Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3889/17 #1Usnesení ÚS ze dne 20.03.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Olomouc
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vazba
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
prá... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Opatrovník
trestní stíhání
Vazba
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.3889.17.1
Datum podání12.12.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 67 odst.6 písm.a, § 67 odst.6 písm.c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3889/17 ze dne 20. 3. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Vasiljeva S. (jedná se o pseudonym), t. č. Vazební věznice Brno, zastoupeného JUDr. Viktorem Štěpánem, advokátem, sídlem Veselá 199/5, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. října 2017 č. j. 3 To 138/2017-1328, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 22. 9. 2017 č. j. 1 T 4/2017-1305 podle § 71a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zamítl stěžovatelovu žádost o propuštění z vazby, podle § 72 odst. 1 a 3 trestního řádu byl stěžovatel i nadále ponechán ve vazbě, podle § 73a odst. 1 trestního řádu nebyla určena výše peněžité záruky, podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu soud nepřijal jeho písemný slib, podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu soud nestanovil dohled probačního úředníka a podle § 88c písm. e) trestního řádu stěžovateli neuložil zákaz vycestovat do zahraničí.

3. V záhlaví označeným rozhodnutím pak bylo ke stěžovatelově stížnosti usnesení krajského soudu zrušeno, a bylo nově rozhodnuto, že podle § 71a trestního řádu se žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu zamítá, podle § 72 odst. 1 a 3 trestního řádu se stěžovatel nadále ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu, podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu se nad stěžovatelem nestanovuje dohled probačního úředníka a dle § 73a odst. 1 a 2 písm. b) trestního řádu se nabídka peněžité záruky nepřijímá.

4. Předmětné trestní řízení je proti stěžovateli vedeno pro skutek posuzovaný jako zločin týrání svěřené osoby dle § 198 odst. 1, 2 písm. c) a d), odst. 3 písm. a), zločin zbavení osobní svobody dle § 170 odst. 1 a 2 písm. d), přečin ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) a přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel má především za to, že některé důkazy, kterými má být vazba podložena, by neměly být považovány za použitelné. Ke zpřísnění právní kvalifikace umožňujícímu prodloužení nejvýše přípustné doby trvání vazby došlo na základě znaleckého posudku vypracovaného MUDr. Eliškou Šejnohovou v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie ze dne 19. 9. 2016. Ten je však z řady důvodů problematický. Již otázky položené znalkyni měly návodný charakter s cílem získat odpověď, že děti utrpěly těžkou psychickou újmu na zdraví. Psychiatrické vyšetření také nesprávně probíhalo s dětmi v českém jazyce, ač hovoří lépe rusky než česky. Stěžovatel podotýká, že u posudku zadaného obhajobou oproti posudku obžaloby u dětí žádné projevy posttraumatické stresové poruchy ani syndromu týraného dítěte zjištěny nebyly. Dalším problematickým důkazem je čtení výpovědi svědkyně Marcely Motákové z přípravného řízení, a to z důvodu, že tato svědkyně tuto výpověď podala ve svém původním postavení utajeného svědka, ač pro režim takovéhoto utajení nebyly dány podmínky, když okolnosti nenasvědčovaly tomu, že této svědkyni nebo osobě jí blízké hrozí v souvislosti s podáním svědectví újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí.

6. Stěžovatel je také názoru, že opatrovník ustanovený v řízení dětem nebyl určen správně, když bylo postupováno dle běžné právní úpravy, ač vzhledem k jejich ruskému občanství dle čl. 34 Konzulární úmluvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik ze dne 27. 4. 1972 měl opatrovníka určit ruský konzulární úředník. Jiný opatrovník dětem mohl například lépe vysvětlit jejich právo odmítnout vypovídat. Stěžovatel má také pochybnosti, zda poučení dětí, kterým bylo dle protokolu sděleno "Nemusíš o věci mluvit, pokud bys svojí výpovědí způsobil(a) potíže sobě nebo člověku, který je tvým příbuzným, či na kterém ti záleží" lze považovat za dostatečné. Dětem bylo zatajeno, že stěžovatel (jejich otec) byl již obviněn z jejich týrání a nebylo jim dostatečně vysvětleno, že budou-li vypovídat, mohou tím způsobit svému otci trestní stíhání, a co vlastně trestní stíhání znamená (např. že by na základě jejich výpovědi mohl být zavřen do vězení apod.). Na místo toho byl užit neurčitý blíže nevysvětlený a zavádějící pojem "potíže".

7. Napadené rozhodnutí není ani dostatečně odůvodněno, zejména pak proč nelze dosáhnout účelu vazby jinými instituty a proč je vazba stále důvodná i po 21 měsících jejího trvání.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud uvážil v ústavní stížnosti vznesené námitky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud považuje za nutné připomenout ze své ustálené judikatury, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje zásadu sebeomezení, která v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo není-li rozhodnutí odůvodněno (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 161/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

11. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu podle § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v § 67 trestního řádu (tedy v případě tzv. předstižné vazby že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil) a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom nelze pojímat jako rozhodování o vině obviněného a jemu uloženého trestu.

12. Stěžovatel především rozporuje procesní použitelnost některých v řízení provedených důkazů, nicméně Ústavní soud konstatuje, že v tomto směru nelze klást na řízení o vazbě stejné požadavky jako na rozhodnutí o vině. V rozhodovací praxi Ústavního soudu tak například bylo akceptováno, že v řízení o vazbě může být podkladem i obsah úředních záznamů, byť tyto by při rozhodování o věci samé procesně použitelné nebyly (usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1196/09). Nelze pominout, že rozhodnutí o vazbě nejsou rozhodnutími ve věci samé, a naopak jsou činěna v situaci, kdy veškeré skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto; tomu nutně musejí odpovídat požadavky kladené na jejich preciznost, přesnost a podrobnost, jakož i na důkazní prameny, ze kterých vycházejí. Vzhledem k uvedenému lze uzavřít, že i když se obecné soudy v napadených rozhodnutích s některými argumenty uváděnými stěžovatelem podrobněji nevypořádaly, nelze to považovat za jejich pochybení, když stěžovatel danými námitkami klade na provedené důkazní prameny a dokazování takové nároky, které od toliko vazebního rozhodování nelze požadovat.

13. Ke způsobu určení opatrovníka poškozených lze dodat, že smyslem institutu opatrovnictví je ochrana zájmů poškozeného, nikoliv obviněných v trestním řízení. I kdyby bylo pravdou, že takovýto opatrovník byl určen jiným orgánem, než byl k tomu oprávněn, případné pochybení v tomto směru by se týkalo ústavně zaručených práv a svobod poškozených, nikoliv stěžovatele. Z pohledu jeho ústavní stížnosti je tak tato otázka zcela bezvýznamná.

14. K poučení dětí před jejich výslechem lze konstatovat, že obecně je považována za správnou právě ta praxe, že je poučení přizpůsobeno věku a možnostem chápání poučovaných osob. Z ničeho nevyplývá, že by toto poučení mělo obsahovat další informace požadované stěžovatelem. Ze stěžovatelových tvrzení obsažených v ústavní stížnosti se tak nejeví, že by se orgány činné v trestním řízení v tomto směru dopustily jakýchkoliv pochybení.

15. Stěžovateli lze do jisté míry přisvědčit jen v tom směru, že odůvodnění napadeného usnesení je dosti stručné. Obecně vskutku platí, že se důvody vazby plynutím času oslabují a bylo by tak vhodné, aby se soudy do budoucna tomuto aspektu věnovaly o něco pečlivěji. Ústavní soud nicméně neshledává, že by posuzované odůvodnění bylo natolik strohé, aby bylo možno hovořit o libovůli v rozhodování obecných soudů.

16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. března 2018

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru