Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3895/16 #1Usnesení ÚS ze dne 19.12.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Ústí nad Orlicí
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkDobré mravy
Společné jmění manželů
spoluvlastnictví/vypořádání
Smír
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.3895.16.1
Datum podání24.11.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 37, § 149

99/1963 Sb., § 99


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3895/16 ze dne 19. 12. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Hůlky, zastoupeného Mgr. Martinem Mačkou, advokátem, sídlem Husova 774, Ústí nad Orlicí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2016 č. j. 22 Cdo 3303/2016-127, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 8. prosince 2015 č. j. 22 Co 254/2015-78 a proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 27. března 2015 č. j. 14 C 257/2014-47, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a Jiřiny Hůlkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 4 Ústavy, čl. 10 odst. 1, čl. 12, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 3. 2015 č. j. 14 C 257/2014-47 byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na zrušení usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. 11. 2011 č. j. 7 C 202/2007-428 (výrok I.) a stěžovateli byla uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici jako žalované náklady řízení (výrok II.). V předmětné věci se stěžovatel domáhal zrušení smíru, který schválil okresní soud usnesením ze dne 2. 11. 2011 č. j. 7 C 202/2007-428. Smír účastníků byl schválen v řízení o vypořádání společného jmění manželů po rozvodu manželství.

3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 8. 12. 2015 č. j. 22 Co 254/2015-78 byl rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném výroku I. potvrzen. Výrokem II. krajský soud rozhodl, že rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném výroku II. mění tak, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejší účastnici náklady za řízení před okresním soudem ve výši 8 355 Kč. Ve III. výroku krajský soud rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení. Krajský soud shodně s okresním soudem dospěl k závěru, že soudem schválený smír, jenž účastníci uzavřeli v řízení o vypořádání společného jmění manželů (dále jen "SJM"), vyhovuje jakožto dvoustranný dispozitivní právní úkon hmotného práva nejen požadavkům určitosti a srozumitelnosti kladeným na právní úkony obecně, neboť je v něm specifikováno, které majetkové hodnoty se vypořádávají (mimo jiného i investice ze společného majetku do výlučného majetku stěžovatele, tj. žalovaného v řízení o vypořádání SJM po rozvodu jejich manželství, a vyplacené náhrady za ztrátu na výdělku jako odškodnění nemoci z povolání stěžovatele), ale nepříčí se ani § 149 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), neboť zákonným předpokladem pro platnost smíru není situace, kdy každý z účastníků řízení o vypořádání SJM získá přesnou polovinu majetku ze SJM. Krajský soud uzavřel, že i kdyby bylo prokázáno, že účastníci získali ze společného majetku nestejné podíly, nebyla by jejich dohoda obsažená v soudem schváleném smíru v rozporu s hmotným právem.

4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 9. 2016 č. j. 22 Cdo 3303/2016-127 podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nad rámec tohoto závěru dovolací soud uvedl, že otázka vzniku hrubého nepoměru mezi výší majetkových hodnot připadnuvších při vypořádání SJM tomu kterému z manželů je judikaturou konstantně řešena ve prospěch závěru, že není pro rozpor s § 149 odst. 2 občanského zákoníku neplatná dohoda o vypořádání SJM, kterou jeden z účastníků nabude podstatně menší podíl, případně se mu nedostane ničeho. Z uvedeného Nejvyšší soud dovodil, že ani dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl stěžovatelem uplatněn právem. Jelikož stěžovatel napadl dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu ve "všech výrocích", zabýval se Nejvyšší soud rovněž přípustností dovolání do výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace § 237 o. s. ř. Tomuto požadavku však stěžovatel podle Nejvyššího soudu v dovolání nedostál. Nejvyšší soud dodal, že i pro akcesorický výrok o nákladech řízení platí omezení přípustnosti dovolání dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle § 237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Protože v posuzované věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před okresním soudem ve výši 8 355 Kč a o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 6 056 Kč, přičemž ani součet těchto částek nedosahuje částky 50 000 Kč, nebylo by s ohledem na § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání stěžovatele přípustné ani tehdy, pokud by důvod přípustnosti dovolání směřujícího proti výroku o nákladech odvolacího řízení řádně vymezil.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že při jednání soudu v řízení o vypořádání SJM dne 2. 11. 2011 nebyl poučen o důsledcích sjednání smíru, zejména o zjevné nevyváženosti smíru a jeho rozporu s hmotněprávními předpisy (zejména § 149 odst. 2 ve spojení s § 39 občanského zákoníku z hlediska hrubého nepoměru v hodnotě vypořádacích podílů). Soud nepoučil stěžovatele ani o nemožnosti podání řádného opravného prostředku proti usnesení o schválení smíru. Skutečnost, že stěžovatel byl v daném řízení zastoupen advokátem, nijak nezbavuje soud povinnosti poučit stěžovatele o zásadních negativních dopadech sjednaného smíru pro něj, zvláště pak za situace, kdy stěžovatel opakovaně vylíčil nestandardní klientský vztah se svým předchozím právním zástupcem a způsob jednání předchozího právního zástupce se stěžovatelem. V daném případě nedošlo ze strany soudu ke splnění jeho povinností vyplývajících z § 99 o. s. ř. Kdyby soud dodržoval citovaná procesně právní ustanovení, stěžovatel by k uzavření smíru nikdy nepřistoupil. V daném případě měl soud před schválením smíru (nebo ještě lépe před jeho uzavřením) poukázat na hrubý nepoměr v hodnotě vypořádacích podílů, resp. poukázat na skutečnost, že sjednávaný vypořádací podíl je několikanásobně vyšší, než jaký by stěžovatel zaplatil, jestliže by soud rozhodl podle provedených důkazů. Tato povinnost soudu platí nehledě na to, že stěžovatel byl zastoupen v řízení advokátem.

6. Stěžovatel poukazuje na § 37 odst. 1 občanského zákoníku, dle něhož právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Absolutní neplatnost smíru podle hmotného práva, jež by měla mít za důsledek zrušení usnesení soudu o schválení smíru, vyvolal dne 2. 11. 2011 především nedostatek svobody stěžovatele při sjednání smíru. Jde především o stěžovatelem tvrzený nátlak ze strany jeho právního zástupce a právní zástupkyně vedlejší účastnice, a to především s ohledem na výhružky ohledně tvrzených katastrofických důsledků neuzavření smíru pro osobu stěžovatele, které by pro něj znamenaly existenční nouzi. Pod tímto nátlakem stěžovatel smír uzavřel. U stěžovatele byly za účelem donucení k uzavření smíru vyvolány důvodné obavy v podobě neřešitelné sociální situace, a proto smír na základě nepravdivě sdělených informací uzavřel. Tato skutečnost vyplývá mimo jiné z postoje a neprodlené procesní obrany stěžovatele bezprostředně poté, kdy mu bylo doručeno písemné vyhotovení usnesení o schválení smíru, z jehož obsahu (odchylného, co do informace ohledně vzájemného vypořádání investic a vyplacené náhrady za ztrátu na výdělku, než jak bylo učiněno do protokolu z jednání ze dne 2. 11. 2011), je zřejmé, že stěžovatel smír nemohl uzavřít zcela svobodně. Na sjednaný smír je podle stěžovatele třeba nahlížet jako na neplatný i z hlediska jeho rozporu se zákonem a především s dobrými mravy. Soudem schválený smír založil hrubý nepoměr v hodnotě vypořádacích podílů, což je situace, jež je v rozporu s dobrými mravy. Nemravnost sjednaného smíru ve prospěch vedlejší účastnice je na první pohled zřejmá, neboť bylo zneužito neznalosti stěžovatele ohledně všech okolností při vypořádání SJM (zejména ohledně položek spadajících do SJM) a stěžovatel se tak dostal do situace, kdy na vypořádacím podílu musel vedlejší účastnici vyplatit částku mnohanásobně vyšší, než jakou by byl povinen vyplatit, kdyby soud rozhodl o vypořádání SJM rozsudkem na základě provedeného dokazování. Hrubý nepoměr v hodnotě vypořádacích podílů je rovněž třeba spatřovat z hlediska porušení § 149 odst. 2 občanského zákoníku, jenž vychází ze zásady, že podíly obou manželů na majetku patřícím do SJM jsou stejné. Při sjednání smíru byl stěžovatel uveden omyl. Stěžovatel ve své stížnosti uvedl, že v omyl byl uveden jak ze strany svého právního zástupce, právního zástupce vedlejší účastnice, tak rovněž ze strany soudu. Stěžovateli byly sděleny nepravdivé informace, na základě nichž byl donucen sjednat smír, neboť byl ze strany třetích osob klamně přesvědčen, že neuzavření smíru bude mít pro něj nedozírné následky. Měl proto nesprávnou, resp. nedostatečnou, představu o právních účincích sjednaného smíru.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že okresní soud nepoučil stěžovatele o nemožnosti podání řádného opravného prostředku proti usnesení o schválení smíru. Stěžovatel dále namítá, že okresní soud měl před schválením smíru poukázat na hrubý nepoměr v hodnotě vypořádacích podílů; sjednaný smír považuje stěžovatel za neplatný z hlediska jeho rozporu se zákonem a především s dobrými mravy.

11. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o výklad a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, kdyby obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).

12. V předmětné věci se krajský soud ztotožnil s okresním soudem, že smír účastníků, tak jak byl uzavřen, je srozumitelný a určitý. Krajský soud výstižně poukázal na to, že samotný smír uzavřený účastníky při jednání dne 2. 11. 2011 obsahoval též ujednání o tom, že "tímto smírem jsou vypořádány veškeré nároky vyplývající ze společného jmění, včetně investic, které byly vynaloženy ze společného majetku do výlučného majetku žalovaného, včetně žalovanému vyplacené náhrady za ztrátu na výdělku jako odškodnění nemoci z povolání žalovaného" a taktéž obsahuje ujednání o tom, že náklady řízení si ponese každý z účastníků ze svého. Krajský soud dovodil, že účastníci při uzavírání smíru si vědomě vypořádávali i nároky uplatněné v řízení, včetně investic, které byly vynaloženy ze společného majetku do výlučného majetku stěžovatele, včetně stěžovateli vyplacené náhrady za ztrátu na výdělku. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem krajského soudu, že při vypořádání společného jmění manželů podle § 149 občanského zákoníku nebylo zákonným předpokladem pro platnost smíru to, že každý z účastníků získá přesnou polovinu ze společného jmění. Bylo na dohodě účastníků, jak si majetek vypořádali. Z tohoto pohledu podle názoru krajského soudu dohoda o vypořádání společného jmění, která byla schválena jako soudní smír, nebyla v rozporu s hmotným právem za situace, kdy některý z účastníků na základě dohody získal větší vypořádací podíl, tedy větší část na společném majetku než druhý z účastníků. Tvrdil-li stěžovatel, že v době, kdy uzavíral smír a navrhoval uzavření smíru při soudním jednání, byl přesvědčen o tom, že podá odvolání proti usnesení o schválení smíru a že toto odvolání je přípustné, jde podle názoru krajského soudu pouze o tvrzení stěžovatele, které nemůže vést k neplatnosti smíru, neboť omyl v procesním úkonu nemá právní význam. Krajský soud ústavně konformním způsobem dovodil, že v daném případě je nepochybné, že stěžovatel, který byl navíc zastoupen advokátem, uzavřel určitou a srozumitelnou dohodu o vypořádání SJM a projevil vůli, aby soud tuto dohodu schválil jako soudní smír, neboť zástupce stěžovatele toto navrhl při soudním jednání a zástupce stěžovatele i stěžovatel samotný tento smír podepsal, tedy projevil vůli takovouto dohodou se řídit. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

13. Vytýká-li stěžovatel okresnímu soudu, že jej nepoučil o zásadních negativních dopadech sjednaného smíru pro něj, poukazuje Ústavní soud na to, že stěžovatel byl v předmětném řízení zastoupen advokátem, jehož povinností bylo poskytnout stěžovateli jako svému klientovi potřebnou právní pomoc.

14. Poukazuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti na "nestandardní klientský vztah se svým předchozím právním zástupcem" a nesouhlasí se způsobem jednání předchozího právního zástupce se stěžovatelem v předmětné věci, Ústavní soud uvádí, že mu nepřísluší jakkoli posuzovat vztah stěžovatele s jeho právním zástupcem a jakkoli se k němu vyjadřovat, neboť tato otázka se týká jen stěžovatele a jeho právního zástupce.

15. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny i Ústavy, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

16. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. prosince 2017

Jan Filip v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru