Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3840/16 #1Usnesení ÚS ze dne 18.06.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
právo na soudní a jinou právní ochranu... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
odůvodnění
EcliECLI:CZ:US:2019:3.US.3840.16.1
Datum podání21.11.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 415

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3840/16 ze dne 18. 6. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Direct Parcel Distribution CZ s. r. o., sídlem Modletice 135, zastoupené Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem, sídlem Maiselova 38/15, Praha 1 - Josefov, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2016 č. j. 23 Cdo 3874/2014-255, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 2014 č. j. 12 Cmo 397/2013-206 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2013 č. j. 39 Cm 212/2010-183, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti G4S Cash Solutions (CZ), a. s., sídlem Na Košince 2257/9, Praha 8 - Libeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka navrhuje zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byl porušen čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 39Cm 212/2010 se podává, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byla dne 22. 7. 2005 uzavřena smlouva o bezpečnostních službách a poté 16 dodatků k této smlouvě, v níž se vedlejší účastnice zavázala provádět pro stěžovatelku bezpečnostní služby specifikované v příloze 1 smlouvy (přepravu hotovosti, odvod tržeb a zpracování hotovosti z jejích provozoven podle harmonogramu, a to za podmínek podrobně sjednaných ve smlouvě) a stěžovatelka byla povinna zaplatit za tyto služby sjednanou odměnu a plnit povinnosti ve smlouvě sjednané, zejména dodržovat (v přílohách smlouvy podrobně popsaný) postup při identifikaci zaměstnanců vedlejší účastnice přijíždějících pro hotovost. Dne 11. 12. 2007 přijeli do stěžovatelčiny provozovny ve V. J. S. a M. Č., který se - vybaven falešným průkazem - vydával za zaměstnance vedlejší účastnice, vylákal od pokladní stěžovatelky (L. P.) hotovost ve výši 1 732 001,50 Kč, a to za použití informací a převleku poskytnutého od R. Š., tehdejšího zaměstnance vedlejší účastnice. V trestním řízení vedeném před městským soudem pod sp. zn. 47 T 12/2009 bylo zjištěno, že M. Č., R. Š., J. S. a L. Ch. se jako organizovaná skupina dopustili podvodného výběru hotovosti (tržeb), byli uznáni vinnými (mimo jiné) zločiny podvodu a odsouzeni k trestu odnětí svobody a k náhradě škody.

3. Pro porušení obecné prevenční povinnosti proto uplatnila stěžovatelka u vedlejší účastnice nárok na náhradu škody ve výši odpovídající částce, jež od ní byla J. S. a M. Č. dne 11. 12. 2007 podvodně vylákána, a posléze se s tímto nárokem obrátila na soud.

4. Městský soud však v záhlaví uvedeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu, jíž se po vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky 1 732 001,50 Kč s příslušenstvím, zamítl, neboť dospěl k závěru, že vedlejší účastnice v průběhu obchodní spolupráce účastníků na základě smlouvy ze dne 22. 7. 2005 prevenční povinnost podle § 415 občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013, neporušila. Podle městského soudu si totiž účastníci této smlouvy sjednali velmi podrobné mechanismy sloužící k identifikaci zaměstnanců vedlejší účastnice přijíždějících pro hotovost ke stěžovatelce, přičemž nešlo o jeden způsob identifikace, ale o několik vzájemně se doplňujících úkonů, a při jakékoliv pochybnosti měla stěžovatelka další možnost, jak identifikaci dotyčné osoby ověřit kontaktem s operačním střediskem. Městský soud navíc přihlédl k tomu, že tento postup nebyl stěžovatelčinou pokladní zcela přesně dodržen a připomněl, že tato zaměstnankyně v trestním řízení několikrát zmínila svoji nejistotu při identifikaci osoby, která pro hotovost přijela (její podoba nesouhlasila zcela s fotografií na předloženém průkazu - měla obarvené vlasy a vousy a byla "nalíčena"). Podle městského soudu je proto otázkou, zda stěžovatelka nedůslednou kontrolou všech identifikačních prvků osoby, která se dostavila k vyzvednutí tržeb, nepřispěla k tomu, že k podvodnému výběru hotovosti mohlo dojít. Přestože se vedlejší účastnice o tom, že se daného podvodu a také dalších obdobných podvodů u dalších jejích klientů zúčastnil její tehdejší zaměstnanec R. Š., dozvěděla od Policie České republiky až po zadržení pachatelů dne 17. 4. 2008, informovala průběžně své klienty a své služby se snažila dále vylepšovat. Za porušení prevenční povinnosti přitom podle městského soudu nelze považovat ani to, že seznamy oprávněných osob posílala vedlejší účastnice klientům po posádkách vozidel dojíždějících pro hotovost. Tyto posádky tvořili zaměstnanci oprávnění disponovat s mnohamilionovou hotovostí, a proto by bylo absurdní, kdyby zaměstnancům s takovou odpovědností nesvěřila zalepenou listovní zásilku určenou klientovi, k němuž pro hotovost jeli. Městský soud současně neakceptoval stěžovatelčinu námitku, že vedlejší účastnice měla například měnit uniformy svých zaměstnanců nebo zavést hůře padělatelné služební průkazy; podle městského soudu je totiž zřejmé, že napodobili-li pachatelé tyto uniformy a průkaz v jednom případě, jistě by tak učinili i v případech dalších.

5. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rubrikovaným rozsudkem rozsudek městského soudu potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho právním závěrem, podle kterého vedlejší účastnice není odpovědná za vznik škody způsobené podvodným vylákáním peněz od stěžovatelky dne 11. 12. 2007 tím, že by porušila prevenční povinnost podle § 415 občanského zákoníku. Vrchní soud vyšel ze skutkových zjištění městského soudu, a na jejich základě konstatoval, že pokud byly ve smlouvě specifikované pomůcky a informace pro zajištění identifikace zaměstnanců vedlejší účastnice v konkrétním případě zneužity jedním z jejích bývalých pracovníků a dalšími cizími osobami, nemohla vedlejší účastnice tyto okolnosti jakkoliv ovlivnit, ani je odvrátit či jim zamezit, a nelze ji proto za ně činit odpovědnou. Vedlejší účastnice přitom podle vrchního soudu nepochybila ani při přijímání R. Š. do pracovního poměnu, při kterém se jmenovaný vykázal "čistým trestním rejstříkem". Stěžovatelčiny námitky pak shledal rovněž vrchní soud nedůvodnými, neboť ve shodě s městským soudem uzavřel, že vedlejší účastnice nepochybila, když doručování seznamu pracovníků oprávněných k přebírání hotovosti v zalepené obálce svěřil týmž osobám, jež převážejí předmětnou hotovost. Namítala-li stěžovatelka, že po opakovaném podvodném jednání v průběhu cca půl roku u dalších klientů, u nichž došlo k obdobnému vylákání převážené hotovosti, vedlejší účastnice nepřijala potřebná bezpečnostní opatření a své klienty neinformovala, vrchní soud poukázal na zjištění, že první podobný případ se udál dne 13. 8. 2007 a již dne 15. 8. 2007 vedlejší účastnice své klienty informovala způsobem odpovídajícím vědomostem, které o tomto případu měla, a zejména připomněla nutnost pozornosti a opatrnosti při identifikaci osob, které jsou oprávněny hotovost přejímat. Vrchní soud současně stejně jako městský soud poukázal na zjištění z trestního spisu, po kterých stěžovatelčina pokladní, přestože měla pochybnosti o osobě vyzvedávající hotovost, neboť neodpovídala fotografie na služebním průkazu skutečnosti, nevyužila možnosti ověření identifikace této osoby dotazem na dispečinku vedlejší účastnice, a hotovost vysoké hodnoty této osobě předala.

6. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud shledal stěžovatelčino dovolání přípustným, neboť jí formulovaná právní otázka - zda skutečnost, že vedlejší účastnice doručovala seznam svých zaměstnanců, kteří byli oprávněni k přebírání finanční hotovosti, svým klientům prostřednictvím zaměstnanců, kteří hotovost převáželi, zakládá její odpovědnost za škodu v důsledku porušení prevenční povinnosti podle § 415 občanského zákoníku - nebyla (na rozdíl od dalších stěžovatelkou předložených otázek) dovolacím soudem dosud řešena. Nejvyšší soud však dovolání současně neshledal důvodným, neboť se ztotožnil s názorem vrchního soudu, že inkriminovaný způsob doručování nepřekročil hranici běžné míry opatrnosti, a že tedy vedlejší účastnice neporušila svoji prevenční povinnost. V případě zbývajících stěžovatelčiných námitek, obsažených v jejím dovolání, Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelka předkládá vlastní skutkové závěry, odlišné od skutkových zjištění městského soudu a vrchního soudu, tedy předkládá argumentaci, jež v řízení před dovolacím soudem bez dalšího není relevantní.

II.

Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve podrobně rekapituluje průběh předchozího řízení a současně polemizuje s jednotlivými skutkovými zjištěními obecných soudů. V této souvislosti stěžovatelka v prvé řadě zdůrazňuje, že e-mail zaslaný vedlejší účastnicí dne 15. 8. 2007 obsahoval natolik obecné a zavádějící informace, že jím vedlejší účastnice v žádném případě nemohla splnit svoji prevenční povinnost (stěžovatelka navíc uvádí, že v řízení nebylo prokázáno jeho doručení). Přestože městský soud i vrchní soud dospěly k opačnému závěru, nevypořádaly se se stěžovatelčinými námitkami, a v tomto ohledu jsou proto jejich rozsudky podle jejího názoru zcela nepřezkoumatelné.

8. Stěžovatelka dále poukazuje na obsah výpovědi R. Š. v jeho trestní věci, ze které jasně vyplynulo, že vedlejší účastnice reagovala na vznikající škody (v důsledku obdobných podvodných vylákání peněz) laxně. Ani touto stěžovatelčinou námitkou se však obecné soudy vůbec nezabývaly, aiv tomto rozsahu je tak třeba považovat jejich rozhodnutí za nepřezkoumatelná. Nadto stěžovatelka s poukazem na obsah příslušného trestního spisu polemizuje se závěrem, že se na vzniku škody podílela rovněž její pokladní, neboť z výpovědi M. Č. vyplynulo, že po něm paní P. požadovala bezpečnostní identifikační kód; současně z jeho výpovědi vyplynulo, že falzifikát průkazu zaměstnance vedlejší účastnice byl velmi zdařilý, pročež stěžovatelčina pokladní nemohla mít pochybnosti o tom, zda je dotyčný skutečně oprávněn k výběru hotovosti. Tyto skutečnosti však obecné soudy v napadených rozhodnutích vůbec nezohlednily.

9. Obecné soudy navíc podle stěžovatelky adekvátně nezohlednily ani skutečnost, že ačkoliv vedlejší účastnice znala bezprostředně po prvním neoprávněném výběru hotovosti přesný mechanismus páchání škod, na tuto situaci nijak nereagovala. Obecné soudy současně podle stěžovatelky nepochopitelně nedocenily význam diskrétního a bezpečného doručování obálek s klíčovými bezpečnostními údaji o osobách oprávněných k výběru hotovosti klientů. Skutečnost, že posádky vedlejší účastnice byly oprávněny nakládat s hotovostí, podle stěžovatelky není sama o sobě podstatná, neboť hotovost byla dostatečně evidována a zabezpečena, a při jejím odcizení by nebylo složité takovou posádku dohledat, kdežto nedostatečné zabezpečení a evidence předmětného seznamu osob danou trestnou činnost výrazně usnadnilo, jak ostatně konstatovali sami její pachatelé.

10. Z uvedených důvodů má stěžovatelka za to, že obecné soudy dospěly ke skutkovým závěrům, jež jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, neboť právě na jeho základě podle mínění stěžovatelky nelze dojít k jinému závěru, než že je ve věci dána spoluodpovědnost vedlejší účastnice za vzniklou škodu, jelikož nelze uzavřít, že jsou za škodu odpovědní pouze pachatelé trestné činnosti; vedlejší účastnice totiž byla jediným subjektem, který na základě informací, jimiž disponoval, mohl a měl škodě předejít.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a včas podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.

13. Stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu k posouzení návrh, jenž v převážné míře představuje pouze stručně doplněnou obdobu jejího odvolání (srov. č. l. 195 až 199 verte soudního spisu) a následného dovolání (srov. č. l. 216 až 227), což má za následek, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní argumentaci, s výjimkou odkazovaných ustanovení ústavního pořádku a tvrzení, že obecné soudy dospěly ke skutkovým závěrům, jež jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

14. Stojí přitom za připomenutí, že ústavní stížnost představuje zcela mimořádný prostředek (mimo rámec opravných prostředků upravených v jednotlivých soudních řádech), jenž má sloužit k nápravě ústavně nesouladných postupů obecných soudů (a to navíc v souvislosti s povinným zastoupením advokátem pouze na základě řádné ústavněprávní argumentace), nikoliv pro jakoukoliv polemiku se stěžovatelům nepříznivými rozhodnutími soudů.

15. Ústavní soud tak v posuzované věci musel pouze zjistit, zda obecné soudy přijaly skutkové závěry, jež vyplývají z provedených důkazů, a to striktně pouze v tom smyslu, zda provedené důkazy umožnily dané skutkové závěry, nikoliv zda obecné soudy na základě provedených důkazů správně určily skutkový stav věci. Jak výše uvedeno, referenčním kritériem důvodnosti ústavní stížnosti totiž není správnost napadených rozhodnutí, nadto za situace, kdy v dovolacím řízení v zásadě nelze revidovat skutková zjištění nalézacích a odvolacích soudů, by odporovalo vnitřní logice systému mimořádných opravných prostředků, pakliže by Ústavní soud přezkoumával skutková zjištění v širším rozsahu, než Nejvyšší soud.

16. Konstatuje-li proto městský soud na str. 8 napadeného rozsudku, že stěžovatelčina pokladní přesně nedodržela postup specifikovaný v předmětné smlouvě a jejích doplňcích, přičemž odkazuje jednak na konkrétní listiny, jednak na obsah svědecké výpovědi Ž., je ve spojení s rekapitulací svědecké výpovědi L. P. ve druhém odstavci na str. 7 rozsudku a rekapitulací svědeckých výpovědí na str. 5 a 6 rozsudku zřejmé, že stěžovatelkou rozporovaný (skutkový) závěr není svévolný, neboť je podložen adekvátními důkazy. Na tomto závěru nemůže v řízení před Ústavním soudem nic změnit - stěžovatelkou nedoložené - tvrzení, že obsah svědecké výpovědi paní P. v předmětném trestním spise dané závěry vyvrací.

17. Obdobný závěr je třeba učinit rovněž k námitce stěžovatelky, že obecnými soudy uváděný e-mail vedlejší účastnice ze dne 15. 8. 2007 nepředstavoval adekvátní preventivní opatření vůči jejím klientům, stejně jako k dalším námitkám poukazujícím na nedostatečnou reakci vedlejší účastnice, neboť v řízení o posuzované ústavní stížnosti je opět podstatné toliko to, že obecné soudy dospěly k opačnému závěru, jenž není důsledkem svévole, neboť hájitelným způsobem vyplývá z provedených důkazů.

18. Namítá-li stěžovatelka, že obecné soudy nedocenily význam diskrétního a bezpečného doručování obálek s klíčovými bezpečnostními údaji o osobách oprávněných k výběru hotovosti klientů, považuje Ústavní soud za postačující připomenout (jak vyplývá již z výše uvedeného), že touto stěžovatelčinou námitkou se obecné soudy opakovaně zabývaly, přičemž na závěrech, jež v souvislosti s touto námitkou přijaly, neshledává žádné ústavněprávní nedostatky.

19. Nad uvedený rámec přezkumu Ústavní soud - na podkladě stěžovatelkou v ústavní stížnosti vznesených námitek - jít nemůže, neboť by se fakticky stavěl do pozice další odvolací instance, tedy by přijímal roli, ke které nebyl ústavodárcem povolán. Jinými slovy řečeno, jelikož stěžovatelka via facti svojí ústavní stížností toliko pokračuje v polemice se závěrem obecných soudů, že vedlejší účastnice neporušila svoji prevenční povinnost podle § 415 občanského zákoníku, není na Ústavním soudu, aby se jí předloženou argumentací (s výjimkou zaznamenaných skutečností) meritorně zabýval.

20. Ústavní soud proto uzavírá, že v napadených rozsudcích neshledal žádná ústavněprávní pochybení, přičemž oproti stěžovatelce nemá za to, že by obecné soudy (tedy městský soud a vrchní soud) přijaly skutkové závěry, jež jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

21. Je tak namístě zdůraznit, že napadená rozhodnutí nevybočují z mezí ústavnosti, resp. že se stěžovatelce porušení jí dovolávaných ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy nepodařilo prokázat. Ústavní soud proto dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2019

Josef Fiala v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru