22.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
POLICIE - Správa hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování - odbor hospodářské kriminality
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříktrestní stíhání/zahájení
orgán činný v trestním řízení
procesní postup
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3937.14.1
Datum podání15.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 39, čl. 40 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 158, § 11 odst.1 písm.b, § 159b

283/1993 Sb., § 12d


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3937/14 ze dne 22. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ĺubomíra Vanča, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. 1 KZV 147/2006 a usnesení Policie České republiky, Správy hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality ze dne 31. 3. 2008 ČTS: PSP 492/TČ - 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") - rozhodl nálezem tak, že se nadepsaná usnesení orgánů činných v trestním řízení zrušují.

Policejní orgán shora uvedeným usnesením rozhodl ve smyslu § 159a odst. 1 tr. řádu o odložení věci podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 tr. zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, "případně" trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 2 tr. zákona, kterých se podle stěžovatele měly dopustit konkretizované osoby.

Proti tomuto usnesení stěžovatel coby poškozený podal stížnost, kterou Městské státní zastupitelství v Praze ústavní stížností rovněž napadeným usnesení zamítlo [§ 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu].

Vrchní státní zastupitelství v Praze sdělením ze dne 6. 1. 2015 č. j. 1 VZT 295/2009-95 (které stěžovatel předmětem ústavní stížnosti neučinil) stěžovatelův podnět ve smyslu § 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, zpochybňující postup policejního orgánu a městského státního zastupitelství, jako nedůvodný odložilo.

V uvedeném postupu orgánů činných v trestním řízení spatřuje stěžovatel porušení svých výše označených základních práv. Polemizuje se závěry těchto orgánů, které trestní stíhání specifikovaných osob shledaly nepřípustným, a to z

důvodu promlčení podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. řádu; stěžovatel dovozuje, že i kdyby byla udržitelná premisa, že nicotné sdělení obvinění nemohlo samo o sobě způsobit přerušení promlčecí doby, je třeba uzavřít, že trestní stíhání promlčeno není, neboť po tomto sdělení obvinění následovaly úkony policejního orgánu, které takový účinek vyvolaly, a mezi takové, jež podle něj způsobily přerušení promlčecí doby, řadí například obžalobu podanou dne 25. 7. 2001 Městskému soudu v Praze. Stěžovatel zdůrazňuje, že promlčení trestního stíhání Vrchní soud v Praze zmínil v usnesení ze dne 4. 3. 2008 sp. zn. 6 To 85/2007 jen ohledně jednoho ze skutků, které byly předmětem obžaloby, a pouze v souvislosti s jeho jinou právní kvalifikací, a v tomto usnesení uvedl, že promlčení trestního stíhání přichází v úvahu v případě, že by jednání bylo kvalifikováno jakožto trestný čin dle § 255 tr. zákona účinného v době spáchání trestné činnosti. Podle stěžovatele však jednání popsané v usnesení o odložení věci bylo kvalifikováno jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zákona, resp. předtím podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona.

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Podstatou projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem orgánů činných v trestním řízení, na základě kterého byla odložena trestní věc podezření ze spáchání konkretizovaných trestných činů.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že otázka předpokladů stíhatelnosti trestných činů nepatří do oblasti těch základních práv a svobod, které jsou dle ustanovení čl. 3 Ústavy součástí ústavního pořádku. Ústava ani Listina neupravují "detailní otázky trestního práva", nýbrž stanoví nezpochybnitelné a základní konstitutivní principy státu a práva; výkladem ustanovení čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze pak dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je výlučně věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Proto pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna (srov. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999, U 29/14 SbNU 291), což platí i pro stěžovatele.

V dané fázi trestního řízení nemohlo být jakkoli dotčeno ani jeho právo na spravedlivý proces; jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2064/10 ze dne 12. 8. 2010 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], v tzv. fázi prověřování dle § 158 až 159b tr. řádu příslušný orgán státu pouze provádí šetření k prověření podezření ze spáchání trestné činnosti, jež vyvstalo na podkladě jeho vlastních poznatků, případně na základě trestního oznámení ve smyslu § 158 odst. 1, 2 tr. řádu. V tomto stadiu trestního řízení není dosud dán trestněprocesní vztah s konkrétním obviněným, který je nezbytným předpokladem toho, aby se poškozený vůbec mohl domáhat svých nároků v adhezním řízení dle § 43 odst. 3 tr. řádu, a ve vztahu k osobám, jež se v této fázi trestního řízení považují za poškozené, tudíž nelze vůbec uvažovat o garancích spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy. Obdobný názor zastává ostatně též Evropský soud pro lidská práva, jestliže konstantně judikuje, že čl. 6 Úmluvy se ve vztahu k poškozenému neaplikuje na fázi trestního řízení před zahájením trestního stíhání (viz např. rozhodnutí ze dne 2. 10. 2006 ve věci Duchoňová v. Česká republika, stížnost č. 29858/03). Konečně stojí za pozornost i závěr, který již na počátku své rozhodovací činnosti učinil Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997, jímž zaujal základní postoj k otázce subjektivního práva poškozené osoby na trestní stíhání v podmínkách moderního státu.

Dlužno však dodat, že s přezkoumávaným postupem orgánů činných v trestním řízení může být spojeno porušení jiných specifických základních práv, zejména pak práva na život ve smyslu čl. 2 Úmluvy [k tomu, resp. k povinnosti orgánu státu vést účinné vyšetřování, viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013 (dostupné z http://nalus.usoud.cz)] a práva nebýt mučen nebo podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu ve smyslu čl. 3 Úmluvy [viz usnesení sp. zn. I. ÚS 745/11 ze dne 17. 1. 2012 (dostupné tamtéž)], ve vztahu k nimž byly dovozeny - co do povinnosti státu k efektivnímu šetření - zásady odlišné; porušení takových práv stěžovatele však v ústavní stížnosti tvrzeno není, a s ohledem na konkrétní okolnosti případu je taková možnost vyloučena (srov. obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 1010/14 ze dne 3. 4. 2014).

Stěžovateli nesvědčí ani nosné důvody usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4019/13 ze dne 26. 3. 2014 týkající se práva na ochranu soukromí a rodinného života ve smyslu ustanovení čl. 10 odst. 2, 3 Listiny a čl. 8 Úmluvy.

Ústavně garantovanou povinnost státu vést účinné vyšetřování oznámené trestné činnosti již nelze dovodit ve vztahu k tomu (konkrétnímu) právu na ochranu vlastnictví, které jako dotčené stěžovatel identifikuje jednáním, způsobilým podle jejího názoru naplnit skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 tr. zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, "případně" trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 2 tr. zákona nebo podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona.

Lze proto konstatovat, že ve věci stěžovatele se uplatní obecné zásady zdrženlivosti, vyložené shora.

Na základě řečeného je namístě závěr, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Stojí za zaznamenání, že ústavní stížnost proti sdělení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 6. 1. 2015 č. j. 1 VZT 295/2009-95 by představovala návrh, k jehož projednání není příslušný (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 637/05, II. ÚS 695/06, III. ÚS 831/10 a II. ÚS 1631/11), čemuž by odpovídalo jeho odmítnutí podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru