Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3921/14 #1Usnesení ÚS ze dne 24.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkPodjatost
správní orgán
daň/správce daně
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3921.14.1
Datum podání15.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 70 písm.c

500/2004 Sb., § 14


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3921/14 ze dne 24. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Dany Hůrkové CSc., zastoupené JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou se sídlem Masarykova 175, 763 26 Luhačovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2014, č. j. 2 As 160/2014-25, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví tohoto usnesení označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a to pro porušení čl. 18, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost, kterou stěžovatelka podala proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 8. 2014, č. j. 22 A 84/2014-8, jímž byla odmítnuta její žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 10. 6. 2014, č. j. KUZL 28731/2014, sp. zn. KUSP/28731/2014/PŽÚ/Do, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno usnesení starosty města Valašské Klobouky ze dne 25. 4. 2014 č. j. Ma-PŘ 27/2014-11, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 13. 5. 2014, č. j. Ma-PŘ 27/2014-23, jímž bylo rozhodnuto, že předsedkyně a členové Komise k projednávání přestupků města Valašské Klobouky nejsou vyloučeni z projednávání ve věci přestupku stěžovatelky proti občanskému soužití dle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.

V ústavní stížnosti stěžovatelka v podstatě obdobně jako v kasační stížnosti polemizuje se závěry v dané věci dovozenými správními soudy. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud porušil její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces tím, že se ztotožnil s právním názorem Krajského soudu v Brně, podle kterého žalobou stěžovatelky napadené rozhodnutí o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí o námitce podjatosti úřední osoby ve smyslu § 14 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, je vyloučeno ze soudního přezkumu, neboť jde o úkon správního orgánu, jímž se upravuje vedení řízení před správním orgánem podle § 70 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Podle stěžovatelky k uvedenému závěru dospěl Krajský soud v Brně na základě judikatury Nejvyššího správního soudu, která se však týká námitky podjatosti vznesené daňovým subjektem vůči správci daně. Stěžovatelka zastává právní názor, že nelze přejímat závěry z daňového řízení, které je svým charakterem specifickým řízením a dále trvá na tom, že posouzení podjatosti je, vzhledem ke smyslu § 14 správního řádu a jeho zařazení v části druhé správního řádu, soudně přezkoumatelnou podmínkou řízení a ne úkonem, kterým se upravuje vedení řízení před správním orgánem.

Uvedeným postupem došlo podle stěžovatelky rovněž k porušení ústavně zaručeného práva, podle kterého jsou si všichni účastníci v řízení rovni, neboť stěžovatelka tvrdí, že jako účastník nemá v řízení před podjatým správním orgánem rovné postavení s "chráněným" účastníkem.

Stěžovatelka dále namítá, že se Nejvyšší správní soud vůbec nezabýval otázkou místní příslušnosti správního orgánu k projednání a rozhodnutí jejího přestupku. Podle tvrzení stěžovatelky má být v její věci místě příslušný jiný správní orgán, než ten, který přestupek projednává, v čemž spatřuje porušení svého ústavně zaručeného práva na zákonného soudce, neboť o její žalobě měl z tohoto důvodu rozhodovat Městský soud v Praze a nikoliv Krajský soud v Brně.

Stěžovatelka namítá také porušení ústavně garantovaného petičního práva, ke kterému mělo dojít samotným projednáváním přestupku proti občanskému soužití, v jehož souvislosti byla námitka pojatosti podána.

II.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších přepidsů].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení (zde soudním řízení správním), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedeného soudy, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

O výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění v posuzovaném případě zjevně nejde. Oba soudy (zejména Nejvyšší správní soud) své právní názory adekvátně odůvodnily a srozumitelně vysvětlily, za jakých důvodů se na žalobu stěžovatelky vztahovala kompetenční výluka obsažená v § 70 písm. c) soudního řádu správního.

V souvislosti s námitkou stěžovatelky, že v její věci byla aplikována nepřípadná judikatura, Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že "byť se uvedená judikatura týká rozhodnutí o podjatosti úředních osob podílejících se na správě daně, jsou její východiska aplikovatelná i v nyní posuzované věci, což výslovně vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2007, č. j. 4 As 46/2007 - 75, v němž zdejší soud dovodil, že dané závěry se plně uplatní, s ohledem na podobnou úpravu daného institutu, i v případě řízení dle obecných předpisů o správním řízení". Rovněž dle náhledu Ústavního soudu namítá-li stěžovatelka, že ve věci aplikovaný judikát Nejvyššího správního soudu nedopadá na projednávanou věc, nutno konstatovat, že z hlediska předmětu řízení se jedná stále o zkoumání právního institutu podjatosti, u něhož správní soudy dovodily, že se nejedná o otázku přezkoumávanou ve správním soudnictví.

Nejvyšší správní soud k tomu v odůvodnění napadeného rozsudku dále poukazuje i na další svoji judikaturu týkající se řízení o přestupku, ve které tento soud dovodil, že jeho ustálená judikatura poskytuje zcela jednoznačné závěry o nemožnosti samostatného soudního přezkumu rozhodnutí o podjatosti úřední osoby (rozsudek ze dne 24. 1. 2014, č. j. 5 As 67/2013-21, rozsudek ze dne 29. 6. 2011, č. j. 1 As 51/2011-135). Jak správně v napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud doplnil, napadeným rozsudkem, resp. vyloučením rozhodnutí o námitce podjatosti ze samostatného soudního přezkumu, nedochází k porušení práva na soudní ochranu proti rozhodnutím orgánu veřejné správy, neboť soudní přezkum rozhodnutí o námitce podjatosti není vyloučen úplně, ale je pouze koncentrován do řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ve věci samé, v rámci jehož soudního přezkumu může být případně shledána vada řízení spočívající v nesprávném posouzení námitky podjatosti.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, ve které stěžovatelka namítá, že se Nejvyšší správní soud vůbec nezabýval otázkou místní příslušnosti správního orgánu a dále že zahájením přestupkového řízení v její věci bylo porušeno petiční právo, Ústavní soud zdůrazňuje, že Krajský soud v Brně a Nejvyšší správní soud nepřezkoumávaly správnost postupu správního orgánu, zda posuzované jednání stěžovatelky je přestupkem a zda je tento správní orgán k jeho projednání příslušný, nýbrž toliko konstatovaly, že správní žaloba není přípustná z důvodu kompetenční výluky ve smyslu § 70 písm. c) soudního řádu správního. K námitce nedostatku místní příslušnosti správního orgánu k projednávání přestupku Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku konkrétně uvedl, že tato námitka s posuzovanou otázkou podjatosti přímo nesouvisí, a proto její nevypořádání nemůže způsobit nezákonnost usnesení Krajského soudu v Brně.

Ani Ústavní soud se tedy nemohl zabývat hodnocením postupu a příslušnosti žalovaného správního orgánu, neboť to nebylo, a ve světle shora uvedeného ani být nemohlo, předmětem řízení před Nejvyšším správním soudem, jehož rozsudek byl ústavní stížností napaden. Ústavní soud tak posuzoval důvodnost ústavní stížnosti výlučně z hlediska ústavní konformity závěru obecných soudů o nepřípustnosti správní žaloby.

Souhrnně lze konstatovat, že ústavní stížností stěžovatelka toliko pokračuje v polemice se správními soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, jež adresovala zejména Nejvyššímu správnímu soudu již dříve. Ústavní soud však uvádí, že závěrům obsaženým v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Argumentaci Nejvyššího správního soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2015

Jan Musil v. r.

předseda III. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru