Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3837/11 #1Nález ÚS ze dne 23.01.2014Meze projednání a rozhodnutí žaloby pro zmatečnost

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkžaloba/pro zmatečnost
účastník řízení
byt/přechod nájmu
žaloba/na vyklizení
vyklizení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 9/72 SbNU 105
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.3837.11.1
Datum vyhlášení29.01.2014
Datum podání20.12.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 700, § 706

99/1963 Sb., § 235d písm.c, § 235e odst.2, § 229 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek
Zruší-li obecný soud v rozporu s ustanovením 235d písm. c) občanského soudního řádu žalobou pro zmatečnost napadená rozhodnutí jen ve vztahu k jednomu ze dvou účastníků předchozího řízení, ačkoli jsou oba nositeli společného práva, a vyloučí tak stěžovatele z projednávání a rozhodování věci, poruší tím jeho základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelů Ing. Karla Makala (dále pouze „první stěžovatel“) a Rudolfa Makala (dále pouze „druhý stěžovatel“) zrušil III. senát Ústavního soudu svým nálezem ze dne 23. ledna 2014 ve vztahu k prvnímu stěžovateli rozsudky Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 5012/2009-241 ze dne 22. 9. 2011, Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 396/2008-187 ze dne 20. 11. 2008 a Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 20 C 31/2008-149 ze dne 29. 4. 2008 pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Ve vztahu k druhému stěžovateli byla ústavní stížnost odmítnuta pro nepřípustnost.

Narativní část

Obvodní soud zamítl žalobu vedlejšího účastníka Larue, a. s., o vyklizení jedné místnosti bytu ve společném nájmu stěžovatelů (podle ustanovení § 700 an. občanského zákoníku), která byla podle jejich názoru s bytem v minulosti scelena a stala se tak jeho součástí. Městský soud tento rozsudek změnil tak, že žalobě vyhověl. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud zamítl. Stěžovatelé následně brojili proti rozhodnutím obecných soudů ústavní stížností.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud nejprve konstatoval, že není vázán odůvodněním ústavní stížnosti, což vzhledem k následnému průběhu řízení v dané věci vystupovalo zvláště naléhavě. Ústavní soud z dostupného spisového materiálu seznal, že usnesením č. j. 20 C 31/2008-306 ze dne 11. 9. 2012 obvodní soud zamítl žalobu stěžovatelů na obnovu řízení, vyhověl však žalobě pro zmatečnost druhého stěžovatele a ve vztahu k němu výše uvedené rozsudky obecných soudů zrušil (§ 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř.). Řízení o žalobě vedlejšího účastníka proti druhému stěžovateli nadále probíhalo, výsledek řízení o ústavní stížnosti se proto nemohl jakkoliv nepříznivě projevit v jeho právní sféře a ústavní stížnost byla proto ve vztahu k němu odmítnuta pro nepřípustnost (§ 43 odst. 1 písm. e) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud na základě výše uvedených skutečností omezil další přezkum napadených rozhodnutí pouze na osobu prvního stěžovatele. Ústavní soud následně konstatoval, že vedením řízení jen proti stěžovateli druhému byla porušena základní práva prvního stěžovatele garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť byl jak z procesu tak jeho budoucího výsledku vyloučen. Stalo se tak coby důsledek procesního postupu obvodního soudu, který o žalobě pro zmatečnost druhého stěžovatele rozhodl v rozporu s ustanovením 235d písm. c) o. s. ř. Obvodní soud přehlédl, že oba stěžovatelé byli nositeli takového společného práva (práva společného nájmu bytu), pro něž se muselo rozhodnutí vztahovat na všechny účastníky řízení vystupující na téže straně.

Pakliže obvodní soud nezrušil ve smyslu označeného procesního ustanovení žalobou pro zmatečnost napadená rozhodnutí i ve vztahu k prvnímu stěžovateli, ustavil pro další řízení poměry podústavního excesu, který má - v intencích citovaných článků Listiny pro absenci statusu účastníka řízení - i rozměr ústavněprávní. Ústavní soud proto zrušil ve vztahu k prvnímu stěžovateli ve výroku nálezu specifikovaná rozhodnutí obecných soudů. Smyslem kasačního zásahu Ústavního soudu bylo umožnit, aby řádným účastníkem dalšího stadia řízení o původním nároku před soudem prvního stupně byl nejen stěžovatel druhý, nýbrž stěžovatelé oba tak, jak to vyžadují normy hmotného i procesního práva.

Ústavní soud, poté co shledal, že rozhodnutí obecných soudů vykazují procesní vady ospravedlňující jeho kasační zásah, již nepokračoval v přezkumu námitek stěžovatelů hmotněprávní povahy (judicial self-restraint).

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vladimír Kůrka. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 3837/11 ze dne 23. 1. 2014

N 9/72 SbNU 105

Meze projednání a rozhodnutí žaloby pro zmatečnost

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) - ze dne 23. ledna 2014 sp. zn. III. ÚS 3837/11 ve věci ústavní stížnosti 1. Ing. Karla Makala a 2. Rudolfa Makala, zastoupených Mgr. Pavlem Hrtúsem, advokátem, se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011 sp. zn. 26 Cdo 5012/2009, jímž bylo zamítnuto dovolání stěžovatelů, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2008 sp. zn. 20 Co 396/2008, kterým byl opětovně změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným stěžovatelům byla uložena povinnost vyklidit a předat žalobkyni nebytový prostor.

Rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011 č. j. 26 Cdo 5012/2009-241, Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2008 č. j. 20 Co 396/2008-187 a Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 4. 2008 č. j. 20 C 31/2008-149 se ve vztahu k prvnímu stěžovateli zrušují.

Ústavní stížnost se ve vztahu ke druhému stěžovateli odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 11 odst. 3 a contrario a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jejich občanskoprávní věci.

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (poté, co jeho prvotní zamítavé rozhodnutí, jakož i měnící rozhodnutí Městského soudu v Praze byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. 28 Cdo 3888/2007) rozsudkem ze dne 29. 4. 2008 č. j. 20 C 31/2008-149 znovu zamítl žalobu vedlejší účastnice LARUE, a. s., se sídlem v Praze 4, Pod Vilami 802/7, o vyklizení jedné místnosti o velikosti 32 m2 "napravo od bytu č. 1 v prvním podlaží domu č. p. XX v ulici P., P." a Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 11. 2008 č. j. 20 Co 396/2008-187 tento rozsudek opětovně změnil tak, že žalobě o vyklizení proti oběma žalovaným stěžovatelům vyhověl. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem ze dne 22. 9. 2011 č. j. 26 Cdo 5012/2009-241zamítl.

3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že předmětná místnost byla v minulosti (v letech 1963 až 1964) "scelena" se zbývající částí jejich bytu, což by podle jejich názoru nebylo možné, pokud by i tento prostor nebyl předem řádně změněn na bytový. Nedochovalo-li se příslušné správní rozhodnutí o změně určení těchto prostor, měly obecné soudy vzít v úvahu jejich reálné možnosti prokazovat existenci skutečností, ke kterým nutně muselo dojít v době před více než 40 lety, a poskytnout jim vyšší míru ochrany. Podstatou problémů je, že původní vlastník, kterým byl stát, k předmětným prostorám nevedl řádnou dokumentaci a vedlejší účastnice z tohoto nedostatku těží. Obecným soudům stěžovatelé vytýkají, že břemeno pochybení státu přenášejí na jejich stranu, přestože současný vlastník nabyl předmětné prostory právě od něj a oni (resp. dříve jejich rodiče) sporné prostory nepřetržitě čtyřicet let v dobré víře užívali jako nájemci bytu.

II.

4. Ve vyjádření k ústavní stížnosti Nejvyšší soud odkázal na písemné odůvodnění svého rozhodnutí, ze kterého vyplývá právní zdůvodnění závěru, na jehož základě byla žaloba na vyklizení shledána důvodnou.

5. Městský soud k témuž uvedl, že v předmětné věci nelze dovodit zneužití vlastnického práva ve smyslu ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny ze strany žalobkyně, jestliže se domáhá vyklizení prostor užívaných stěžovateli bez právního důvodu. Stěžovatelé podle jeho názoru polemizují se závěry, které vycházejí z konstantní judikatury a jsou adekvátně opřeny o skutkové okolnosti případu, pročež jejich námitky nemají ústavněprávní rozměr a jsou pouhým prostředkem k dalšímu instančnímu přezkumu.

6. Vedlejší účastnice řízení o ústavní stížnosti ve svém vyjádření zdůraznila, že považuje napadená rozhodnutí obecných soudů za správná jak po stránce skutkové, tak právní, a odkázala zejména na právní názory obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2758/99. Odmítla, že by jakkoli zneužila svého vlastnického práva, a připomněla, že stěžovateli zdůrazňované pochybení státu jí nelze přičítat k tíži, neboť ani ona tento stav nezavinila. Žalobou pouze chránila své základní právo, které má dle ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny stejný zákonný obsah a požívá stejné ochrany. Vedlejší účastnice proto považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhla, aby byla zamítnuta.

III.

7. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů, není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí a samo o sobě není významné, je-li namítána věcná nesprávnost jimi vydaných rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

8. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Odtud sice neplyne garance rozhodnutí "správného", pod jeho ochranou jsou však situace, kdy interpretace podústavního práva a procesní postupy, k nimž se obecné soudy uchýlily, založily porušení některého základního práva stěžovatele, anebo je výrazem zjevného ignorování příslušné kogentní normy či neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

9. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má dále každý právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

10. Platí též, že Ústavní soud není vázán odůvodněním ústavní stížnosti, což se v dané věci zjevuje zvláště naléhavě proto, že nemohl přehlédnout následný průběh řízení v dané věci.

IV.

11. Usnesením ze dne 11. 9. 2012 č. j. 20 C 31/2008-306 Obvodní soud pro Prahu 4 sice zamítl žalobu stěžovatelů na obnovu řízení, vyhověl však žalobě pro zmatečnost druhého stěžovatele a "ve vztahu k němu" shora označené rozsudky soudů prvního a druhého stupně zrušil, neboť zjistil, že byl (rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. 1. 2006 č. j. P 1702000-203, též sp. zn. P 342/2006) omezen ve způsobilosti k právním úkonům a nebyl v řízení řádně zastoupen [§ 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

12. Z procesního spisu se podává, že řízení o žalobě vedlejší účastnice o vyklizení předmětné místnosti proti druhému stěžovateli dále probíhá a je skutkově soustředěno k nově předloženým důkazům, jmenovitě kolaudačnímu rozhodnutí ze dne 16. 10. 1967, rozhodnutí o sloučení "administrativně rozděleného" bytu ze dne 13. 11. 1967 a zápisu o dohodě o odevzdání a převzetí bytu ze dne 27. 11. 1967, což jsou důkazy, jejichž absence v původním řízení byla rozhodující příčinou neúspěchu obou stěžovatelů.

V.

13. Z hlediska výše citovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny je napříště určující postavení prvního stěžovatele; je totiž zjevné, že dalším vedením řízení jen proti stěžovateli druhému jsou tato základní práva v jeho osobě evidentně porušena, neboť byl jak z procesu, tak jeho budoucího výsledku vyloučen.

14. Stalo se tak coby důsledek procesního postupu obvodního soudu, který o žalobě pro zmatečnost druhého stěžovatele rozhodl v rozporu s ustanovením § 235d písm. c) o. s. ř., neboť přehlédl, že oba stěžovatelé jsou ve věcně rovnocenné pozici nositelů společného práva, a z povahy věci samé se rozhodnutí v řízení vydané musí vztahovat na "všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně"; je tomu tak již proto, že obrana stěžovatelů proti žalobnímu nároku spočívá (a nemůže tomu být jinak) na tvrzení o vzniku práva společného nájmu bytu z důvodu jeho přechodu ve smyslu ustanovení § 700 a násl., resp. § 706 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

15. Pakliže obvodní soud nezrušil ve smyslu označeného procesního ustanovení žalobou pro zmatečnost napadená rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně i ve vztahu k prvnímu stěžovateli, ustavil pro další řízení poměry podústavního excesu, který má - v intencích citovaných článků Listiny pro absenci statusu účastníka řízení - i rozměr ústavněprávní. Není-li v procesních možnostech obecných soudů, aby byl tomu odpovídající stav napraven, nezbývá, než aby tak učinil Ústavní soud; smyslem tohoto kroku je umožnit, aby řádným účastníkem dalšího - nyní vedeného - stadia řízení o původním nároku před soudem prvního stupně byl nejen stěžovatel druhý, nýbrž stěžovatelé oba, jak je to hmotněprávně i procesně nutné (a potřebné i pro vedlejší účastnici pro případ, že by její žalobě bylo vyhověno).

16. Z důvodů efektivity a procesní ekonomie tak Ústavní soud učinil způsobem vyjádřeným ve výroku nálezu, byť rozhodnou ústavněprávní vadu nelze přímo spojovat s rozhodnutími, jež byla ústavní stížností napadena; Ústavní soud přistoupil ke zrušení i "souvisejícího" předchozího rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť jinak by účastenství prvního stěžovatele v nynějším řízení před ním neotevřel. Nastolený účinek je identický s tím, jako kdyby bylo (procesně nákladně) odstraněno rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost, což ostatně v daném okamžiku již ani není možné (§ 72 odst. 3, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

17. Podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto Ústavní soud ve výroku označená rozhodnutí ve vztahu k prvnímu stěžovateli zrušil.

VI.

18. Jiná je situace ohledně stěžovatele druhého, neboť cíle, který sledoval předmětnou ústavní stížností, bylo již dosaženo kasačním rozhodnutím obecnéhosoudu v řízení o žalobě pro zmatečnost a v jeho případě řízení o proti němu uplatněném nároku nadále i reálně probíhá. Zrušením dosud vydaných rozhodnutí (rozhodnutí dovolacího soudu je poté bez procesní relevance) se tak utvořil stav, kdy je ve vztahu k němu ústavní stížnost ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Tento výsledek se za uvedených okolností nemůže jakkoliv nepříznivě projevit v jeho právní sféře, a proto Ústavní soud nevyvozoval obvyklé důsledky z toho, že založení zastoupení pro řízení o ústavní stížnosti je postiženo viditelným procesním nedostatkem.

19. V tomto "osobním" rozsahu proto Ústavnísoud ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

VII.

20. K otázkám vzneseným stěžovateli v ústavní stížnosti se za popsaných okolností Ústavnímusoudu nepřísluší vyjadřovat.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru