Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 39/95Nález ÚS ze dne 13.10.1995Vrácení skonfiskovaného zemědělského majetku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
konfiskace majetku
občanství
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 60/4 SbNU 101
EcliECLI:CZ:US:1995:3.US.39.95
Datum podání22.02.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 1, čl. 11, čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

108/1945 Sb.

12/1945 Sb.

194/1949 Sb.

229/1991 Sb.

243/1992 Sb., § 2 odst.1, § 1

245/1948 Sb.

33/1945 Sb., § 1 odst.4, § 2

34/1953 Sb.


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 39/95 ze dne 13. 10. 1995

N 60/4 SbNU 101

Vrácení skonfiskovaného zemědělského majetku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 12. října 1995

v senátě ve věci ústavní stížnosti C. S. a MUDr. H. Č., rozhodnutí

Krajského soudu v Ostravě, čj. 22 Ca 218/94, 22 Ca 235/94-18, ze

dne 18.10.1994, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.10.1994, sp. zn.

22 Ca 218/94, 22 Ca 235/94, a rozhodnutí Okresního úřadu Karviná,

Pozemkového úřadu Karviná ze dne 10.3.1994, čj.

PÚ-3499/R-917/92-Ch, se zrušují.

Odůvodnění:

Dne 22.2.1995 podaly ústavní stížnost navrhovatelky C. S.

a MUDr. H. Č.. Ústavní stížností byly napadeny rozsudek Krajského

soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 218/94, 22 Ca 235/94, i rozhodnutí

Okresního úřadu Karviná, Pozemkový úřad Karviná, čj.

PÚ-3499/R-917/92-Ch.

Navrhovatelky uvedly, že rozhodnutím Okresního úřadu

v Karviné, Pozemkového úřadu (dále jen Pozemkový úřad) ze dne

10.3.1994, čj. PÚ-3499/R-917/92-Ch, bylo rozhodnuto tak, že

navrhovatelky nejsou vlastnicemi pozemků zapsaných v knihovní

vložce č. 24 a 36 pozemkové knihy pro katastrální území obce P..

Proti tomuto rozhodnutí se navrhovatelky odvolaly, avšak Krajský

soud v Ostravě shora uvedeným rozsudkem rozhodnutí potvrdil. Podle

názoru navrhovatelek takto byla zasažena jejich ústavně zaručená

práva a svobody zakotvená v čl. 1, 3, 11, 36 odst. 1 a 38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod. Ve své stížnosti dále uvedly,

že jejich předkům, manželům H., byl po druhé světové válce

konfiskován majetek, přičemž jediným důvodem této konfiskace bylo

jejich označení za Němce. Pozemkový úřad i Krajský soud v Ostravě

ve svých rozhodnutích shodně uvedly, že vzhledem k existenci

osvědčení podle § 1 odst. 4 ústavního dekretu prezidenta republiky

č. 33/1945 Sb. pro J. a A. H. ze dne 23.1.1946 tito vždy byli čs.

státními občany, národnosti české. Dále je tvrzeno zmíněnými

orgány, že osoby, kterým se dle § 1 odst. 4 ústavního dekretu

prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. zachovává čs. státní

občanství, nemají nárok na vrácení konfiskovaných nemovitostí.

Tento nárok mají pouze osoby, které toto občanství pozbyly a znovu

příslušným způsobem, tedy i na základě zmíněného ústavního

dekretu, nabyly. Datum vydání osvědčení o národní spolehlivosti

manželů H. přitom časově předchází všechna konfiskační rozhodnutí

ve věci vydaná. Navrhovatelky poukazují na skutečnost, že tímto

rozporem se soud vůbec nezabýval a v rozsudku ani neobjasnil. To,

že ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. vytvořil

právní fikci, že držitelé takového osvědčení "jest proto

považovati za osobu národnosti české, která nepozbyla

československého státního občanství podle § 1 odst. 1 uvedeného

dekretu", nemůže oprávněné osoby zbavit práva na vrácení

konfiskovaného majetku. Takový výklad je podle navrhovatelek

v přímém rozporu s čl. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.

Krajský soud podle názoru navrhovatelek dále porušil čl. 90

Ústavy, podle kterého soudy jsou povolány především k tomu, aby

zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Krajský

soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nemá právo

přezkoumávat zákonnost správních rozhodnutí vydaných podle dekretu

prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a nezabýval se tak okolnostmi

přechodu majetku manželů H. na stát bez právního důvodu, pokud

tito nebyli národnosti německé. Navrhovatelky mají za to, že soud

se touto okolností zabývat měl. Závěrem navrhly, aby Ústavní soud

zmíněný rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jakož i uvedené

rozhodnutí Okresního úřadu, Pozemkového úřadu v Karviné nálezem

zrušil.

K posouzení uvedené věci si Ústavní soud vyžádal spisy

Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 218/94 a sp. zn. 22 Ca

235/94, jakož i spisy Pozemkového úřadu v Karviné, čj.

PÚ-3499/R-917/92-Ch a čj. PÚ-324/R-358/92-Ch. Z těchto spisů

a dokladů v nich založených je nepochybné, že J. a A. H. byli

vlastníky sporných nemovitostí, původně nabytých v letech 1894 až

1908 v katastrálních územích obcí P. a K.. Jedná se o parcely

v současné době užívané městem B., Okresním úřadem v Karviné,

Správou a údržbou silnic v K., Státním statkem v K. a městem O.

(ke dni rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě). Jak se uvádí

v úředních dokumentech, manželé H. byli české národnosti (udávali

např. při sčítání lidu v r. 1930, že jsou národnosti české, v r.

1938 z obavy národnost neuvedli). V r. 1942 se oba z existenčních

důvodů přihlásili za Němce. Dne 23.1.1946 oba manželé obdrželi od

tehdejšího Okresního národního výboru ve F. (okresní správní

komise) osvědčení podle § 1 odst. 4 ústavního dekretu prezidenta

republiky ze dne 2.8.1945 č. 33/1945 Sb., o národní spolehlivosti,

což je potvrzeno i ministerstvem vnitra ČSR, které toto osvědčení

schvaluje s tím, že československé státní občanství obou manželů

je takto zjištěno. Z hlediska ustanovení § 4 odst. 1 zmíněného

dekretu se tedy neměli posuzovat jako Němci nebo Maďaři. Dne

24.2.1947 byl ONV ve F. konfiskován rozhodnutím, čj. VIII./a-225,

podle § 1 odst. 4 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.

nezemědělský majetek v obci P. s odůvodněním, že "majitel uvedené

nemovitosti jest Němec, toho času bytem v P. č. 37". Proti tomuto

rozhodnutí podali manželé H. odvolání. Rada ONV v H. se potom

usnesla dne 27.8.1948, aby se konfiskoval také zemědělský majetek

manželů H. v katastrálním území obce K. podle dekretu prezidenta

republiky č. 12/1945 Sb. Jednotný národní výbor v Ostravě dne

15.12.1950 vydal výměr č. 562-15/12-50-IX/1-9629 s odůvodněním, že

jsou Němci s tím, že prohlásil za konfiskovaný veškerý zemědělský

majetek manželů H. v P. i K.. Proti všem těmto rozhodnutím podali

manželé H. odvolání. Toto odvolání bylo dne 15.1.1951 výměrem, čj.

IX-6141-1951-Nov., zamítnuto jako neopodstatněné, a s poukazem na

§ 1 odst. 4 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. byl

zemědělský majetek konfiskován pro účely pozemkové reformy, opět

s odůvodněním, že "jste oba byli přesvědčení Němci, a proto Vás

nutno považovati za osoby národnosti německé dle dekretu č.

12/1945 Sb.", bez ohledu na státní příslušnost. Výměr je psán na

stroji, na obyčejném, neoznačeném (tedy "neúředním") papíře, je

nečitelně podepsán a neobsahuje úřední razítko. Podle tohoto

rozhodnutí je určujícím německá národnost knihovního vlastníka dne

účinnosti konfiskačního dekretu, tedy ke dni 23.6.1945. Uvedené

osvědčení o národní spolehlivosti nebylo vzato v úvahu. V mezidobí

došlo ke změně správního uspořádání a konfiskovaný majetek byl dne

16.11.1951 výměrem MNV v B., čj. VIII/a-225-15.VII.51-IX, svěřen

do národní správy JZD v P.. Do té doby veškerý "konfiskovaný"

majetek užívali manželé H.. J.H. zemřel v r. 1953, A.H. zemřela

v r. 1960.

Navrhovatelky jako oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991

Sb. uplatnily své nároky u současných uživatelů nemovitostí a také

u příslušného Pozemkového úřadu v Karviné a Pozemkového úřadu

Magistrátu města Ostravy. Pozemkové úřady jednak rozhodnutím

PÚ-3499/R-917/92-Ch ze dne 10.3.1994 nepřiznaly navrhovatelkám

vlastnictví k předmětným pozemkům a jednak rozhodnutím, čj.

PÚ/R2-201-35/93-ing.Mr., neschválily dohodu o vydání některých

nemovitostí.

Proti rozhodnutí Pozemkového úřadu v Karviné, čj.

PÚ-3499/R-917/92-Ch, podaly každá z navrhovatelek vlastní opravný

prostředek. Krajský soud v Ostravě obě věci usnesením dne

18.10.1994 spojil a téhož dne vynesl rozsudek, sp. zn. 22 Ca

218/94, 22 Ca 235/94, kterým potvrdil zmíněné rozhodnutí

Pozemkového úřadu v Karviné. V odůvodnění rozsudku se potom shodl

se závěry Pozemkového úřadu, a sice, že navrhovatelky nejsou

oprávněnými osobami. Krajský soud uvedl, že "vzhledem k tomu, že

k přechodu vlastnického práva k nemovitostem na stát došlo

konfiskací podle dekretu č. 108/1945 Sb., je třeba posuzovat

uplatněný nárok na vydání nemovitostí podle zákona č. 243/1992 Sb.

ve znění pozdějších předpisů. Okruh oprávněných osob je

v ustanovení § 2 odst. 12 citovaného zákona vymezen tak, že mimo

jiné musí původní vlastník nemovitostí splňovat podmínku

opětovného nabytí čs. státního občanství. Manželé H. obdrželi

osvědčení o národní spolehlivosti vydané dle ustanovení § 1 odst.

4 dekretu č. 33/1945 Sb. Okresním národním výborem ve Fryštátě

a schváleném ministerstvem vnitra. Dle tohoto ustanovení se Češi,

Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v době

okupace přihlásili za Němce nebo Maďary, pokud k tomu byli

donuceni nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými,

neposuzují podle tohoto dekretu jako Němci nebo Maďaři. Jelikož

v případě manželů H. bylo zákonným způsobem uznáno, že splňují

podmínky uvedené v ustanovení § 1 odst. 4 dekretu č. 33/1945 Sb.,

je na ně třeba pohlížet tak, že kontinuita jejich státního

občanství nebyla porušena. Z tohoto důvodu nemohli ani nabýt

občanství zpět". Soud ve svém odůvodnění dále uvedl, že "pokud

navrhovatelka MUDr. H.Č. ve svém opravném prostředku namítá, že

nebyli-li manželé H. národnosti německé, přešel jejich majetek na

stát bez právního důvodu, neboť dle dekretu č. 33/1945 Sb. bylo

možno konfiskovat výhradně majetek fyzických osob národnosti

německé a maďarské, nutno konstatovat, že zákon č. 229/1991 Sb. ve

znění pozdějších předpisů ani zákon č. 243/1992 Sb. ve znění

pozdějších předpisů v žádném svém ustanovení neopravňuje pozemkové

úřady ani soudy přezkoumávat zákonnost správních rozhodnutí

vydaných podle dekretu č. 12/1945 Sb.".

Je bezpochybné, že majetek manželů H. byl konfiskován na

základě dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945

Sb. Podle těchto dekretů přecházel majetek na čs. stát dnem jejich

účinnosti, to jest dne 23.6.1945, resp. dne 25.10.1945.

Konfiskační správní rozhodnutí pak měla pouze deklaratorní

a prováděcí charakter. V obou dekretech se však hovoří

o konfiskaci majetku osob národnosti německé a maďarské. Z dekretu

prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. plyne, že Češi etc., kteří se

pod nátlakem přihlásili za Němce, a kterým bylo vydáno osvědčení

o národní spolehlivosti, se za Němce nepovažují, a tedy jejich

majetek nemohl podléhat konfiskaci podle těchto dekretů.

Z připojených a již uvedených spisů je zřejmé, že manželé H.

udávali při sčítání lidu v r. 1930, že jsou národnosti české, v r.

1938 národnost již neuvedli a teprve v r. 1942 pod nátlakem

v tehdejší době se přihlásili k národnosti německé. Vydáním

osvědčení o národní spolehlivosti v lednu 1946, jak již uvedeno,

jim byla úředně potvrzena česká národnost. Nemohly se tedy na ně

vztahovat konfiskační dekrety týkající se osob národnosti německé

a jejich majetek nemohl platně přejít na čs. stát. Jestliže

konfiskační správní rozhodnutí (která mohla jen deklarovat přechod

majetku, ke kterému ex lege došlo účinností zmíněných dekretů

prezidenta republiky) byla vydána několik let po vydání osvědčení

o národní spolehlivosti a navíc s odůvodněním, že se jedná

o Němce, byla vydána zjevně v rozporu s tehdy platnými zákonnými

předpisy a nemovitý majetek manželů H. přešel na čs. stát bez

právního důvodu. Manželé H. nemovitý majetek užívali až do

listopadu 1951, kdy byl tento již shora uvedeným výměrem MNV v B.

svěřen do národní správy JZD v P..

Krajský soud v Ostravě správně vycházel ve svém rozhodnutí

z toho, že podle § 2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., kterým se

upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb.,

o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,

ve znění zákona č. 93/1992 Sb. (dále jen zákon č. 243/1992 Sb.),

je oprávněnou osobou státní občan ČSFR (dnes ČR), trvale žijící na

území ČR, který ztratil majetek podle dekretů prezidenta republiky

č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb. a nabyl zpět občanství podle

zákona č. 245/1948 Sb., zákona č. 194/1949 Sb. nebo zákona č.

34/1954 Sb., pokud se tak nestalo již ústavním dekretem prezidenta

republiky č. 33/1945 Sb., a jehož majetek v rozsahu určeném

zvláštním předpisem přešel na stát (§ 2 zákona č. 243/1992 Sb.).

Toto ustanovení vyložil Krajský soud v Ostravě tak, že "jelikož

v případě manželů H. bylo zákonným způsobem uznáno, že splňují

podmínky uvedené v ustanovení § 1 odst. 4 dekretu č. 33/1945 Sb.,

je na ně třeba pohlížet tak, že kontinuita jejich čsl. státního

občanství nebyla porušena. Z toho důvodu nemohli ani nabýt

občanství zpět".

Výklad soudu je takto v rozporu s úmyslem zákonodárce

vyjádřeným v § 1 zákona č. 243/1992 Sb., totiž zmírnění některých

dalších majetkových křivd vzniklých v důsledku platnosti nebo

zvláštního použití některých právních předpisů nebo na základě

jiných důvodů na území ČR. Zákon č. 243/1992 Sb. se vztahuje na

občany ČR, kteří pozbyli státní občanství v poválečném období

účinností dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. a jednak jej

nabyli zpět podle zákonů č. 245/1948 Sb., č. 194/1949 Sb. nebo č.

34/1954 Sb. a jednak jej nabyli zpět již na základě ústavního

dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., tedy vydáním

osvědčení o národní spolehlivosti podle § 1 odst. 4, event. podle

§ 2 důkazem věrnosti ČSR. Jiný výklad by byl diskriminační vůči

těm občanům, u kterých byla vytvořena ústavním dekretem č.

33/1945 Sb. zákonná fikce o trvání státního občanství. Doba, která

uplynula mezi účinností dekretu prezidenta republiky č. 33/1945

Sb. a vydáním osvědčení o národní spolehlivosti podle § 1 odst.

4 nebo důkazem věrnosti ČSR podle § 2 tohoto dekretu, mohla totiž

být dosti dlouhá a v mezidobí mohlo dojít (a také docházelo) ke

konfiskaci majetku. Na dotčené osoby je třeba tedy pohlížet tak,

že účinností dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. pozbyly

státního občanství, po určitou dobu nebyly státními občany, a poté

na základě úředního rozhodnutí toto občanství ke dni účinnosti

dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. zpětně nabyly.

Kontinuita státního občanství je tedy zachována, avšak pro účely

restituční ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. jsou

oprávněnými osobami z důvodů již shora uvedených.

Z hlediska ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.

v dané věci nelze mít za to, že soudy nejsou v absolutním rozsahu

oprávněny přezkoumávat správní rozhodnutí vydaná na základě

zmíněných dekretů prezidenta republiky, právě ze shora zjištěných

skutečností je zřejmé, že blíže specifikované nemovitosti manželů

H. přešly na stát v důsledku správních rozhodnutí, která nabyla

právní moci stejně až v r. 1951, nikoliv účinností dekretu

prezidenta republiky, které se na manžele H. ani navíc nemohly

vztahovat. Přesto jak již uvedeno se v odůvodnění ona správní

rozhodnutí zjevně neoprávněně odvolávají na dekrety prezidenta

republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. s tím, že nesprávně

poukazují na to, že manželé H. jsou národnosti německé. Došlo-li

k vydání rozhodnutí v době od 25.2.1945 do 1.1.1990, byť byla

vydána na základě dekretu prezidenta republiky v r. 1945, je soud

povinen se zabývat namítaným rozporem mezi správními rozhodnutími

a tehdy platnými právními předpisy tím spíše, že se jedná o věci

restituční, jejichž společným jmenovatelem je snaha o zmírnění

následků některých dalších majetkových křivd vzniklých v důsledku

platnosti nebo zvláštního použití některých právních předpisů (§

1 zákona č. 243/1992 Sb.).

Obecně lze tedy uzavřít, že i při formálním přístupu,

vycházeje pouze z dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.,

příp. č. 108/1945 Sb., lze výkladem a maiori ad minus dovodit, že

vrací-li se dle zákona č. 243/1992 Sb. majetek těm, kdo jej

pozbyli tím, že byli zbaveni čsl. občanství, které potom nabyli

zpět, musí být tím spíše vrácen těm, kterým nebylo nutno občanství

vracet, protože je vůbec nepozbyli (tak i nález Ústavního soudu

ČR, sp. zn. II. ÚS 22/94).

Napadeným rozhodnutím tak byl porušen čl. 1 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod o rovnosti v právech a ve svých

důsledcích i čl. 90 Ústavy ČR, který stanoví, že soudy jsou

povolány především k tomu, aby zákonným způsobem poskytovaly

ochranu právům.

Rozhodnutí Ústavníhosoudu je podle ustanovení čl. 89 odst.

2 Ústavy závazné pro všechny orgány i osoby.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. října 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru