Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3862/12 #1Usnesení ÚS ze dne 17.04.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
právo na soudní a jinou právní ochranu... více
Věcný rejstříkDokazování
Správní soudnictví
nečinnost
informace
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.3862.12.1
Datum podání09.10.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

106/1999 Sb., § 16a odst.6 písm.a, § 2

150/2002 Sb., § 52 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3862/12 ze dne 17. 4. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 17. dubna 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti JUDr. Zdeňka Jankovského, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Jankovským, advokátem se sídlem Karlovo nám. 15, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. července 2012 č. j. 2 Ans 12/2011-134 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2011 č. j. 7 A 77/2011-99, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst. 2, čl. 17 odst. 5, čl. 18, čl. 36 odst.1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR.

Tato rozhodnutí byla vydána správními soudy v právní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 A 77/2011, v níž stěžovatel vystupoval jako žalobce proti žalovaným 1) Kanceláři prezidenta republiky a 2) prezidentovi České republiky.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se žádostí o poskytnutí informace adresované "celému úřadu prezidenta republiky" domáhal sdělení, jakým způsobem byl vybrán k zastupování prezidenta republiky v řízení s právním čekatelem JUDr. Petrem Langerem, PhD., advokát JUDr. Aleš Pejchal, kolik za toto zastoupení bylo zaplaceno a jak a kdy sdělil "úřad prezidenta republiky osobní údaje stěžovatele třetí osobě".

Protože se stěžovatel domníval, že za situace, v níž na jeho žádost o poskytnutí informace adresované "celému úřadu prezidenta republiky" reagovala "jen" Kancelář prezidenta republiky, došlo k nečinnosti "úřadu prezidenta republiky", namítal stěžovatel ve správní žalobě nečinnost tohoto úřadu.

V souvislosti s řízením před městským soudem stěžovatel tvrdí, že v předmětném řízení došlo k procesnímu pochybení, spočívajícímu v neprovedení většiny jím navržených důkazů, přičemž jejich provedení bylo údajně bez řádného odůvodnění zamítnuto.

Stěžovatel rovněž nesouhlasí s názorem městského soudu, že byl povinen ke své stížnosti k prokázání svých tvrzení připojit důkazy. Podle názoru stěžovatele bylo porušeno i jeho právo na rovnost účastníků řízení, jestliže údajně neměl možnost reagovat na všechna podání žalovaných, neboť ta mu nebyla soudem před jednáním zaslána.

Nejvyššímu správnímu soudu stěžovatel vytýká, že neodstranil vady rozsudku městského soudu. Navíc jeho rozhodnutí je prý v rozporu s jeho předchozím rozsudkem ze dne 11. 4. 2011 č. j. 2 Ans 8/2010-68, takže jeho rozhodování je nepředvídatelné, což odporuje principu právního státu podle článku 1 Listiny. Postupem Nejvyššího správního soudu prý došlo také k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny.

II.

Z připojených listin se zjišťuje, že Městský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 1. 7. 2011 č. j. 7 A 77/2011-99 zamítl žalobu stěžovatele proti žalovaným: 1) Kanceláři prezidenta republiky a 2) prezidentu České republiky (dále jen "žalovaní"), kterou se domáhal zrušení rozhodnutí vedoucího Kanceláře prezidenta republiky ze dne 9. 9. 2008 č. j. KPR 6497/2008, kterým byl podle § 16a odst. 6 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 106/1999 Sb."), potvrzen postup Kanceláře prezidenta republiky při vyřizování žádostí stěžovatele o poskytnutí informace ze dne 28. 7. 2008.

Stěžovateli byly poskytnuty požadované informace Kanceláří prezidenta republiky dne 11. 8. 2008. Správnost a úplnost poskytnutých informací stěžovatel zpochybnil, přičemž tvrdil, že žalovaným je "úřad prezidenta republiky". Tento názor stěžovatele vyvrátil městský soud poukazem na skutečnost, že žádný úřad prezidenta republiky neexistuje, což později doplnil o další argumenty i Nejvyšší správní soud ve svém zrušujícím rozhodnutí. Městský soud v souladu s předchozím rozhodnutím kasačního soudu doplnil dokazování o stěžovatelem předložené a některé jím navržené důkazy a žalobu stěžovatele jako nedůvodnou zamítl.

Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 7. 2012 č. j. 2 Ans 12/2011-134 kasační stížnost stěžovatele zamítl jako nedůvodnou.

III.

Po zvážení námitek stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato zásada je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")].

Takové pochybení ze strany ve věci rozhodujících soudů, které by svým rozsahem a závažností dosáhlo úrovně porušení ústavně chráněných práv stěžovatele, Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel jen polemizuje se závěry, které vyvodily ve věci rozhodující soudy, zejména pak se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, obsaženým v jeho rozhodnutí. Od Ústavního soudu se stěžovatel domáhá přehodnocení právních názorů podrobně rozvedených v napadených rozhodnutích, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec tzv. podústavního práva.

Ve věci rozhodující soudy, zejména Nejvyšší správní soud se námitkami vznesenými stěžovatelem podrobně zabývaly a svá rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnily, přičemž rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.

Stěžovatelem uvedené námitky jsou jen opakováním těch argumentů, s nimiž se řádně vypořádal Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí a vzhledem k podrobnosti tohoto odůvodnění Ústavní soud nevidí důvod se jimi opětovně zabývat i v rámci projednávané ústavní stížnosti.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává:

Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, který byl vydán k realizaci čl. 17 odst. 5 Listiny, je obecným právním předpisem zajišťujícím právo veřejnosti na informace, jež mají k dispozici státní orgány, orgány územní samosprávy, i další subjekty, které rozhodují na základě zákona o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Povinné subjekty jsou podle tohoto zákona zavázány především k tomu, aby zveřejňovaly základní a standardní informace o své činnosti automaticky tak, aby byly všeobecně přístupné. Ostatní informace, které se vztahují k jejich působnosti, vydají povinné subjekty na požádání žadatele. Výjimkou z tohoto pravidla jsou informace, jejichž poskytnutí zákon výslovně vylučuje nebo v nutné míře omezuje. Jde zejména o informace, které jsou na základě zákona prohlášeny za utajované, nebo informace, které by porušily ochranu osobnosti a soukromí osob.

Podle Komentáře k Listině základních práv a svobod (Wagnerová E. a kolektiv; Praha 2012, Wolters Kluwer, str. 436 - 437) čl. 17 odst. 5 Listiny "... neobsahuje žádné základní právo a není důvodu jej interpretovat ani jako další omezení základních práv obsažených v prvních dvou odstavcích. Jde o zdůraznění informační povinnosti veřejné moci, jež, má-li být zúžena, pak samo takové zúžení podléhá limitům stanoveným pro omezení práv z prvních dvou odstavců, které jsou obsaženy v odst. 4 komentovaného ustanovení. ... Státním orgánům je výslovně uložena povinnost o své činnosti poskytovat informace, a to způsobem, který z hlediska účelu bude dostatečný."

Ústavní soud konstatuje, že v napadených rozhodnutích obecných soudů nedošlo při interpretaci příslušných ustanovení zákona o svobodném přístupu k informacím k žádnému excesu, jež by měl ústavněprávní relevanci.

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru