Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3906/19 #1Usnesení ÚS ze dne 21.01.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
MINISTERSTVO / MINISTR - spavedlnosti
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkodůvodnění
poplatek/soudní
Rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.3906.19.1
Datum podání06.12.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

549/1991 Sb., § 9 odst.1

99/1963 Sb., § 138 odst.1, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3906/19 ze dne 21. 1. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vratislava Širokého, zastoupeného JUDr. Martinem Janákem, advokátem, sídlem Sedláčkova 212/11, Plzeň, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2019 č. j. 16 Co 284/2019-266 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. června 2019 č. j. 28 C 204/2015-227, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 28 C 204/2015 vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud usnesením ze dne 12. 6. 2019 č. j. 28 C 204/2015-227 nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení s odkazem na § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Obvodní soud vyšel z tvrzení stěžovatele uvedených v jeho žádosti a z informací uvedených ve formuláři Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, z nichž vyplynulo, že stěžovatel má pravidelný měsíční příjem z důchodového systému a není zcela bez finančních prostředků. Existenci tvrzených dluhů stěžovatel nijak nedoložil, ani v prohlášení nevysvětlil, z čeho hradí své základní životní potřeby, a není tak zřejmé, za co vynakládá své finanční prostředky, resp. jaká je reálná výše jeho výdajů. Obvodní soud dále poukázal na to, že stěžovatel je spoluvlastníkem nemovitého majetku, který neslouží pro jeho bytovou potřebu, a ať již jsou předmětné nemovitosti zdrojem příjmu stěžovatele či nikoliv, i jejich samotné vlastnictví představuje určitou majetkovou hodnotu, kdy stěžovatel může například jejich prodejem získat finanční prostředky potřebné k zaplacení soudního poplatku.

3. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud usnesením ze dne 17. 9. 2019 č. j. 16 Co 284/2019-266 usnesení obvodního soudu potvrdil. Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že již samotná zjištění na základě vyplněného prohlášení stěžovatele vedou k závěru, že u stěžovatele nejsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Městský soud připomněl, že majetkovou situací stěžovatele se soudy zabývaly již v roce 2015, kdy stěžovatel požádal o "přidělení bezplatného právního zástupce", z důvodu, že je starobní důchodce a s ohledem na svůj zdravotní stav. O jeho žádosti rozhodl obvodní soud usnesením ze dne 19. 11. 2015 č. j. 28 C 204/2015-51 ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 2. 2. 2016 č. j. 16 Co 28/2016-59 tak, že návrh zamítl s odůvodněním, že majetkové poměry stěžovatele nejsou na takové úrovni, která by naplnila předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků. Od té doby dle městského soudu na straně stěžovatele nedošlo k výraznější změně majetkových poměrů. Stěžovatel i nadále pobírá starobní důchod a je spoluvlastníkem nemovitý majetek. Oproti předchozím dluhům v celkové výši cca 2 610 000 Kč uvedl tentokrát dluhy týkající se zcela jiných věřitelů v celkové výši cca 4 006 000 Kč, k prokázání existence těchto dluhů ale nic nedoložil. Stěžovatel sdělil, že má v souvislosti se svým špatným zdravotním stavem výdaje za léky ve výši 500 Kč měsíčně, tyto výdaje však rovněž nijak nedoložil. Městský soud proto kromě zjištění, že u stěžovatele na základě prokázaných skutečností nejsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, učinil závěr, že stěžovatel ani hodnověrně neprokázal své majetkové poměry.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že pobírá starobní důchod ve výši 11 092 Kč měsíčně a ošetřovné ve výši 880 Kč měsíčně, tedy celkem má příjem 11 972 Kč, po odečtení minimálních nákladů na živobytí mu zbývá 1 089 Kč. Stěžovatel má za to, že s ohledem na jeho poměry a výši invalidního důchodu po něm nelze spravedlivě požadovat zaplacení soudního poplatku v částce 14 000 Kč. Stěžovatel je přesvědčen, že absenci finančních prostředků pro zaplacení soudního poplatku ve svých žádostech řádně osvědčil. Stěžovatel dále napadá nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, respektive nedostatečně provedené dokazování, když soudy nezohlednily či neprovedly jím navrhované důkazy, a zároveň provedené důkazy chybně hodnotily. Stěžovatel také namítá nedostatky v odůvodnění napadených usnesení, neboť soudy neuvedly, v jakém směru považují prokázání majetkových poměrů za nedostatečné. Napadenými usneseními byla navíc porušena zásada legitimního očekávání ve smyslu předvídatelnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci, neboť stěžovatel důvodně očekával, že mu bude přiznáno osvobození od soudního poplatku, když v případech, kdy to majetkové poměry odůvodňují, přistupují soudy alespoň k částečnému osvobození od soudního poplatku.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem tvrzených porušení jeho základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že takový následek nenastal.

7. V dané věci jde o problematiku osvobození od soudních poplatků, jíž se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodnutí o splnění zákonem stanovených předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků dle § 138 odst. 1 o. s. ř. v konkrétním případě spadá do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (článek 81 a článek 82 odst. 1 Ústavy) Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry. Základní podmínkou pro osvobození od soudních poplatků je nedostatečnost prostředků žadatele, která musí být doložena. Objektivní hlediska pro posuzování poměrů žadatele o osvobození od soudních poplatků nejsou v platné právní úpravě vyjádřena. Rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků je tak věcí úvahy příslušného soudu, který přitom přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, výši soudního poplatku, k nákladům na případné dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. Důkazní břemeno k prokázání, že nemá dostatek prostředků, nese účastník řízení.

8. Případy, kdy Ústavní soud připustil ústavní stížnosti týkající se osvobození od soudních poplatků k věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné, a buď se týkají specifických otázek, nebo jde o extrémní případy, v nichž došlo ke svévolnému výkladu obecných soudů, například nerespektováním kogentní normy, či interpretaci jsoucí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Jinými slovy, takový extrémní případ může v souvislosti s rozhodnutím soudu ve věci osvobození od soudních poplatků založit toliko svévolné použití § 138 odst. 1 o. s. ř., spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění rozhodnutí, anebo v rozhodnutí obsahujícím odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275), nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011 (N 96/61 SbNU 489), usnesení sp. zn. I. ÚS 1117/12 ze dne 13. 12. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 2894/12 ze dne 9.7. 2013 (dostupné na www.nalus.usoud.cz)]. K takové situaci v posuzované věci nedošlo, neboť obecné soudy se předpoklady pro osvobození od soudních poplatků podrobně zabývaly a svá rozhodnutí, proč stěžovateli nebylo osvobození od soudních poplatků přiznáno, řádně shora uvedeným způsobem odůvodnily.

9. Nelze přitom přisvědčit tvrzení stěžovatele, že své majetkové poměry řádně osvědčil. Jak vyplývá z vyžádaného soudního spisu, stěžovatel byl obvodním soudem dne 8. 3. 2019 vyzván, aby ve lhůtě 15 dnů svůj návrh na osvobození od soudních poplatků odůvodnil, zejména osvědčil své aktuální osobní, majetkové a výdělkové poměry, to jednak vyplněním přiloženého formuláře, a jednak doložením všech v něm uvedených tvrzení. Jak uvedl městský soud v odůvodnění napadeného usnesení, v prohlášení ze dne 15. 3. 2019 stěžovatel opakovaně poukazuje na svůj vysoký věk a dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, k prokázání invalidity však předložil posudek o invaliditě - KLP 05/2013, který se týká zcela jiné osoby, k prokázání podstatné skutečnosti - existence svých dluhů či tvrzených výdajů za léky nedoložil ničeho. Soud přitom není povinen opakovaně stěžovatele vyzývat k doložení jím uváděných tvrzení, tím spíše, jde-li se o opakované projednávání žádosti o osvobození od soudních poplatků. Tvrdí-li stěžovatel, že nebylo přihlédnuto k jeho důkazním návrhům, neuvedl, o jaké důkazy by se mělo jednat, a z obsahu spisu žádné takové návrhy stěžovatele nevyplývají.

10. Ústavní soud je na základě výše uvedeného přesvědčen, že v posuzované věci není důvodu, aby závěr soudů obou stupňů z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když jej považuje za řádně odůvodněný a přesvědčivý, neboť obvodní soud i městský soud ve svých rozhodnutích řádně objasnily, z jakých důvodů žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků nevyhověly. Postupovaly přitom v souladu s příslušnými právními předpisy a na věc dopadající judikaturou, tudíž napadenými rozhodnutími k porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu dojít nemohlo.

11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru