Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 390/20 #1Usnesení ÚS ze dne 26.05.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Brno
CELNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - CÚ pro Zlínský kraj
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
Věcný rejstříkpoučení
Správní soudnictví
Poučovací povinnost
Daňové řízení
exekuční příkaz
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.390.20.1
Datum podání04.02.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 72 odst.1, § 65

280/2009 Sb., § 159 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 390/20 ze dne 26. 5. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Vrábelové, zastoupené Mgr. Evou Schrammovou, advokátkou, sídlem Ruská 75, Praha 10 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. prosince 2019 č. j. 3 Afs 169/2018-52 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. listopadu 2018 č. j. 62 Af 92/2018-16, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Celního úřadu pro Zlínský kraj, sídlem Zarámí 4463, Zlín, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastník zahájil exekučním příkazem ze dne 27. 6. 2018 č. j. 38180-6/2018-640000-42 vůči stěžovatelce exekuční řízení. Uvedené rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno dne 29. 6. 2018, přičemž obsahovalo poučení, že proti němu "nelze uplatnit opravné prostředky (§ 178 odst. 4 daňového řádu)" a dále, že proti němu lze "podat u správce daně, který exekuční příkaz vydal, námitku dle § 159 odst. 1 daňového řádu".

3. Tento exekuční příkaz napadla stěžovatelka dne 18. 9. 2018 správní žalobou, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením odmítl jako opožděnou, neboť shledal, že byla podána po zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní), která marně uplynula dne 29. 8. 2018. Podle § 72 odst. 4 soudního řádu správního přitom zmeškání lhůty nebylo možno prominout.

4. Kasační stížnost stěžovatelky proti usnesení krajského soudu byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu jako nedůvodná zamítnuta.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s posouzením opožděnosti její správní žaloby, když namítá, že exekuční příkaz neobsahoval poučení o možnosti podání této žaloby. Z důvodu chybějícího poučení tak lhůta pro podání správní žaloby ani běžet nezačala, a krajský soud proto pochybil, odmítl-li žalobu jako opožděnou. Nejvyšší správní soud následně uvedené pochybení nenapravil. Dle přesvědčení stěžovatelky je "v právním státě založeném na základních lidských právech a svobodách ... nemyslitelné, aby se stát [z] této [poučovací] povinnosti při obraně subjektivních práv vůči jeho správním orgánům ‚vykroutil' [a že] pouze v totalitních režimech je výkon základních práv a svobod ‚ponechán na (z)vůli správního orgánu'."

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele. K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.

9. Předně nutno připomenout, že o obsahově téměř totožné ústavní stížnosti téže stěžovatelky (v tehdejší věci jen rozšířené o návrh na zrušení několika ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) Ústavní soud již dříve usnesením ze dne 9. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 1592/19 rozhodl. Uvedeným usnesením stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, neboť dospěl k názoru, že pro odmítnutí žaloby krajským soudem pro opožděnost, resp. pro zamítnutí kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem, byly splněny zákonem stanovené podmínky. V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal žádné důvody, pro které by bylo nutno se odchýlit od závěru přijatého v odkazovaném usnesení.

10. Ústavní stížností napadená rozhodnutí spočívají na posouzení otázky, zda byl vedlejší účastník v exekučním příkazu povinen poučit stěžovatelku o možnosti podat proti tomuto příkazu žalobu podle § 65 a násl. soudního řádu správního, a o lhůtě pro její podání. Ústavní soud se přitom ztotožňuje s názorem přijatým správními soudy, jenž je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu, na níž je ostatně v napadeném rozsudku tohoto soudu rovněž odkazováno (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2015 č. j. 7 Afs 131/2015-32, ze dne 18. 1. 2016 č. j. 5 Afs 106/2015-26 nebo ze dne 4. 12. 2017 č. j. 4 Ads 5/2007-64), že poučovací povinnost správního orgánu se podle § 102 odst. 1 písm. f) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, vztahuje pouze na odvolání, a nikoliv na jiné opravné prostředky, tudíž ani na žalobu podle § 65 soudního řádu správního. Absenci poučení o možnosti podat správní žalobu proto nelze považovat za formální vadu rozhodnutí správního orgánu, která by mohla mít vliv na délku nebo běh lhůty pro podání správní žaloby.

11. Ústavní soud proto uzavírá, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou i přes stěžovatelčin nesouhlas ústavně souladná, přičemž jak krajský soud, tak Nejvyšší správní soud závěry v nich přijaté odůvodnily dostatečným a srozumitelným způsobem.

12. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že napadenými rozhodnutími k porušení shora uvedených ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatelky nedošlo. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. května 2020

Jiří Zemánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru