Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 383/04Usnesení ÚS ze dne 27.10.2004Důvody vydávací vazby

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /vydávací vazba
Věcný rejstříkvazba/důvody
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 52/35 SbNU 615
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.383.04
Datum podání16.06.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36, čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 143 odst.1, § 146 odst.2 písm.c, § 381 odst.1, § 147 odst.1, § 381 odst.4, § 67 odst.1 písm.a, § 379 odst.1, § 71, § 73, § 73a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 383/04 ze dne 27. 10. 2004

U 52/35 SbNU 615

Důvody vydávací vazby

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy - ze dne 27. října 2004 sp. zn. III. ÚS 383/04 ve věci ústavní stížnosti M. U. proti usnesení Vrchního soudu v Praze z 6. 4. 2004 sp. zn. 11 To 39/2004 a usnesení Městského soudu v Praze z 15. 3. 2004 sp. zn. Nt 333/2003 o zamítnutí stěžovatelova návrhu, aby byl propuštěn z vydávací vazby.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje podmínky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2004 sp. zn. 11 To 39/2004 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2004 sp. zn. Nt 333/2003 a žádá, aby oba soudy o jeho žádosti o propuštění z vazby znovu jednaly a rozhodly o jeho propuštění na svobodu za případného přijetí stěžovatelova slibu, záruky jeho družky a peněžité záruky nabízené jeho obhájcem. Stěžovatel rovněž navrhuje, aby Ústavní soud přerušil řízení o jeho extradici do Spolkové republiky Německo. Napadeným rozhodnutím byla dle názoru stěžovatele porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 1, čl. 5 a čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel v podané ústavní stížnosti konstatuje, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2004 sp. zn. Nt 333/2003 byl podle § 381 odst. 4 trestního řádu (dále též "tr. ř.") zamítnut jeho návrh, aby byl propuštěn z vydávací vazby, s odůvodněním, že důvody vazby uvedené v § 381 odst. 1 tr. ř. nepominuly. Obhájci stěžovatele bylo předmětné usnesení doručeno dne 19. 3. 2004, stěžovateli pak bylo usnesení přeložené do jeho mateřského jazyka doručeno až dne 24. 5. 2004. Obhájce stěžovatele nicméně podal do usnesení Městského soudu v Praze dne 22. 3. 2004 stížnost, která byla zamítnuta podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2004 sp. zn. 11 To 39/2004. Toto rozhodnutí tedy bylo učiněno v době, kdy stěžovateli ještě nebylo doručeno rozhodnutí soudu prvního stupně, a proto došlo k porušení § 143 odst. 1, § 146 odst. 2 písm. c) a § 147 odst. 1 písm. b) tr. ř. a zároveň čl. 2 odst. 2 Listiny. Podle názoru stěžovatele bylo tímto způsobem postupováno z důvodů rasových vzhledem k jeho národnosti a státní příslušnosti.

Stěžovatel dále namítá, že v jeho případě není dán důvod vydávací vazby podle § 381 tr. ř. Obecné soudy nezohlednily, že řadu let cestoval mezi Českou republikou, Tureckem i dalšími státy, aniž by se skrýval či páchal nezákonnou činnost. Do Německa cestovat nemůže, neboť z něj byl v únoru 1998 vyhoštěn a nemá k tomu ani důvod. Stěžovatel nikdy nebyl obeslán k žádnému úkonu v souvislosti s trestním řízením v Německu, jeho stíhání je přitom založeno na smyšlených a vykonstruovaných obviněních. Pokud by byl stěžovatel z Německa předvolán, nepochybně by se k příslušnému úkonu dostavil a předložil důkazy svědčící o jeho nevině. Stěžovatel tedy nemá důvod z České republiky uprchnout, skrývat se či se vyhýbat trestnímu řízení v Německu. Rovněž poukazuje na skutečnost, že v České republice má družku a podniká zde.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření k podané ústavní stížnosti od Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze.

Předseda senátu Vrchního soudu v Praze potvrdil námitku stěžovatele, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2004 sp. zn. Nt 333/2003 bylo stěžovateli doručeno až dne 24. 5. 2004, a tedy že vrchní soud rozhodoval o stížnosti v době, kdy rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo doručeno pouze obhájci. K tomuto pochybení došlo proto, že při přezkoumání spisu bylo přehlédnuto, že k napadenému usnesení není přiložena příslušná dodejka. Z tohoto důvodu byl dán podnět Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze k podání stížnosti pro porušení zákona podle 389a tr. ř., který však byl z důvodu neúčelnosti odložen. Podle názoru předsedy senátu tímto postupem nebyla porušena stěžovatelova základní práva a svobody. Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze uvedla, že pokud Vrchní soud v Praze rozhodoval o podané stížnosti dříve, než bylo doručeno rozhodnutí Městského soudu v Praze stěžovateli, je na něm, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil.

Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecných soudů by byl dán pouze tehdy, pokud by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257).

Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce výroky a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu obecných soudů žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.

Jak vyplývá z podané ústavní stížnosti, k ní přiložených materiálů i vyjádření účastníků řízení, došlo postupem Vrchního soudu v Praze k porušení trestního řádu, konkrétně ustanovení § 143 odst. 1 a § 146 odst. 2 písm. c) tr. ř., neboť soud druhého stupně rozhodoval o stížnosti dřív, než stěžovateli bylo doručeno rozhodnutí soudu prvního stupně. Podle názoru Ústavního soudu však toto porušení jednoduchého práva svou intenzitou nezasahuje do ústavně zaručených práv stěžovatele. V této souvislosti je totiž rozhodující, že stěžovatel stížnost prostřednictvím svého obhájce podal a stížnostní soud ji z hledisek uvedených v § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal a rozhodl o ní. Stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá, že by neměl prostor konzultovat se svým obhájcem obsah stížnosti, či že by byla dokonce podána bez jeho vědomí. Ústavní soud nemá důvod pochybovat o tvrzení předsedy senátu vrchního soudu, že k předmětnému pochybení došlo kvůli přehlédnutí příslušné dodejky. Tvrzení stěžovatele, že k pochybení došlo úmyslně z důvodu jeho národnosti a státního občanství není ničím doloženo a Ústavní soud je nepokládá za opodstatněné. Stěžovatel nebyl zkrácen na svém právu podat proti rozhodnutí soudu prvního stupně stížnost a tohoto práva využil. Shora konstatované porušení trestního řádu je spíše formálního rázu a do ústavněprávní sféry stěžovatele nezasahuje.

Ústavní soud dále posoudil námitky stěžovatele směřující proti existenci důvodů vydávací vazby podle § 381 tr. ř.

Podle ustanovení § 381 odst. 1 tr. ř. je-li to nutné k zamezení útěku osoby, o jejíž vydání jde, může ji předseda senátu krajského soudu, na návrh státního zástupce provádějícího předběžné šetření, vzít do vazby. Přitom není vázán vazebními důvody dle § 67 tr. ř. Podle ustanovení § 381 odst. 4 tr. ř. předseda senátu krajského soudu rozhodne na návrh osoby, o jejíž vydání jde, nebo i bez návrhu, o jejím propuštění z vazby, pominou-li důvody, pro které tato osoba byla podle odstavce 1 vzata do vazby, pokud dosud nebylo rozhodnuto o přípustnosti vydání do ciziny podle odstavce 2. O propuštění takové osoby z vazby rozhodne předseda senátu krajského soudu též tehdy, jestliže předběžné šetření podle § 379 odst. 1 bylo zahájeno bez žádosti cizího státu o vydání a tato žádost nebyla České republice doručena do 40 dnů ode dne vzetí do vazby. Propuštění z vazby v takovém případě nevylučuje nové vzetí do vazby, pokud žádost o vydání dojde dodatečně.

Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, předběžné šetření podle § 379 odst. 1 tr. ř. bylo zahájeno na žádost Spolkové republiky Německo, konkrétně na žádost státního zastupitelství u Krajského soudu Kiel ze dne 13. 10. 2003 sp. zn. 501 AR 620/03 RH. Stěžovatel se tedy nachází v tzv. fakultativní vydávací vazbě, která je odůvodněna obavou z jeho útěku ve smyslu § 381 odst. 1 tr. ř. Aplikace ustanovení § 381 odst. 4 věty druhé a třetí není v daném případě možná, jelikož stíhání bylo zahájeno na žádost cizího státu. Trvání vydávací vazby není ustanoveními trestního řádu časově omezeno, neboť lhůty uvedené v § 71 tr. ř. se u vydávací vazby neuplatní. Z tohoto důvodu je třeba dobu trvání vazby posuzovat z hlediska čl. 8 odst. 5 Listiny. Z odůvodnění ústavní stížnosti však nevyplývá, že by se stěžovatel domáhal přezkoumání doby trvání vydávací vazby, proto se touto skutečností Ústavní soud nezabýval. Vydávací vazbu rovněž není možno nahradit přijetím záruk ve smyslu § 73 a 73a tr. ř., jak se domáhá stěžovatel, neboť se jedná o speciální vazební důvod.

Předseda senátu krajského soudu byl proto vzhledem k žádosti stěžovatele o propuštění z vazby oprávněn posoudit pouze otázku, zda trvají důvody vydávací vazby podle § 381 odst. 1 tr. ř., tedy zda je vazba nutná k zamezení stěžovatelova útěku.

Městskýsoud v Praze v napadeném usnesení konstatoval, že obava ze stěžovatelova útěku nepominula, přičemž tato obava není vyloučena stěžovatelovým tvrzením o chystaném sňatku s M. B. ani jeho podnikatelskými aktivitami v České republice. Vrchní soud v Praze pak zrekapituloval charakter vydávací vazby a uvedl, že na stěžovatele je v Německu vydán zatykač pro trestnou činnost, kterou měl spáchat ilegálním obchodem s léčivy a krácením daně, přičemž je ohrožen trestem odnětí svobody s horní hranicí 10 let. Vrchní soud označil za hlavní důvod obavy ze stěžovatelova útěku vysoký trest, jehož uložení mu v Německu v případě vydání a prokázání trestné činnosti hrozí.

Ústavnísoud se ztotožňuje se závěrem Vrchního soudu v Praze týkajícím se trvání důvodu vydávací vazby podle § 381 odst. 1 tr. ř., přičemž v ústavní stížnosti uváděné skutečnosti obavu ze stěžovatelova útěku žádným způsobem nerozptylují. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na svůj nález sp. zn. III. ÚS 566/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 48), v němž vyslovil závěr, že hrozba vysokým trestem odnětí svobody může být konkrétní skutečností, jež zakládá sama o sobě důvodnou obavu, že se obviněný bude vyhýbat trestnímu stíhání buď tím, že uprchne, anebo tím, že se bude skrývat. Byť byl tento závěr vysloven v souvislosti s důvody uložení útěkové vazby podle § 67 písm. a) tr. ř., lze jej per analogiam vztáhnout i na posuzovaný případ, kdy je stěžovatel rovněž ohrožen vysokým trestem. V této souvislosti je vhodné rovněž konstatovat, že smyslem institutu extradice je nejen povinnost státu vydat žádanou osobu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu, jež vyplývá z mezinárodní smlouvy, jsou-li splněny její podmínky, ale i povinnost dožádaného státu nenechat hledanou osobu uprchnout.

Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavnísoud neshledal, že by soudními rozhodnutími napadenými ústavní stížností došlo k takovému porušení trestních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.

Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavnísoud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout. Z tohoto důvodu nerozhodoval o přerušení řízení o extradici, jak navrhoval stěžovatel.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru