Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3892/11 #1Usnesení ÚS ze dne 09.02.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 2
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
odnětí/vydání věci
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.3892.11.1
Datum podání22.12.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 80 odst.1

82/1998 Sb., § 13

99/1964 Sb., § 154


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3892/11 ze dne 9. 2. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2012 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky FERRY PRAGUE, s. r. o., IČ: 62578952, se sídlem Praha 2, Londýnská 2397/60, zastoupené JUDr. Janem Svatoplukem Bílým, advokátem v Praze 4, Jihlavská 823/78, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 5. 2009 č. j. 10 C 149/2008-31, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2010 č. j. 51 Co 82/2010-53 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 10. 2011 č. j. 28 Cdo 841/2011-64, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním, učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka, s odkazem na porušení jejího základního práva na náhradu škody, domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Pro skutkovou základnu je určující, že stěžovatelka se domáhala zaplacení částky 148.340,- Kč proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti z titulu náhrady škody způsobené při výkonu státní moci. Stěžovatelka dne 7. 6. 2000 vydala Policii České republiky jako věc důležitou pro trestní řízení motorové vozidlo zn. Saab 9000 CDE 2.3, reg. zn. XX XXXX, o němž tvrdila, že jej koupila dne 6. 3. 2000 od rakouské společnosti SCAN ROSS Autohandels Ges. m.b.h. K žádosti Okresního úřadu justiční policie v Bratislavě bylo předmětné vozidlo dne 5. 2. 2003 Policií ČR vydáno Š. H. jako domnělému vlastníku vozidla. Stěžovatelka se domáhala zaplacení částky 148.340,- Kč, odpovídající hodnotě vydaného vozidla, tvrdíc o sobě, že vlastnictví k vozidlu nikdy nepozbyla a jeho vydáním jiné osobě (jež není jeho vlastníkem) jí byla způsobena škoda v uvedené výši.

Žaloba byla prvoinstančním soudem zamítnuta a soud druhého stupně rozsudek potvrdil. Uplatněný nárok odvolací soud posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 26. 4. 2006, tj. před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb. (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Žalobu ovšem shledal předčasnou, uzavíraje, že stěžovatelka neprokázala vznik škody, která by jí vznikla až tehdy, pokud by uspokojení svého nároku (na vydání věci, event. bezdůvodného obohacení) nemohla dosáhnout vůči tomu, kdo věc - o níž žalobkyně tvrdí, že je jejím vlastnictvím - zadržuje, nebo kdo se na její úkor bezdůvodně obohatil. Vůči této osobě se však žalobkyně uspokojení tvrzeného práva nedomáhala, ani neprokázala, že by podání žaloby vůči této osobě bylo zjevně bezúspěšné.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala stěžovatelka dovolání, které však bylo Nejvyšším soudem odmítnuto s argumentací, že rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud uvedl, že zákon č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit, a která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999 sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č. 5). Naplnění těchto podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázáno a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.

Vznik škody na straně poškozeného je proto jedním ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle hmotného práva. Vznik škody na své straně je poškozený povinen prokázat. Aby byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje. I pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí totiž ustanovení § 154 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To znamená, že rozhodující je skutkový stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv stav, který s větší či menší pravděpodobností v nejbližší době nastane. Neexistuje-li škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby, tzv. "pro tentokrát", aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010 sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 48/2011, rozsudek ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. 28 Cdo 1536/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2822, nebo usnesení ze dne 1. 3. 2011 sp. zn. 28 Cdo 381/2009).

Nejvyšší soud uvedl, že rozhodnutím podle ustanovení § 80 odst. 1 trestního řádu otázka vlastnického práva k věci, která byla předmětem tohoto rozhodnutí, řešena nebyla a i po tomto rozhodnutí se tak může kterákoliv osoba (včetně stěžovatelky) domáhat svých práv k věci v řízení ve věcech občanskoprávních (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2, ročník 1970); pak ovšem pouze tím, že předmětné vozidlo bylo vydáno osobě odlišné od stěžovatelky, tvrzená majetková újma stěžovatelce ještě nevznikla.

Stěžovatelka před Ústavním soudem v zásadě zopakovala argumentaci předestřenou před obecnými soudy, když zejména polemizuje s právními názory obecných soudů. Mimo jiné tvrdí, že jí nesvědčí žaloba na vydání věci, protože není vůči osobě, jíž byl automobil vydán, v žádném právním vztahu.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu

nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Argumentace ústavní stížnosti postrádá ústavněprávní rozměr. Ústavní soud nemůže přisvědčit názoru stěžovatelky, že jí nesvědčí reivindikační žaloba jako klasická ochrana vlastnického práva.

Obecné soudy svá rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily, logicky vysvětlily, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily a jaká ustanovení právního řádu na zjištěný skutkový stav aplikovaly. Dostatečně se také vypořádaly s námitkami, z nichž některé jsou opakovány v ústavní stížnosti. Sama skutečnost, že svůj závěr opřely o právní názor, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá porušení jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu označených ustanovení Listiny základních práv a svobod i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a neporušuje ani další tvrzená práva a zásady.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. února 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru