Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3860/16 #1Usnesení ÚS ze dne 10.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Olomouc
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Ostrava
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
právo na soudní a jinou právní... více
Věcný rejstříkDokazování
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.3860.16.1
Datum podání21.11.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 206, § 12 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3860/16 ze dne 10. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., t. č. věznice Kuřim, zastoupeného advokátem JUDr. Janem Skřipským, Ph.D., advokátem, sídlem Sokolská třída 936/21, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. srpna 2016 č. j. 8 Tdo 803/2016-60, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. září 2015 č. j. 2 To 10/2015-2069, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. listopadu 2014 č. j. 32 T 2/2006-1946, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 11. 2014 sp. zn. 32 T 2/2006 byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 a odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem zjednodušeně popsaným tak, že jako jeden ze čtyř jednatelů společníků obchodní společnosti Autotransport S. & syn, s. r. o. (dále jen "společnost Autotransport"), v úmyslu přisvojit si osm motorových vozidel a návěsů, které v době po skončení nájemní smlouvy se společností Mercedes-Benz CharterWay Bohemia, s. r. o. (dále jen "společnost Mercedes-Benz"), po převzetí technických průkazů od těchto motorových vozidel a návěsů a po podepsání dohod o předčasném zániku smluv o operativním leasingu, nechal u těchto motorových vozidel a návěsů zapsat jako vlastníka společnost Autotransport. Takto postupoval, i když se společnost Mercedes-Benz opakovaně domáhala vrácení těchto vozidel a i když věděl, že jako leasingový nájemce může vlastnické právo k těmto předmětům nabýt teprve úplným splacením kupní ceny, k čemuž ovšem nedošlo. Svým jednáním přitom stěžovatel způsobil společnosti Mercedes-Benz škodu ve výši 18 705 500 Kč. Za tento zločin byl stěžovatel odsouzen podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v délce trvání pěti let a šesti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev, včetně výkonu těchto pravomocí na základě plné moci, na dobu pěti let. Dále bylo prvostupňovým soudem rozhodnuto rovněž o náhradě škody.

3. Následné odvolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 9. 2015 sp. zn. 2 To 10/2015 zamítnuto jako nedůvodné.

4. Dovolání stěžovatele bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

II.

Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel zejména namítá, že odvolacím soudem bylo porušeno jeho právo na projednání věci v jeho přítomnosti, když se pro náhlou zdravotní indispozici nemohl zúčastnit jednoho z pokračování veřejného zasedání a přímo tak realizovat své právo na obhajobu. Dále podle stěžovatele byla v jeho případě porušena zásada subsidiarity trestní represe, když neúspěch v podnikání nevytváří "automaticky" podmínky pro uplatnění trestněprávních sankcí. V samotném závěru ústavní stížnosti se pak stěžovatel omezuje na strohé konstatování, že nalézací a odvolací soud vyhodnotily stěžovatelovu věc v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů.

III.

Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90, čl. 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].

10. Ústavní soud po přezkoumání věci a při zohlednění právě uvedených východisek neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy).

11. Obecné soudy podle mínění Ústavního soudu postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k ingerenci do dané věci.

12. K věci samé nutno v prvé řadě poznamenat, že stěžovatel v ústavní stížnosti jen opakuje námitky, s nimiž se obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích podrobně vypořádaly. Stěžovatel tak v ústavní stížnosti nenabízí žádnou věcnou a relevantní argumentaci, o její ústavněprávní relevanci ani nemluvě.

13. Namítá-li stěžovatel, že odvolací soud neodročil veřejné zasedání, ač věděl, že by se jej stěžovatel zúčastnil, nebránila-li by mu v tom zdravotní indispozice, pak lze jen shrnout to, co obsáhle k této námitce uvedl jak odvolací, tak dovolací soud. Obhájci stěžovatele při veřejném zasedání stěžovatele omluvili a žádali o odročení veřejného zasedání, aniž soudu předložili jakoukoliv lékařem vystavenou zprávu. Soud i přesto poskytl obhájcům časový prostor (přerušil veřejné zasedání), aby mohli tuto zprávu doplnit. Následně bylo sice soudu předloženo potvrzení o trvání dočasné pracovní neschopnosti (bez bližší specifikace zdravotních obtíží) s tím, že podle obhájců se stěžovatel léčí z vedlejších účinků očkování. Jak odvolací soud ovšem při dalším krátkém přerušení veřejného zasedání zjistil, vedlejší účinky stěžovatelem prodělaného očkování nastupují nejpozději do 36 hodin od jeho aplikace, stěžovatel však očkování podstoupil už před osmi dny. Proto soud stěžovatelem tvrzenou indispozici nezohlednil a ve veřejném zasedání pokračoval bez jeho účasti.

14. Ke stěžovatelem tvrzenému porušení zásady subsidiarity trestní represe postačí uvést, že předmětná vozidla a návěsy společnosti Mercedes-Benz nevrátil ani přesto, že mu to uložil soud v civilním řízení. Ani Ústavní soud pak nepřehlédl, že k vrácení předmětných vozidel stěžovatel přistoupil dokonce až rok poté, co na něj byla podána obžaloba pro shora popsané jednání. Ani samotné vedení trestního řízení tak u stěžovatele zjevně nevedlo k nápravě.

15. Pokud jde o poslední stěžovatelovu námitku, a sice jím vzpomínaný extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a jejich vyhodnocením, pak lze upřesnit, že tímto blanketním tvrzením se stěžovatel vrací ke svému návrhu v rámci odvolacího řízení, aby byli vyslechnuti i ostatní jednatelé a zaměstnanci stěžovatelovy společnosti. A to proto, aby bylo prokázáno, že stěžovatel se žádného protiprávního jednání vůči společnosti Mercedes-Benz nedopustil. Z napadených rozhodnutí ovšem plyne, že v podstatě všechny stěžovatelem zmiňované osoby slyšeny v nalézacím řízení byly, když jejich svědectví však do věci nepřineslo nic nového. Potvrdily, že mezi společností Autotransport a společností Mercedes-Benz probíhalo dlouhé jednání o úpravě vztahu k užívaným vozidlům a návěsům, aby byly buďto odkoupeny nebo aby za ně bylo dále hrazeno nájemné. Nicméně k dohodě nedošlo a stěžovatel tato vozidla (návěsy) nevrátil a ani za jejich užívání ničeho nehradil. Tyto skutečnosti však ve věci nebyly a nejsou sporné.

16. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovateli ústavním pořádkem. Protože Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení stěžovatelových základních práv a svobod, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. ledna 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru