Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3924/14 #1Usnesení ÚS ze dne 09.07.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUDNÍ EXEKUTOR - Zlín - Růžička marrtin
SOUD - KS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkExekuce
řízení/zastavení
Dražba
pohledávka/započtení
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3924.14.1
Datum podání15.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 55


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3924/14 ze dne 9. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Vladimíra Marka a MUDr. Jolany Markové, zastoupených JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, se sídlem Praha 6, K Brusce 124/6, proti usnesením soudního exekutora JUDr. Martina Růžičky, Exekutorský úřad Zlín, všechna ze dne 20. 11. 2012, č.j. 77 EX 706/05-530, 77 EX 706/05-531, 77 EX 706/05-532, 77 EX 706/05-533, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2013, č.j. 17 Co 92,281,282,283/2013-637, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, č.j. 30 Cdo 511/2014-763, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v jejich exekuční věci, neboť jimi mělo dojít k porušení jejich základního práva vyplývajícího z čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a namítají rovněž i porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky, jakož i čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny ve spojení s čl. 6 a čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadenými rozhodnutími udělil soudní exekutor JUDr. Martin Růžička jednotlivým (čtyřem) vydražitelům příklep ke specifikovaným nemovitostem v podílovém spoluvlastnictví stěžovatelů, resp. ve spoluvlastnictví prvního stěžovatele, a tato usnesení Krajský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil; dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud rovněž ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatelé v první řadě odkazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2013 č.j. 20 Cdo 3570/2011-153 a ze dne 23. 9. 2014 č.j. 30 Cdo 631/2014-759, jimiž dovolací soud zrušil předchozí rozhodnutí o zamítnutí návrhů na zastavení exekuce a vyjádřil "závazný právní názor", že stěžovateli vznesenou námitkou započtení (stejně jako společností CORDIA CZ, a. s., v souběžně vedené exekuci na základě shodného titulu) je zapotřebí se věcně zabývat. Jelikož tyto námitky jsou "vážně míněné" a odůvodněné, je podle stěžovatelů pravděpodobné, že mohly být úspěšné a vést k zastavení exekucí, a proto měl být dražební rok alespoň odročen. Co do ocenění dražených věcí pak stěžovatelé především namítají, že k dražbě došlo "po více než pěti letech"; i když nemovitosti nebyly v mezidobí "fyzikálně" změněny, došlo podle jejich přesvědčení k cenovým pohybům a nyní stanovená vyvolávací cena by byla vyšší, což je způsobilé mít vliv i na cenu posléze vydraženou. Postup soudního exekutora a obecných soudů, pakliže k tomu nepřihlédli, byl tím formalistický, nesvědomitý a neproporcionální, a vedl ke zbavení majetku za nižší cenu, než bylo "podle platných právních předpisů přípustné".

Z připojené procesního spisu a z napadených rozhodnutí se podává, že tyto námitky (jakož i další) uplatnili stěžovatelé již v řízení před obecnými soudy.

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelé se v ústavní stížnosti dovolávají - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu (což je primární, neboť ostatní dovolávaná základní práva mohou být dotčena v dané věci až na tomto základě).

Přestože odtud neplyne garance rozhodnutí "správného", jsou pod jeho ochranou - v obecné rovině - situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.

Takové podmínky zásahu Ústavního soudu ve věci stěžovatelů však splněny nejsou.

Odvolací soud se s námitkami vznesenými stěžovateli vypořádal obšírně, důkladně a přesvědčivě, včetně přiléhavých odkazů na ustálené závěry rozhodovací praxe, a dal zřetelně najevo pochopení principů, na nichž je exekuční řízení založeno. Obdobné lze vztáhnout ke shrnutím, které předstřel ve svém usnesení soud dovolací. Jinak řečeno, napadená rozhodnutí nemohou jakkoli představovat judikatorní exces či být dokonce výrazem nepřípustné libovůle.

Stěžovateli odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu musela být dovolacímu soudu známa, a je ústavněprávně udržitelný úsudek, že na závěrech obou soudů ohledně podmínek pro odročení dražebního roku (čehož se stěžovatelé dožadovali) tato rozhodnutí vliv principiálně neosvědčují. Hodnocení návrhu na zastavení exekuce, k němuž dospěl soudní exekutor, není relevantně vadné, jestliže se ve zrušovacích usneseních Nejvyšší soud vyslovil jen k tomu, že námitkami započtení je nutné se zabývat (byť byly uplatněny "opožděně", jak se domnívaly soudy nižších stupňů), aniž by dal současně najevo cokoli o jejich důvodnosti (z procesního spisu se podává, že předtím stěžovatelé podali celkem šest - neúspěšných - návrhů na zastavení exekuce).

Nad tento rozhodný rámec stojí za zaznamenání, že v procesním spise je již založený stejnopis rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 3. 2015 č. j. 0 Nc 4452/2004, jímž byl obdobně odůvodněný návrh na zastavení exekuce shora uvedeného povinného CORDIA CZ, a. s. (ve srovnatelném postavení se stěžovateli) zamítnut.

Stejně tak nevybočuje z ústavněprávních mezí závěr obou soudů, že nebyl důvod opustit standardy určení vyvolávací ceny dražených nemovitostí (viz zejména odůvodnění usnesení dovolacího soudu); ani - nadto nepodložené - úvahy stěžovatelů o "pohybu cen" nejsou s to založit dostatečně silný argument pro jejich tvrzení, že ceny, za niž byly nemovitosti vydraženy, byly "časovým odstupem" relevantně deformovány.

Lze tedy shrnout, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou, a stěžovatelům se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru