Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 389/04Nález ÚS ze dne 20.10.2004Označení účastníka řízení obchodním jménem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 154/35 SbNU 139
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.389.04
Datum vyhlášení18.11.2004
Datum podání18.06.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 46, § 37


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 389/04 ze dne 20. 10. 2004

N 154/35 SbNU 139

Označení účastníka řízení obchodním jménem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy - ze dne 20. října 2004 sp. zn. III. ÚS 389/04 ve věci ústavní stížnosti K. F. S., a. s., proti usnesení Nejvyššího správního soudu z 15. 3. 2004 sp. zn. 6 A 151/2002, jímž byla odmítnuta žaloba J. S. F., a. s.

Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 3. 2004 č. j. 6 A 151/2002-57 se zrušuje.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 6. 2004, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 3. 2004 č. j. 6 A 151/2002-57, a to pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením ze dne 15. 3. 2004 č. j. 6 A 151/2002-57 Nejvyšší správní soud podle § 46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále též "s. ř. s.") odmítl žalobu žalobce J. S. F., a. s., s odůvodněním, že není splněna jedna z podmínek řízení, a to způsobilost žalobce být účastníkem řízení, a tento nedostatek je neodstranitelný.

V odůvodnění stížností napadeného rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvedl, že žalobce podal žalobu dne 5. 11. 2002 a označil se obchodním jménem J. S. F., a. s., i když z výpisů z obchodního registru Okresního soudu Bratislava 1, oddíl Sa, vložka č. 468/B zjistil, že jeho obchodní jméno již ode dne 1. 6. 2001 bylo K. F. S., a. s. Protože v době podání předmětné žaloby označení žalobce v této žalobě uvedenému žádný existující subjekt neodpovídal, přestože obchodní jméno je jedním z rozhodujících identifikačních znaků právnické osoby, Nejvyšší správní soud stěžovatelem podanou žalobu odmítl s odůvodněním, že není splněna jedna z podmínek řízení, a to způsobilost žalobce být účastníkem řízení, a tento nedostatek je neodstranitelný. Jestliže se totiž žalobce v žalobě označil jako neexistující subjekt, ale správně a úplně, nejednalo se podle Nejvyššího správního soudu o vadu, kterou by bylo možno odstranit postupem podle § 37 odst. 5 s. ř. s.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že při podání správní žaloby postupoval v souladu s § 79 a § 246c zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") a označil oba účastníky řízení. Protože právní zástupce stěžovatele v okamžiku podání správní žaloby neměl k dispozici aktuální informace o změně obchodního jména stěžovatele na K. F. S., a. s., označil stěžovatele v pozici žalobce jako J. S. F., a. s., vzhledem k tomu, že vycházel z pravomocného rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví. Ačkoli stěžovatel sám sebe v pozici žalobce označil svým původním obchodním jménem, pod kterým byl zapsán v obchodním rejstříku v době zahájení řízení před Úřadem průmyslového vlastnictví a které mezitím změnil, nemohly podle jeho názoru nastat žádné pochybnosti o tom, který subjekt žalobu podal, neboť identita stěžovatele - žalobce vyplývala z toho, že se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví, v němž byl označen svým bývalým obchodním jménem, které bylo totožné s obchodním jménem, kterým se stěžovatel označil ve správní žalobě. Podle stěžovatele bylo zřejmé, že žalobu podává účastník původního řízení před Úřadem průmyslového vlastnictví. Pochybnosti v tomto směru nemohly podle stěžovatele vzniknout ani na straně žalovaného Úřadu průmyslového vlastnictví, neboť ten sám ve svém pravomocném rozhodnutí stěžovatele v pozici účastníka řízení před tímto úřadem označil jeho bývalým obchodním jménem. O právní existenci a identitě stěžovatele jakožto žalobce, uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti, neměl dle obsahu svého rozhodnutí pochybnosti ani Nejvyšší správní soud, neboť v napadeném usnesení sám uvádí, že "zjistil, že žalobce byl dne 1. 4. 1992 zapsán pod obchodním jménem F. B., a. s., k datu 26. 1. 1993 (sic - pozn. red.) byl v obchodním rejstříku zapsán pod obchodním jménem J. S. F., a. s., k datu 1. 6. 2001 byl proveden zápis další změny obchodního jména, a to na K. F. S., a. s., a tento stav trvá doposud". V daném případě, uvádí stěžovatel, měl soud rozhodující o správní žalobě posoudit tuto žalobu ve smyslu § 41 o. s. ř. jako procesní úkon podle jeho obsahu, který byl dán zejména tím, že stěžovatel specifikoval správní rozhodnutí, jehož zrušení se domáhá. Pokud měl soud v tomto směru pochybnosti, měl postupovat podle § 43 o. s. ř., resp. v souladu s § 37 odst. 5 s. ř. s. a vyzvat stěžovatele k opravě nebo odstranění vad podání. Pokud podle stěžovatele takto Nejvyšší správní soud nepostupoval a žalobu odmítl, zkrátil svým přepjatě formalistickým přístupem stěžovatele na jeho výše uvedených ústavně zaručených právech.

Pro posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 6 A 151/2002, jakož i vyjádření tohoto soudu k projednávané věci. Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření Úřadu průmyslového vlastnictví jako vedlejšího účastníka řízení.

Předsedkyně senátu Nejvyššího správního soudu ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 30. 9. 2004 uvedla, že tvrzení stěžovatele, že citovaným usnesením byl stěžovatel zkrácen na svých ústavně zaručených právech v rozporu s čl. 90 Ústavy a bylo tak zasaženo do jeho práv ve smyslu čl. 36 Listiny, jakož i do práv podle čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nepovažuje za důvodné. V dalším pak předsedkyně senátu odkázala na skutkové okolnosti a odůvodnění napadeného usnesení.

Úřad průmyslového vlastnictví ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 30. 9. 2004 uvedl, že Nejvyšší správní soud svým usnesením ze dne 15. 3. 2004 č. j. 6 A 151/2002-57, kterým odmítl správní žalobu, zkrátil žalobce na jeho ústavně zaručených právech, především zasáhl do žalobcova práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny. Nejvyšší správní soud, uvádí dále vedlejší účastník, z výpisu obchodního registru Okresního soudu Bratislava 1, oddíl Sa, vložka č. 468/B zjistil, že žalobce byl dne 1. 4. 1992 zapsán pod obchodním jménem F. B., a. s., k datu 26. 11. 1993 (sic - pozn. red.) byl v obchodním rejstříku zapsán pod obchodním jménem J. S. F., a. s., k datu 1. 6. 2001 byl proveden zápis další změny obchodního jména, a to na K. F. S., a. s. Žalobce podal správní žalobu dne 5. 11. 2002 a označil se obchodním jménem J. S. F., a. s., i když jeho obchodní jméno znělo od 1. 6. 2001 K. F. S., a. s. Vedlejší účastník uvedl, že se ztotožňuje s názorem stěžovatele, že Nejvyšší správní soud neměl pochybnosti o právní existenci a identitě stěžovatele. Jestliže tedy soud zjistil, že se žalobce označil obchodním jménem, pod kterým již nebyl zapsán v obchodním rejstříku, měl postupovat v souladu s § 37 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, a vyzvat žalobce k opravě nebo odstranění vad podání. Pokud by žalobce ve stanovené lhůtě vytknutou vadu neodstranil, mohl by soud z důvodu nemožnosti pokračování v řízení žalobu odmítnout. Nejvyšší správní soud však takto nepostupoval, a bez dalšího žalobu odmítl. Tímto postupem Nejvyšší správní soud, uvádí vedlejší účastník, zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto je vedlejší účastník toho mínění, že ústavní stížnost stěžovatele je důvodná.

Nejvyšší správní soud a Úřad průmyslového vlastnictví souhlasily s upuštěním od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Protože stěžovatel se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, předpokládal Ústavní soud v souladu s poskytnutým poučením, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. S ohledem na to proto Ústavní soud rozhodoval ve věci bez nařízení ústního jednání.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ve své judikatuře Ústavní soud již dříve - shodně s obecnými soudy - vyslovil názor, že není věcí soudu, aby žalobce poučoval o hmotném právu, a tedy ani v otázce věcné legitimace, to však neznamená, že by soud neměl žalobce poučit ve věci správného označení účastníků, tj. i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení. Způsobilost být účastníkem řízení je procesní podmínkou řízení, kterou zkoumá soud z úřední povinnosti a jejíž nedostatek vede k zastavení řízení. Soud by však měl před tím, než řízení zastaví, dát žalobci možnost věc napravit. Tento názor Ústavní soud vyslovil již několikrát ve svých nálezech (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 41/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 70, str. 179, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 119/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 112, str. 307, viz též nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 338/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 14, nález č. 55, str. 17, viz též nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 74/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 42, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 355/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 35, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 454/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 14, nález č. 52, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 670/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, nález č. 120). Přestože judikatura Ústavního soudu se zabývá především problematikou poučovací povinnosti obecných soudů v souvislosti s nesprávným označením žalovaného, nemá Ústavní soud důvod se od uvedené ustálené judikatury odchylovat ani v případě nesprávného označení samotného žalobce.

Pokud je tedy v podání jako účastník řízení označen někdo, kdo účastníkem řízení nemůže být, má podání vadu, k jejímuž odstranění musí být účastník vyzván. Jestliže v daném případě Nejvyšší správní soud z obchodního rejstříku zjistil, že žalobce je v žalobě nesprávně označen, bylo zřejmé, že podání nesplňuje náležitosti stanovené v § 37 s. ř. s., a bylo tedy povinností správního soudu rozhodujícího ve správním soudnictví účastníka řízení podle § 37 odst. 5 s. ř. s. vyzvat k odstranění této vady podání. Protože se jedná o vadu, jejíž neodstranění brání pokračování řízení, měl soud účastníka rovněž v souladu s citovaným ustanovením poučit o následcích nevyhovění výzvě. Pokud tak obecný soud neučinil, porušil čl. 90 Ústavy, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, jakož i čl. 36 Listiny zakotvující právo na soudní ochranu (nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 22/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 51).

Pokud procesní právní úkony účastníků řízení obsahují zjevnou nesprávnost, jejíž odstranění umožňuje rovněž odstranit nedostatek podmínek v řízení, přičemž konstatování této zjevnosti nevyžaduje procesní aktivitu soudu (např. dokazování), je nutno účastníkům řízení dát příležitost tuto nesprávnost odstranit. Opakem tohoto postupu je přepjatý formalismus, jehož důsledkem je sofistikované zdůvodňování zjevné nespravedlnosti, a tím dotčení smyslu § 1 o. s. ř., čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny (sp. zn. III. ÚS 127/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 68, str. 519, viz též nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 154).

Pokud současná judikatura obecných soudů v rozličných případech připouští nepřesnosti v označení právních subjektů (např. rozsudky Nejvyššího soudu z 28. 6. 2000 a 15. 1. 2001 sp. zn. 25 Cdo 101/2000 a sp. zn. 22 Cdo 2480/2000) pod podmínkou, že o jejich identitě nejsou pochybnosti a nehrozí nebezpečí jejich záměny za jiné právní subjekty, pak respektuje zásadu dobré víry a naplňuje tím postulát právního státu lépe, než když se uchyluje k nepřiměřenému a přepjatému formalismu (stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 16/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, str. 433).

Poučovací povinnost nelze rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků řízení a zasahovala do hmotného práva (tedy poučení v otázce věcné legitimace). Nicméně nevybočovalo by z rámce procesního poučení, pokud by obecný soud vyzval žalobce, aby odstranil vadu podání spočívající v nesprávném označení účastníka řízení tak, aby označení účastníka odpovídalo znění § 37 s. ř. s., ovšem bez uvedení, jak by mělo takové označení znít konkrétně. Obecný soud nemá povinnost poučovat účastníky řízení do všech podrobností o tom, jak vady jejich podání odstranit, ale měl by alespoň v obecné rovině vyzvat žalobce k uvedení správného označení účastníka řízení.

Jak z obsahu napadeného rozhodnutí Nejvyššího správníhosoudu vyplývá, ani tento soud neměl pochybnosti o tom, který subjekt žalobu podává, když si z obchodního rejstříku sám správné označení žalobce zjistil. Nejvyššímu správnímu soudu tedy bylo v době podání návrhu zřejmé, který subjekt žalobu podal a jak zní správné obchodní jméno tohoto subjektu.

Ústavnísoud připouští, že stěžovatel byl v řízení před Nejvyšším správním soudem zastoupen advokátem, jehož povinností bylo poskytnout svému mandantovi kvalifikovanou právní pomoc, přesto však odpovídalo zásadám spravedlivého procesu, dát žalobci možnost tuto nesprávnost odstranit postupem dle § 37 odst. 5 s. ř. s. (zasláním výzvy k odstranění vad podání včetně poučení o následcích neuposlechnutí výzvy). Nesplněním poučovací povinnosti soudu byla v průběhu řízení účastníkům řízení odňata možnost jednat před soudem ve věci samé.

Jestliže Nejvyšší správnísoud bez náležitého poučení stěžovatele-žalobce zastavil řízení, neboť dospěl k závěru, že žalobce nemá způsobilost být účastníkem řízení, porušil tímto svým postupem ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny, jakož i čl. 90 Ústavy.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavnísoud ústavní stížnosti stěžovatele podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 3. 2004 č. j. 6 A 151/2002-57 zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru