Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 383/06Usnesení ÚS ze dne 14.06.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkNáklady řízení
procesní postup
EcliECLI:CZ:US:2006:3.US.383.06
Datum podání09.05.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 114, § 104, § 142


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 383/06 ze dne 14. 6. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 14. června 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Otto Mrňavým, advokátem v Praze 3, Tachovské nám. 649/3, proti usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 28. listopadu 2005, sp. zn. 4 C 51/2005, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. února 2006, sp. zn. 61 Co 74/2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených usnesení ve výrocích o nákladech řízení pro údajné porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že jako laik podal žalobu pro zmatečnost, která ovšem byla podle zákona nepřípustná. Soud byl tedy povinen řízení zastavit, místo toho však v řízení pokračoval a řízení bylo zastaveno teprve poté, co se s celou věcí seznámil právní zástupce stěžovatele, který také navrhl soudu zastavení řízení. Okresní soud v Klatovech ovšem současně se zastavením řízení přiznal náklady řízení ve výši 6 350,- Kč žalované (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice) H. P., což je podle stěžovatele protizákonné. Podle stěžovatele měl soud zastavit řízení pro nedostatek procesních podmínek. Posuzování podmínek řízení je totiž povinností soudu a nikoliv žalobce.

K odvolání stěžovatele rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil též Krajský soud v Plzni jako soud odvolací, který rovněž dovodil procesní zavinění stěžovatele na tom, že se řízení muselo zastavit, a proto bylo správné též rozhodnutí o nákladech řízení. K ústavnosti rozhodnutí odvolacího soudu argumentuje stěžovatel stejně jako k rozhodnutí soudu prvostupňového, když prý odvolací soud nezohlednil vůbec argumenty uvedené v odvolání; bez splnění podmínek řízení dle občanského soudního řádu nebylo možno věc vůbec projednat a nelze tedy hovořit o procesním zavinění. Žalovaná (vedlejší účastnice) neměla prý být vůbec vyzývána k vyjádření k nepřípustné žalobě, a procesní náklady tak vznikly druhé straně jen zaviněním soudu. Věc navíc zpočátku rozhodoval vyloučený soudce (tedy ten soudce, proti jehož rozhodnutí byla žaloba pro zmatečnost podána), což prý bylo "v rozhodující fázi přípravy řízení". Náklady přisouzené vedlejší účastnici jsou tedy nadbytečné.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud tedy není v žádném případě soudem, který by zevrubně přezkoumával rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Jak Ústavní soud nedávno rekapituloval svou judikaturu, "je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a podle toho také rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení jednoduchého práva, jehož náprava není úkolem Ústavního soudu, nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti" (nález III. ÚS 607/04 ze dne 16. února 2006, přístupný na www.judikatura.cz). O takovéto porušení se v tomto případě v žádném případě nejedná. Rozhodnutí odvolacího soudu je ústavně zcela konformně odůvodněno. Současně se toto rozhodnutí odvolacího soudu podrobně vyrovnává se všemi relevantními námitkami stěžovatele a Ústavní soud není oprávněn argumenty odvolacího soudu ve smyslu shora podané ústavní judikatury přehodnocovat.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2006

Jan Musíl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru