Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3922/14 #1Usnesení ÚS ze dne 02.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříkDokazování
Dražba
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3922.14.1
Datum podání15.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/2009 Sb., § 258 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3922/14 ze dne 2. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Jindřichem Skácelem, advokátem se sídlem v Brně, Zachova 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2014 č. j. 5 Tdo 937/2014-27, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. března 2014 č. j. 9 To 494/2013-179 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. října 2013 č. j. 12 T 30/2013-152, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 15. prosince 2014 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl napadenými rozsudky Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") shledán vinným ze spáchání přečinu pletichy ve veřejné dražbě ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jehož se měl dopustit tím, že po účastnici veřejné dražby domu, jehož byla tato účastnice většinovou vlastnicí, požadoval finanční hotovost za to, že se on zdrží podávání návrhů v této dražbě. Za to krajský soud uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu tří let. K závěru o vině dospěly obecné soudy zejména na základě svědeckých výpovědí. Následně Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání jako zjevně neopodstatněné. Neshledal přitom žádný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a závěry, jež z nich soudy nižších stupňů dovodily.

II.

Argumentace stěžovatele

3. K neoprávněnému zásahu do práva na zákonného soudce mělo dle stěžovatele dojít jak v řízení před nalézacím, tak i odvolacím soudem, když o stěžovatelově věci nerozhodovaly u těchto soudů ty senáty, které k tomu byly dle rozvrhu práce příslušné. Právo na spravedlivý proces pak bylo dle stěžovatele porušeno v několika aspektech napadeného řízení. Předně soudy svá rozhodnutí řádně neodůvodnily, jelikož mylně posoudily smysl a účel dražby a nadřadily tak zájmy jedné její účastnice nad zájmy věřitelů i povinného. Dále stěžovatel obsáhle popisuje, že jemu vytýkané jednání je zcela nelogické, neboť spekulacím, kterých se dle soudů měl dopustit, brání občanskoprávní procesní předpisy. Nejvyšší soud dokonce v napadeném rozhodnutí argumentuje zněním právního předpisu, neúčinným v době spáchání deliktu. Významným deficitem všech napadených rozhodnutí je skutečnost, že fakticky kriminalizují úmysl činit v dražbě podání, a to jakékoliv osoby odlišné od spoluvlastníka dražené nemovitosti. Některé závěry rozhodujících soudů jsou pak nepřezkoumatelné, např. tvrzení, že dražený dům se nedal přestavět. Soudy při svém rozhodování opomněly zohlednit finanční možnosti stěžovatele a důkazní návrh vyslechnout jeho rodiče. Dále stěžovatel namítá, že v jeho věci nebyly splněny podmínky pro vedení zkráceného řízení ve smyslu ustanovení § 179a a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Za zásadní pochybení důkazního řízení považuje stěžovatel nepřihlédnutí k nejdůležitějším skutkovým okolnostem, jako např. opakovaný kontakt stěžovatele ze strany partnera údajně poškozené, z jehož výpovědi vyplynulo, že stěžovatel po nikom žádnou částku nepožadoval. Soudy se však tímto aspektem stěžovatelovy obhajoby vůbec nezabývaly. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. I přes poukaz na ustanovení Listiny je zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve a s nimiž se tyto srozumitelně a zevrubně vypořádaly, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Vyhovění takto koncipovaným námitkám by se dostalo do rozporu s posláním Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy České republiky, a nikoli nějaké čtvrté či superrevizní instance.

7. Po prozkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že skutkové a právní hodnocení rozhodujících soudů nelze označit za svévolné, nesrozumitelné či iracionální. Stěžovatel byl odsouzen za požadování finanční částky v souvislosti s probíhající dražbou. Toto odsouzení podporovaly dva přímé důkazy v podobě výpovědi svědkyň a řada nepřímých důkazů, přičemž stěžovatelově obhajobě obecné soudy nepřisvědčily. Přehodnocování těchto důkazů, ať již po stránce jejich obsahu či věrohodnosti, Ústavnímu soudu nepřísluší, zejména je-li takto ústavně konformním závěrům dokazování oponováno takovými námitkami, jako jsou dostatek finančních prostředků na straně stěžovatele, ať už jeho či od rodičů, nebo možnost přestavby draženého domu. Za stejně irelevantní lze dle Ústavního soudu označit tvrzené pochybení Nejvyššího soudu, spočívající v nesprávné citaci vyhlášky č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti, ve znění pozdějších předpisů, neboť není zjevné, jak měla tato chyba zasáhnout do stěžovatelových práv, když tím není vyvraceno stěžovateli za vinu kladené jednání, jak to plyne z příslušné pasáže odůvodnění usnesení dovolacího soudu (viz str. 10 napadeného usnesení). Lze tedy označit za ústavně přijatelné, že se těmito irelevantními námitkami obecné soudy hlouběji nezabývaly. Za naprosto nesprávný považuje Ústavní soud stěžovatelův závěr, že obecné soudy napadenými rozhodnutími fakticky kriminalizují jakékoliv podání v dražbě, jež učiní osoba odlišná od spoluvlastníka dražené nemovitosti. Stěžovatel nebyl odsouzen za učinění podání v dražbě či úmysl takové podání učinit, ale za požadavek finanční hotovosti od osoby rovněž se dražby zúčastňující za to, že se v této dražbě stěžovatel zdrží podávání návrhů. Takové jednání lze považovat za rozporné s férovým postupem účastníků řádně prováděné dražby, přičemž negativní důsledek takového jednání může dosáhnout intenzity trestněprávního deliktu, což je konečně věc uvážení zákonodárce, který tak učinil formou zakotvení skutkové podstaty trestného činu pletich při veřejné dražbě.

8. K ostatním námitkám nemohl Ústavní soud přihlížet vzhledem k zásadě subsidiarity ústavní stížnosti. Stěžovatel tyto námitky neuplatnil ve svém dovolání, pročež by jejich projednání v řízení o ústavní stížnosti bylo zásadně nepřípustné. To se týká námitek stran nedostatku podmínek pro vedení tzv. zkráceného přípravného řízení, jakož i námitek ohledně porušení práva na zákonného soudce. U první z uvedených námitek ani stěžovatel nijak nekonkretizuje, jak bylo do jeho práv vedením zkráceného přípravného řízení neústavně zasaženo. Porušení práva na zákonného soudce představuje pak dle Ústavního soudu jeden ze základních deficitů spravedlivého procesu. Takovou námitku je však nutné adresovat obecným soudům co možná nejdříve (v tomto případě nejlépe soudu odvolacímu), aby bylo možné případné pochybení efektivně napravit, a nelze si takovou námitku schovávat až do řízení o ústavní stížnosti. V dané věci neměly odvolací a dovolací soud možnost se k této námitce vyjádřit, pročež je z hlediska pravidel řízení před Ústavním soudem nepřípustné, aby Ústavní soud dodržení zásad pro určení zákonného soudce zkoumal nyní, takže toto opomenutí stěžovatele je třeba z hlediska zásady tzv. interní subsidiarity kvalifikovat jako nepřípustný návrh.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný a v části námitek blíže specifikovaných sub 3 a 8 jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. dubna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru