Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3861/15 #1Usnesení ÚS ze dne 01.03.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodn... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Správní soudnictví
Daňové řízení
podmínka řízení
rozhodnutí meritorní
EcliECLI:CZ:US:2016:3.US.3861.15.1
Datum podání31.12.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 54 odst.2, § 104 odst.3 písm.b

280/2009 Sb., § 120 odst.4


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3861/15 ze dne 1. 3. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. Pavla Horkého, zastoupeného JUDr. Petrem Procházkou, advokátem, se sídlem nám. Svobody 12, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. října 2015 č. j. 10 Afs 132/2014-40 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. května 2014 č. j. 22 Af 89/2011-67, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí správních soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z napadených rozhodnutí se podává, že Finanční úřad ve Frýdku-Místku rozhodnutím ze dne 5. 8. 2010 stěžovateli dodatečně vyměřil daň z příjmů fyzických osob za rok 2006 ve výši 5 250 483 Kč a daňové penále ve výši 1 050 096 Kč. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí bylo Finančním ředitelstvím v Ostravě zamítnuto a platební výměr byl potvrzen. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), kterou se domáhal jeho zrušení. V průběhu žalobního řízení byla rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 19. 3. 2012 nařízena obnova řízení ukončeného pravomocným rozhodnutím Finančního úřadu ve Frýdku-Místku ze dne 5. 8. 2010, tedy řízení, z něhož žalobou napadené rozhodnutí žalovaného vzešlo. S ohledem na tuto skutečnost stěžovatel přípisem ze dne 23. 4. 2012 požádal krajský soud o přerušení řízení.

3. Usnesením ze dne 5. 11. 2012 č. j. 22 A f 89/2011-53 krajský soud řízení o žalobě přerušil, a to do pravomocného skončení obnoveného daňového řízení. Poté, co bylo obnovené řízení pravomocně skončeno rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 10. 3. 2014, vydal krajský soud ústavní stížností napadené usnesení, kterým výrokem I. rozhodl, že se v řízení pokračuje, výrokem II. žalobu odmítl a výrokem III. určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Důvod pro odmítnutí žaloby opřel krajský soud o ustanovení § 120 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, které stanoví, že novým rozhodnutím vydaným v obnoveném řízení se původní rozhodnutí ruší, čímž dle krajského soudu odpadla nutná podmínka řízení pro přezkum žalobou napadeného rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě.

4. Proti napadenému usnesení krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, o které rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že proti výroku I. ji odmítl a proti výroku II. a III. ji zamítl. V odůvodnění uvedl, že kasační stížnost směřující proti usnesení krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto o pokračování v řízení, není podle ustanovení § 104 odst. 3 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "soudní řád správní"), přípustná, neboť jde o rozhodnutí, kterým se upravuje vedení řízení a které je ze samostatného přezkumu vyloučeno. Ve vztahu k odmítnutí meritorního přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěrem krajského soudu, že zrušením dodatečného platebního výměru, který byl podkladem pro vydání žalobou napadeného rozhodnutí, již nejsou splněny podmínky pro vydání rozhodnutí ve věci samé, neboť odpadl předmět řízení.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že právo na spravedlivý proces zahrnuje i povinnost soudů vydat rozhodnutí, kterým tento soud rozhodne ve věci a které navazuje na předchozí řízení. Právo na spravedlivý proces by byla pouhá iluze, kdyby právní systém umožňoval jednotlivci podat žalobu k soudu bez toho, aby zabezpečil, že věc bude vyřešena konečným rozhodnutím v soudním řízení. Právo na spravedlivý proces současně zahrnuje i právo na soudní projednání v přiměřené lhůtě tak, aby nevznikly nevratné důsledky nečinností, proto jsou soudní orgány zavázány jednat s výjimečnou naléhavostí za účelem zajištění rychlého průběhu řízení.

6. Stěžovatel od napadeného rozhodnutí krajského soudu očekával, že bude vyneseno v souladu s výše uvedenými právy, tj. že o jeho žalobě bude spravedlivě rozhodnuto v efektivním čase, resp. že právo podat kasační stížnost nebude bezobsažné. Stěžovatel je přesvědčen, že účelem soudů obecně je projednávání a rozhodování předkládaných problémů, což předpokládá věcné řešení. Nejvyšší správní soud (pozn. soudu - stěžovatel má zjevně na mysli krajský soud) v napadeném případě v podstatě řízení záměrně přerušil již s vědomím a úmyslem, že věc vyřeší pouze formálně odmítnutím. Tento přístup stěžovatel odmítá. Má za to, že krajský soud měl věc projednat přednostně. Za předpokladu, že soud musel vědět, že v budoucnu někdy (dle § 120 odst. 4 daňového řádu) nastane skutečnost, kterou se předmět sporu stane bezobsažným, potom neměl řízení "chytrácky" přerušovat, aby se nemusel v aktuálním čase věcí zabývat, studovat a případně ji věcně rozhodnout. Stěžovatel se domnívá, že v právním státě se má právní kauza řešit v době, kdy je řešitelná, nesprávné potom je řešení právní kauzy vědomě odložit na dobu, kdy již nebude možné ji věcně vyřešit, kdy plynutí času způsobí nezpůsobilost věcného řešení.

7. Stěžovatel dále tvrdí, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal s jeho námitkou, že krajský soud našel způsob, jak odmítnout každou správní žalobu na přezkum řízení, které bylo dotčeno povolením či nařízením obnovy bez ohledu na předmět správní žaloby. Domnívá se též, že krajský soud v napadeném rozhodnutí argumentoval judikaturou v rozporu se zásadami pro dokazování a jeho hodnocení. Odkazovaná judikatura dle jeho názoru pokrývá zcela jinou oblast právních problémů s jinými subjekty, s jinými právními vztahy a jejich rozdílným založením. V této části uvedený nedostatek způsobuje nutně nepřezkoumatelnost takového rozhodnutí, čemuž se však Nejvyšší správní soud vyhnul. Toto své tvrzení dokládá stěžovatel rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2015 sp. zn. 8 Afs 95/2014, bod 17.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

10. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.

11. Stěžovatel napadá shora popsaný postup správního soudu a domáhá se toho, aby v jeho věci bylo vydáno meritorní rozhodnutí. Na tom trvá i za situace, kdy žalobou napadené rozhodnutí odvolacího správního orgánu bylo v důsledku vydání nového rozhodnutí ve věci (v obnoveném řízení) ex lege zrušeno. Jestliže takto odpadl předmět řízení o žalobě stěžovatele, zjevně nelze rozhodnout o věci samé. Namítá-li stěžovatel, že krajský soud měl o věci rozhodnout přednostně, aniž by vyčkával vydání rozhodnutí v obnoveném řízení, je nutno připomenout, že řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je založeno na principu subsidiarity a minimalizace zásahů soudů do řízení před správními orgány, stejně jako na skutečnosti, že orgány veřejné správy jsou tím, kdo ve věci rozhoduje, zatímco soudy ve správním soudnictví jsou tím, kdo tato rozhodnutí přezkoumává.

12. Tyto principy se promítají zejména do povinnosti navrhovatele (žalobce) vyčerpat všechny prostředky k ochraně svých práv, které má ve své procesní dispozici [§ 5, § 68 písm. a) soudního řádu správního], aplikují se však zásadně i v situaci, kdy - po právní moci žalobou napadeného rozhodnutí - dochází k využití tzv. mimořádných (dozorčích) opravných prostředků, jež mohou mít dopady na žalobou napadené rozhodnutí. Soudní přezkum rozhodnutí správních orgánů je koncipován jako následný prostředek ochrany subjektivních veřejných práv, nemůže nahrazovat prostředky ochrany dostupné v řízení před správními orgány (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2005 č. j. 2 Afs 98/2004, 672/2005 Sb. NSS, či ze dne 16. 11. 2004 č. j. 1 As 28/2004, 454/2005 Sb. NSS). Důvody, pro které krajský soud dle stěžovatele zbytečně vyčkával s odmítnutím žaloby, když přistoupil k přerušení řízení, vysvětlil již Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí, na jehož odůvodnění (bod 21) lze odkázat. Navíc nutno podotknout, že o přerušení řízení před správním soudem (jak vyplývá z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu) požádal sám stěžovatel.

13. Stěžovatelem napadaný postup krajského soudu, resp. závěry Nejvyššího správního soudu, vycházejí ze zákona a odpovídají shora uvedeným principům soudního přezkumu rozhodnutí správních orgánů. Tímto postupem zároveň nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele (konkrétně práva na přístup k soudu), neboť ten (jak vyplývá z napadených rozhodnutí) měl možnost podat žalobu proti novému rozhodnutí správního orgánu ve stejné věci, vydanému v obnoveném řízení, což ostatně učinil. Domnívá-li se stěžovatel, že každá žaloba musí být ukončena rozhodnutím ve věci samé, lze tento předpoklad vztahovat pouze na situace, kdy jsou splněny podmínky řízení. Spolu s respektováním požadavku na projednání věci v přiměřené lhůtě je však nutno zohlednit též zásady subsidiarity a hospodárnosti soudního řízení, kterým by zjevně odporovalo paralelní vedení řízení o téže věci (soudní přezkum a obnovené správní řízení).

14. Co se týká stěžovatelovy námitky nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí správních soudů, nelze jí přisvědčit. Rozhodnutí správních soudů jsou srozumitelná, použitá argumentace je logická, o skutkových okolnostech nebylo sporu a přijaté právní závěry jsou zcela zřetelné. Spatřuje-li stěžovatel v odůvodnění Nejvyššího správního soudu některé dílčí nedostatky, nutno konstatovat, že nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí nezpůsobuje nevypořádání každé dílčí námitky, nota bene je-li tato námitka (že jde o způsob, jak odmítnout každou správní žalobu na přezkum řízení, které bylo dotčeno nařízením obnovy - viz sub 6) zcela obecná. Konečně namítá-li stěžovatel nepřiléhavost judikatury odkazované v napadeném rozhodnutí krajského soudu, nejde o situaci uvedenou v odkazovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Afs 95/2014, neboť tyto obecné závěry, týkající se splnění podmínek řízení, jsou ve věci stěžovatele adekvátní.

15. Ústavní soud neshledal, že by bylo napadenými rozhodnutími jakkoli zasaženo do základních práv stěžovatele. Ústavní soud proto dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. března 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru