Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3856/13 #1Usnesení ÚS ze dne 14.07.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Brno - venkov
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Dědictví
Dědické řízení
dědic
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3856.13.1
Datum podání18.12.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 175x, § 175h odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3856/13 ze dne 14. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Zdeňka Pavlíčka, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem Třebíč, Bráfova tř. 52, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2013, č. j. 18 Co 250/2013-97, a usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 9. 5. 2013, č. j. 21 D 1321/2011-78, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavnímu soudu byla dne 18. 12. 2013 doručena ústavní stížnost stěžovatele směřující proti shora uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny.

II.

2. Ze spisu vedeného Okresním soudem Brno - venkov pod sp. zn. 21 D 1321/2011 zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.

3. Usnesením Okresního soudu Brno - venkov ze dne 9. 5. 2013, č. j. 21 D 1321/2011-78, bylo rozhodnuto o tom, že se zastavuje řízení o dědictví po zemřelém Alfredu Panowském, a to s odůvodněním, že v řízení nebylo zjištěno, že by zůstaviteli náležel majetek, který by mohl být předmětem dědického řízení v České republice.

4. Toto usnesení stěžovatel napadl odvoláním. To však bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2013, č. j. 18 Co 250/2013-97, odmítnuto, neboť jeho prostřednictvím bylo napadeno rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné.

III.

5. Rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní vyjádřil nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně stran neexistence majetku zůstavitele, který by mohl být předmětem dědického řízení. V této souvislosti poukázal na to, že zůstavitel se v rámci soudního řízení domáhal vydání id. 9/10 tam blíže specifikovaných nemovitostí, přičemž toto řízení nebylo ke dni úmrtí zůstavitele pravomocně skončeno. Zůstavitel dále uplatnil u Ministerstva financí nárok na finanční náhradu za nevydané nemovitosti, přičemž ministerstvo vyčkává na výsledek výše uvedeného řízení o vydání předmětných nemovitostí. Právě uvedené nároky, resp. práva byla dle názoru stěžovatele majetkem zůstavitele, přičemž bylo povinností soudu, resp. příslušného notáře jako soudního komisaře o těchto právech rozhodnout. Rozhodnutí o osobě dědice zůstavitele je dle názoru stěžovatele významné nejen z hmotněprávních důvodů, ale též důvodů procesních, neboť do doby, než bude rozhodnuto o právním nástupci zůstavitele, nebude moci být skončeno shora uvedené řízení o vydání sporných nemovitostí, ani rozhodnuto o poskytnutí finanční náhrady. Protože však o osobě dědice zůstavitele v předmětném dědickém řízení rozhodnuto nebylo, bylo dle názoru stěžovatele, který byl pravděpodobným dědicem zůstavitele, porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jakož i právo na ochranu vlastnictví.

IV.

6. Dříve než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholným orgánem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky) a není pravidelnou přezkumnou instancí. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek.

8. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tato procesní lhůta je stanovena kogentně, a proto ji Ústavní soud nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout.

9. Ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu Brno - venkov ze dne 9. 5. 2013, č. j. 21 D 1321/2011-78, bylo rozhodnuto o zastavení předmětného dědického řízení dle § 175h odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdy účinném znění (dále jen "občanský soudní řád"). Dle § 175h odst. 3 občanského soudního řádu přitom platilo, že proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat, o čemž byl stěžovatel v napadeném rozhodnutí řádně poučen. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí tak stěžovateli počala plynout okamžikem jeho doručení jeho právnímu zástupci. Z vyžádaného spisového materiálu přitom vyplývá, že k tomuto doručení došlo nejpozději dne 7. 6. 2013, neboť tímto dnem je datováno odvolání stěžovatele proti předmětnému rozhodnutí soudu prvního stupně. Protože však ústavní stížnost byla podána až dne 18. 12. 2013, stalo se tak zjevně až po marném uplynutí zákonem stanovené lhůty.

10. Vzhledem k uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 9. 5. 2013, č. j. 21 D 1321/2011-78, opožděným návrhem ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona. Na této skutečnosti nic nemění, že stěžovatel napadl výše uvedené usnesení soudu prvního stupně odvoláním, které však bylo jako nepřípustné odmítnuto usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2013, č. j. 18 Co 250/2013-97, jež bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 12. 11. 2013.

V.

11. Po prostudování ústavní stížnosti, jakož příslušného spisového materiálu, pak Ústavní soud dospěl k závěru, že ve zbývající části, tj. v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2013, č. j. 18 Co 250/2013-97, je ústavní stížnost návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

12. Jak již bylo uvedeno shora, napadeným usnesením odvolacího soudu bylo jako nepřípustné odmítnuto odvolání stěžovatele, a to s odkazem na ustanovení § 175h odst. 3 občanského soudního řádu. Ústavní soud má za to, že odvolací soud zde postupoval zcela v souladu s příslušnými procesními právními předpisy, své rozhodnutí náležitě odůvodnil, přičemž Ústavní soud nemá, co by odvolacímu soudu v této souvislosti vytkl.

13. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti brojil proti tehdy platné právní úpravě, konkrétně proti ustanovení § 175h odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, kterou je dle jeho názoru třeba považovat za protiústavní z důvodu, že toto ustanovení vylučovalo jakýkoli přezkum rozhodnutí o zastavení dědického řízení pro nemajetnost zůstavitele, a to i v případech, kdy "notář jako soudní komisař nezákonně řízení o dědictví zastaví a nerozhodne o právním nástupci zůstavitele", pak Ústavní soud obiter dictum uvádí, že byť tehdy platné právní předpisy opravné prostředky proti rozhodnutí o zastavení dědického řízení pro absenci majetku zůstavitele nepřipouštěly, měl stěžovatel k dispozici nástroj, jímž mohl toto rozhodnutí zvrátit, když mohl učinit návrh na dodatečné projednání dědictví ve smyslu § 175x občanského soudního řádu.

VI.

14. S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání dílem dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděný a dílem dle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. července 2015

Vladimír Kůrka v. r.

předseda III. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru