Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3900/12 #2Nález ÚS ze dne 28.02.2013Formalistická interpretace obsahu závazkového vztahu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 5
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Praha 5
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuvyhověno
procesní - náhrada nákladů řízení - § 62
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip autonomie vůle a svobody jednání soukromé osoby
základní ústavní principy/demokratický právn... více
Věcný rejstříkDokazování
Smlouva
interpretace
nemovitost
Nájem
právní úkon/obsah
Nebytové prostory
vyklizení
neplatnost/absolutní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 36/68 SbNU 373
EcliECLI:CZ:US:2013:3.US.3900.12.2
Datum vyhlášení07.03.2013
Datum podání11.10.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 4 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 37 odst.1, § 663

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


V soukromoprávní sféře je třeba určitost právního úkonu posuzovat vždy ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu, přičemž pro interpretaci obsahu závazkového vztahu je rozhodující skutečná vůle obou smluvních stran v době uzavření smlouvy.

V soukromém právu se aplikuje zásada pacta sunt servanda, a to i v případech, kdy je to pro některou ze smluvních stran nevýhodné. Smluvní strana si musí být vědoma své odpovědnosti ve smluvních vztazích a nemůže smlouvy uzavírat a později namítat jejich neplatnost podle své vlastní vůle.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky Taneční centrum Praha - konzervatoř, obecně prospěšná společnost, zrušil III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 28. února 2013 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. února 2011 č. j. 10 C 124/2010-80, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2011 č. j. 54 Co 243/2011-109 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2012 č. j. 26 Cdo 1333/2012-131, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny. Návrh stěžovatelky na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem byl odmítnut.

Narativní část

Rozsudkem městského soudu byl potvrzen rozsudek obvodního soudu, kterým soud uložil stěžovatelce (žalované) povinnost vyklidit předmětné nemovitosti, neboť nájemní smlouva, na základě které stěžovatelka tyto nemovitosti užívala, je podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatná, neboť předmět smlouvy nebyl vymezen dostatečně určitě. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatelky odmítl. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala mj. to, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku platnosti nájemní smlouvy.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud konstatoval, že závěr obecných soudů, dovozující absolutní neplatnost sjednané nájemní smlouvy z faktu, že v ní nebyl předmět nájmu přesně označen, pokládá v dané konkrétní skutkové situaci za extrémně formalistický. Závěr o tom, že určitý právní úkon je neplatný pro neurčitost jeho předmětu, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení, přičemž si nelze vystačit pouze s gramatickým výkladem. Významnou roli zde hraje především výklad teleologický, a je proto nutné se vždy ptát po účelu zákonného příkazu či zákazu.

V této souvislosti Ústavní soud poukázal na to, že žalobkyně nájemní smlouvu sama připravovala, navíc disponuje širokým aparátem včetně osob s právnickým vzděláním. Tato smluvní strana je proto také stranou silnější, na rozdíl od stěžovatelky, která se zabývá vzdělávací a uměleckou činností a která se v oblasti práva nepochybně natolik dobře neorientuje a smlouvu uzavírala v dobé víře a přesvědčení o její správnosti. Ústavní soud připomenul, že touto smlouvou se obě strany dlouhá léta řídily a respektovaly ji. Ačkoli tedy předmětná nájemní smlouva podle zjištění soudů neměla dostatečně přesně vymezený předmět nájmu, tedy nebyly přesně specifikovány nemovitosti, se kterými je stěžovatelka oprávněna nakládat, obě strany neměly pochybnosti o tom, co je předmětem nájmu, neboť tento byl dán rozsahem faktického užívání předmětných nemovitostí. Lze tedy předpokládat přinejmenším konkludentní konsensus obou smluvních stran ohledně předmětu nájmu, navíc režim této smlouvy se řídí § 663 a násl. občanského zákoníku a pro platnost smlouvy se nevyžaduje písemná forma.

Ústavní soud dále uvedl, že v soukromoprávní sféře je třeba určitost právního úkonu posuzovat vždy ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu, přičemž pro interpretaci obsahu závazkového vztahu je rozhodující skutečná vůle obou smluvních stran v době uzavření smlouvy. Kromě toho se v soukromém právu aplikuje zásada pacta sunt servanda, a to i v případech, kdy je to pro některou ze smluvních stran nevýhodné. Žalobkyně (pronajímatelka) si musí být vědoma své odpovědnosti ve smluvních vztazích a nemůže smlouvy uzavírat a později namítat jejich neplatnost podle své vlastní vůle.

V soukromoprávní sféře totiž platí zásada, že co není zakázáno, je dovoleno. Proto každý zákonný zásah do této sféry je třeba vnímat jako omezení lidské svobody, a proto je nutno vykládat ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem restriktivně a nikoli extenzivně. Opačný výklad by byl v rozporu s článkem 4 odst. 4 Listiny.

Na základě výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto napadená rozhodnutí obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu, zrušil. Návrh stěžovatelky na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem ve smyslu § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu odmítl, neboť neshledal důvod pro jejich přiznání.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jan Musil. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 3900/12 ze dne 28. 2. 2013

N 36/68 SbNU 373

Formalistická interpretace obsahu závazkového vztahu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaj) a Pavla Rychetského - ze dne 28. února 2013 sp. zn. III. ÚS 3900/12 ve věci ústavní stížnosti Tanečního centra Praha - konzervatoře, obecně prospěšné společnosti, se sídlem Pod Žvahovem 463, 152 00 Praha 5, IČ: 251 06 121, zastoupené JUDr. Evou Červenou, advokátkou, se sídlem Drtinova 24, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. února 2011 č. j. 10 C 124/2010-80, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2011 č. j. 54 Co 243/2011-109 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2012 č. j. 26 Cdo 1333/2012-131 o vyklizení nemovitostí, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti 1. Obvodního soudu pro Prahu 5, 2. Městského soudu v Praze a 3. Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Městské části Praha 5, se sídlem nám. 14. října 4, 150 00 Praha 5, zastoupené JUDr. Zdeňkem Jankovským, advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 15, 120 00 Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení.

I. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. února 2011 č. j. 10 C 124/2010-80, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2011 č. j. 54 Co 243/2011-109 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2012 č. j. 26 Cdo 1333/2012-131 se zrušují.

II. Návrh stěžovatelky, aby jí Ústavní soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. října 2012, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. února 2011 č. j. 10 C 124/2010-80, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2011 č. j. 54 Co 243/2011-109, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2012 č. j. 26 Cdo 1333/2012-131, a to pro porušení čl. 90 a 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 4 odst. 4, čl. 26, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Dále se stěžovatelka domáhala toho, aby Ústavní soud rozhodl, že se stěžovatelce přiznává právo na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

Ústavní soud návrhu na odklad vykonatelnosti podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyhověl a usnesením ze dne 15. ledna 2013 sp. zn. III. ÚS 3900/12 vykonatelnost napadených rozhodnutí do rozhodnutí Ústavního soudu o podané ústavní stížnosti odložil.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.

II.

Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 124/2010. Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení a dále Městské části Praha 5 jako vedlejší účastnice řízení.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2011 č. j. 54 Co 243/2011-109 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. února 2011 č. j. 10 C 124/2010-80, kterým soud uložil žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") povinnost vyklidit nemovitosti specifikované v rozhodnutí, na adrese Pod Žvahovem 463, 152 00 Praha 5, jejichž správa byla žalobkyni (v řízení před Ústavním soudem "vedlejší účastnice") svěřena hlavním městem Praha; odvolací soud změnil pouze lhůtu k vyklizení tak, že lhůtu k vyklizení stanovil k 15. červenci 2012. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2012 č. j. 26 Cdo 1333/2012-131 bylo odmítnuto dovolání žalované jako nepřípustné.

III.

Obvodní soud pro Prahu 5 ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 5. února 2013 zcela odkázal na svůj rozsudek vydaný v předmětné věci. Obvodní soud uvedl, že soudy řádně zdůvodnily svůj právní názor i procesní postup, včetně toho, proč některé důkazy neprovedly, a jejich rozhodování nebylo nijak překvapivé. Lidská práva stěžovatelky nebyla porušena. Tzv. vyšší zájem stěžovatelky lze stěží shledat v tom, že chce užívat předmětné nebytové prostory, neboť svoji činnost může provozovat i v jiných nebytových prostorách, kterých je v Praze dostatek.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 8. února 2013 odkázal rovněž na odůvodnění svého rozhodnutí, aniž by shledal relevantní důvody pro další rozvádění či doplňování tam uvedených zjištění a právního hodnocení. Městský soud v Praze vyjádřil přesvědčení, že svým rozhodnutím ani postupem v řízení neporušil ústavní práva stěžovatelky a že nejsou dány důvody pro vyhovění ústavní stížnosti.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 20. 2. 2013 setrval na odůvodnění svého rozhodnutí.

Městská část Praha 5 se ve stanovené lhůtě k podané ústavní stížnosti nevyjádřila.

Protože zaslaná vyjádření neobsahovala žádné nové pro posouzení věci významné skutečnosti, nezasílal Ústavní soud tato vyjádření účastníkům a vedlejší účastnici řízení k replice.

IV.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy její věc nesprávně právně posoudily; stěžovatelka především nesouhlasí s tím, jak obecné soudy posoudily otázku platnosti nájemní smlouvy. Stěžovatelka namítá, že v řízení nebyly provedeny jí navrhované důkazy výslechem svědků a listinné důkazy, na základě jejichž provedení by podle stěžovatelky musely soudy dospět k opačnému závěru. Podle názoru stěžovatelky se soudy nezabývaly otázkou, zda ze strany účastníků nešlo o ústně uzavřenou nájemní smlouvu. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že odmítl její dovolání s odůvodněním, že nebylo navrženo řešení právní otázky, která má zásadní právní význam; stěžovatelka je přesvědčena, že takové otázky v jejím dovolání formulovány byly.

V.

Ústavní soud, jak vyplývá z článku 83 Ústavy, je orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

V souzené věci soud prvního stupně i odvolací soud dospěly ke shodnému závěru, že nájemní smlouva ze dne 11. října 2006, uzavřená mezi žalobkyní Městskou částí Praha 5 a stěžovatelkou jako žalovanou, je ve smyslu § 37 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatná, neboť její předmět nebyl vymezen dostatečně určitě. Nárok žalobkyně na vyklizení předmětných nemovitostí proto obecné soudy shledaly důvodným.

Tento závěr obecných soudů, dovozující absolutní neplatnost sjednané nájemní smlouvy z faktu, že v ní nebyl předmět nájmu přesně označen, pokládá Ústavní soud v dané konkrétní skutkové situaci za extrémně formalistický.

Závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro neurčitost jeho předmětu, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení. Nelze vystačit pouze s gramatickým výkladem. Významnou roli zde hraje především výklad teleologický. Je proto nutné se vždy ptát po účelu zákonného příkazu či zákazu.

V této souvislosti je třeba poukázat na to, že žalobkyně Městská část Praha 5 jako pronajímatel nájemní smlouvu sama připravovala, přičemž tato disponuje širokým aparátem včetně osob s právnickým vzděláním. Tato smluvní strana je proto také stranou silnější, na rozdíl od žalované Tanečního centra Praha - konzervatoře jako obecně prospěšné společnosti, která se zabývá vzdělávací a uměleckou činností a která se v oblasti práva nepochybně natolik dobře neorientuje a smlouvu uzavírala v dobré víře a přesvědčení o její správnosti. Je také rovněž třeba připomenout, že touto smlouvou se obě strany dlouhá léta (prakticky od roku 2005) řídily a respektovaly ji. Přestože předmět nájmu nebyl ve smlouvě zcela přesně vymezen, o rozsahu užívání předmětné nemovitosti nebylo sporu, oběma stranám bylo známo, co je předmětem nájmu. Navíc obě strany každoročně určovaly rozsah oprav na jednotlivých částech nemovitosti, přičemž žalovaná do oprav nemovitosti sama investovala nemalé finanční prostředky. Městská část Praha 5 přijímala po celou dobu trvání nájmu od žalované nájemné.

Ačkoli tedy předmětná nájemní smlouva podle zjištění soudů neměla dostatečně přesně vymezený předmět nájmu, tedy nebyly přesně specifikovány nemovitosti, se kterými je žalovaná oprávněna nakládat, obě strany však neměly pochybnosti o tom, co je předmětem nájmu, neboť tento byl dán rozsahem faktického užívání předmětných nemovitostí. Lze tedy předpokládat přinejmenším konkludentní konsenz obou smluvních stran ohledně předmětu nájmu. V této souvislosti je třeba pro úplnost uvést, že režim této smlouvy se řídí ustanoveními § 663 a násl. občanského zákoníku a pro platnost smlouvy se nevyžaduje písemná forma.

Ústavní soud zdůrazňuje, že v soukromoprávní sféře je třeba určitost právního úkonu posuzovat vždy ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu, přičemž pro interpretaci obsahu závazkového vztahu je rozhodující skutečná vůle obou smluvních stran v době uzavření smlouvy.

V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že v soukromém právu se aplikuje zásada pacta sunt servanda (smlouvy se musí dodržovat) - a to i v případech, kdy je to pro některou ze smluvních stran nevýhodné. Vedlejší účastnice si musí být vědoma své odpovědnosti ve smluvních vztazích a nemůže smlouvy uzavírat, a později namítat jejich neplatnost dle své vlastní vůle.

V soukromoprávní sféře platí zásada, že co není zakázáno, je dovoleno. Proto každý zákonný zásah do této sféry je třeba vnímat jako omezení lidské svobody, a proto je nutno vykládat ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem restriktivně, a nikoli extenzivně. Opačný výklad by byl v rozporu s článkem 4 odst. 4 Listiny, podle něhož při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod (v tomto případě smluvní volnosti stran) musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena [viz obdobně nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 87/04 ze dne 6. 4. 2005 (N 75/37 SbNU 63), dostupný též na http://nalus.usoud.cz].

Ústavní soud připomíná, že výše uvedené závěry vycházejí z posouzení konkrétních okolností daného případu, a je proto nutno je aplikovat vždy v závislosti na konkrétních okolnostech řešeného případu.

Na základě výše uvedeného dospěl Ústavnísoud k závěru, že postupem ve věci jednajících soudů došlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu, zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny.

S ohledem na výše uvedené závěry se Ústavnísoud nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky obsaženými v ústavní stížnosti.

V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby jí Ústavnísoud přiznal náklady řízení před Ústavním soudem. Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo z části nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V dané věci neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, neboť takto postupuje jen ve výjimečných případech, přičemž v tomto konkrétním případě existence takových výjimečných okolností shledána nebyla.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavnísoud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí - rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. února 2011 č. j. 10 C 124/2010-80, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2011 č. j. 54 Co 243/2011-109 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2012 č. j. 26 Cdo 1333/2012-131 zrušil. Návrh stěžovatelky, aby jí Ústavní soud přiznal náklady řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru