Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 389/98Usnesení ÚS ze dne 03.12.1998

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkSmlouva
lhůta/hmotněprávní
EcliECLI:CZ:US:1998:3.US.389.98
Datum podání07.09.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 100, § 451

99/1963 Sb., § 6, § 216 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 389/98 ze dne 3. 12. 1998

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 3. listopadu 1998 v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci ústavní stížnosti Z.P., zastoupeného JUDr. K.R., proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 38 Co 618/96, ze dne 18. června 1998, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 7. září 1998, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu Brně ze dne 18. června 1998, sp. zn. 38 Co 618/96. Uvedl, že se označeným rozhodnutím cítí dotčen na právech, zaručených čl. 3 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a to zejména tím, že kvůli průtahům soudního řízení mu nebylo umožněno, vzhledem k zákonnému institutu promlčení, po provedeném dokazování rozšířit žalobu na svědka M., a tak se domoci svého práva na vydání prospěchu z bezdůvodného obohacení.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný § 72 odst. 1 písm. a) a § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu spisu Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 11 C 128/95 v postupu a rozhodnutích soudů obou stupňů nebyl shledán zásah do práv stěžovatele, jichž se v návrhu dovolává. Neobstojí tvrzení, obsažené ve stížnosti, podle kterého průtahy v řízení neumožnily stěžovateli rozšířit žalobu proti svědkovi M. Jak vyplývá z protokolu o jednání soudu l. stupně na č. l. 14, V.M. byl jako svědek vyslechnut dne 9. ledna 1996, ve věci rozhodl soud 1. stupně teprve 9. února 1996. Stěžovatel učinil úkon směřující k rozšíření žaloby až v odvolání, tj. v podání ze dne 25. dubna 1996. Usnesením Krajského soudu v Brně

III. ÚS 389/98-11

ze dne 24. března 1998 přistoupení V.M. jako účastníka řízení na straně žalované nebylo připuštěno s odkazem na § 216 odst. 1 občanského soudního řádu, konečně pak ústavní stížnost proti tomuto usnesení ani nesměřuje. Je nepochybné, že stěžovateli nic nebránilo v tom, aby k rozšíření žaloby přistoupil již v průběhu řízení před soudem I. stupně.

Pokud jde o stížnost, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 38 Co 618/96, ze dne 18. června 1998, ta nekonkretizuje, v čem podle přesvědčení stěžovatele soud v řízení a rozhodnutí pochybil a na jakých právech se cítí proto dotčen. Z jejího obsahu vyplývá, že má výhrady k hodnocení důkazů a proti výroku, který se o toto hodnocení opírá. Zde je třeba uvést, že ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a proto také nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud při ní postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 81, 83 a 90 Ústavy). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v § 132 občanského soudního řádu. Pokud soud postupuje v souladu s tímto ustanovením, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95 a další). Toto konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc, když se obecné soudy při hodnocení důkazů do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu nedostaly.

S ohledem na uvedené byla stížnost, jako zjevně neopodstatněná, podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 1998

JUDr. Vladimír Jurka

předseda III. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru