Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3824/15 #1Usnesení ÚS ze dne 03.05.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkSmlouva
odůvodnění
Bezdůvodné obohacení
žaloba/na plnění
EcliECLI:CZ:US:2016:3.US.3824.15.1
Datum podání28.12.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 407

89/2012 Sb., § 1757

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 237


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3824/15 ze dne 3. 5. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti METALIS Nejdek s. r. o., sídlem Závodu míru 340, Nejdek, zastoupené Mgr. Šárkou Gregorovou, LL.M. advokátkou, sídlem Vodičkova 710/31, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2015 č. j. 23 Cdo 1601/2015-320, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2014 č. j. 1 Cmo 101/2014-290 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. února 2014 č. j. 19 Cm 116/2008-264, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a společnosti STYLE LINE, s. r. o., sídlem Školní 2944, Louny, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví specifikované usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a navrhovala jejich zrušení tvrdíc, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně došlo k porušení práva vlastnického zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatelka popsala skutkový stav věci. Podrobně se věnovala uzavření smlouvy s vedlejší účastnicí (za účasti dalších dvou společností). Žalobou u krajského soudu se domáhala zaplacení částky 2 121 083 Kč; krajský soud ji nejprve vyhověl, po kasačním rozhodnutí vrchního soudu ji zamítl. Vrchní soud poté prvostupňový rozsudek potvrdil a stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud odmítl. Za základní důvod pro podání ústavní stížnosti považuje fakt, že postupem obecných soudů jí bylo zcela znemožněno domoci se meritorního rozhodnutí o jejím právu na zaplacení žalované částky vedlejší účastnicí. Soud prvního stupně ani odvolací soud nepřihlédly v rámci dokazování k řadě tvrzených skutečností a dospěly tak k nesprávným skutkovým zjištěním, resp. skutková zjištění nesprávně právně vyhodnotily; dovolací soud se jejími námitkami zabýval jen velmi povrchně, nijak se nezabýval tím, které skutkové zjištění soudu není v souladu s tvrzeným skutkovým zjištěním stěžovatelky a pouze formalisticky ve všech bodech argumentoval shodně tím, že stěžovatelka staví pouze na vlastních skutkových závěrech (zejména ohledně účinků částečného plnění vedlejší účastnice na uznání celého dluhu).

3. Zásah obecných soudů do práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že soudy žádným způsobem nezohlednily specifika vícestranného obchodního (nikoli smluvního) vztahu, chování účastníků tohoto vztahu a důkazy posuzovaly z ryze formalistického hlediska, aniž by se zabývaly skutečnou vůlí účastníků řízení a i dalších účastníků obchodních vztahů (tj. společností VAGNERPLAST a METAFOR), zohlednily poctivý obchodní styk a dobré mravy, nebo dokonce zásady spravedlnosti vyjádřené výslovně v občanském zákoníku. V předmětné věci bylo dle jejího názoru naprosto klíčové přihlédnout ke všem okolnostem, které v řízení vyšly najevo, a to nejen k okolnostem, které se týkají přímo jednání mezi stranami sporu (tj. stěžovatelky a vedlejší účastnice), ale také společností VAGNERPLAST a METAFOR. Soudy prvního a druhého stupně přitom toto neučinily a navíc ze zjištěných okolností vyvodily nesprávné právní závěry, a proto své dovolání odůvodnila tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu

a)v otázce výkladu právního jednání, zejména v otázce projevu vůle žalovaného uzavřít s žalobcem smlouvu v písemné formě a uzavření smlouvy konkludentně;

b) aplikace základních zásad zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník");

c) účinků částečného plnění závazku dlužníkem na uznání celého dluhu dle § 407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen "obchodní zákoník"), přičemž v tomto ohledu napadené rozhodnutí také závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (aplikace vyvratitelné domněnky existence dluhu a důsledků s tím spojených na posouzení existence závazku žalovaného);

d) účinků dopisu žalovaného ze dne 26. 4. 2004 písemného uznání závazku žalovaným dle § 323 odst. 1 obchodního zákoníku;

e) běhu promlčecí lhůty dluhu (i bez ohledu na uznání závazku vedlejším účastníkem), resp. která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to:

f) otázky interpretace právních jednání a posouzení vzniku smlouvy prostřednictvím zásad občanského zákoníku s přihlédnutím k jeho ustanovení § 1757.

Ke každému z těchto bodů stěžovatelka snesla řadu podrobných tvrzení uplatněných v řízení před obecnými soudy s tím, že své námitky nezaložila na jiném skutkovém posouzení, ale pouze právních závěrech ze skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně a dovolací soud se jimi blíže nezabýval, aniž by konkrétně uvedl, v čem spatřuje odchylné skutkové posouzení, které provedla, a tím ji připravil o otevření cesty meritorního přezkumu jejího dovolání a porušil tak její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

4. Stěžovatelka též napadla předmětná rozhodnutí z pohledu čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a připomíná, že podle čl. 11 odst. 1 Listiny je chráněno rovněž legitimní očekávání. Konkrétně dodává, že měla legitimní očekávání, že ji bude přisouzena pohledávka (ať již vznikla z jakéhokoli titulu, tj. smlouvy nebo bezdůvodného obohacení). Formalistickým postupem, bez zohlednění řady skutkových okolností, dospěly obecné soudy k nesprávnému posouzení, a v konečném důsledku, bez možnosti přezkumu skutkových zjištění, Nejvyšší soud s odkazem na jiné skutkové závěry stěžovatelčino dovolání odmítl, aniž by se fakticky zabýval jednotlivými (právními) námitkami. Tak dle názoru stěžovatelky došlo postupem obecných soudů v důsledku porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu rovněž k porušení jejího vlastnického práva chráněného výše uvedenými ustanoveními.

5. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla odložení vykonatelnosti výroku II. usnesení Nejvyššího soudu a výroku II. rozsudku vrchního soudu (tj. výroků o povinnosti stěžovatelky nahradit vedlejší účastnici náklady řízení).

II.

6. Z přiložených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelka žalobou doručenou krajskému soudu dne 6. 5. 2008 domáhala vůči vedlejší účastnici zaplacení částky 2 371 083 Kč s příslušenstvím (v průběhu řízení vzala žalobu co do částky 250 000 Kč zpět), a to s odůvodněním, že vedlejší účastnice nezaplatila za vyrobené formy k jejím objednávkám. Po zrušení vyhovujícího rozsudku usnesením vrchního soudu ze dne 30. 8. 2010 č. j. 1 Cmo 36/2010-125 dospěl krajský soud k závěru, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí smlouva nevznikla, protože nebyl dodržen postup pro uzavření smlouvy, že stěžovatelka vyrobené formy dosud nedodala a že úhrada zálohové faktury třetí osobou ve prospěch vedlejší účastnice ještě neznamená, že by došlo k jejímu bezdůvodnému obohacení na úkor stěžovatelky. Z těchto důvodů rozsudkem ze dne 3. 2. 2014 č. j. 19 Cm 116/2008-264 žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o povinnosti k náhradě nákladů řízení vůči vedlejší účastnici (výrok II.) a vůči státu (výrok III.).

7. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka odvolání, v němž mu vytýkala chybné hodnocení důkazů, zejména že byla prokázána existence tvrzené smlouvy, která zakládá existenci vymáhaného nároku. Pro případ jiného posouzení pak uplatněný nárok plyne i z toho, že stěžovatelka plnila za vedlejší účastnici to, co ona měla plnit třetí osobě. Vrchní soud shledal napadený rozsudek věcně správným, proto ho rozsudkem ze dne 25. 11. 2014 č. j. 1 Cmo 101/2014-290 potvrdil ve výrocích I. a III. (výrok I.), změnil výrok o náhradě nákladů dosavadních stupňů řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). V odůvodnění výslovně zdůraznil skutečnosti vypovídající o neexistenci smlouvy, přičemž tento závěr má pro výsledek řízení největší význam. Tudíž posoudil uplatněný nárok podle ustanovení o vypořádání bezdůvodného obohacení, a přisvědčil námitce promlčení (nebylo proto třeba se zabývat naplněním některé ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, přesto dodal, že k bezdůvodnému obohacení vedlejší účastnice na úkor stěžovatelky nedošlo, neboť vedlejší účastnice žádné plnění neobdržela).

8. Rozsudek vrchního soudu napadla stěžovatelka dovoláním, jehož přípustnost odůvodnila tvrzením, že vrchní soud se v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posouzení výkladu právního jednání, resp. projevu vůle vedlejší účastnice uzavřít se stěžovatelkou smlouvu, v otázce počátku běhu promlčení účinků částečného plnění závazku dlužníkem na uznání zbytku dluhu, a též otázce aplikace zásad občanského zákoníku, a odkázala na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dovolání považovala za přípustné i proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která podle jejího názoru v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a to otázky interpretace právních jednání a posouzení vzniku smlouvy prostřednictvím zásad občanského zákoníku, s přihlédnutím k jeho ustanovení § 1757. Svoje tvrzení stěžovatelka podrobně odůvodnila. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že stěžovatelkou položené právní otázky k řešení dovolacím soudem jsou založeny na jejím vlastním skutkovém zjištění, na nichž však rozhodnutí odvolacího soudu nebylo založeno, a na vlastním hodnocení důkazů, proto dovolání usnesením ze dne 8. 10. 2015 č. j. 23 Cdo 1601/2015-320 odmítl. S jednotlivými námitkami stěžovatelky se vypořádal zejména na str. 4 a 5 odůvodnění tak, že obecný závěr konkretizoval právě na dovolací námitky (srov. závěrečné pasáže jednotlivých odstavců).

III.

9. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, které přísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť neshledal základní předpoklad opodstatněnosti individuální ústavní stížnosti, jímž je existence zásahu do základních práv nebo svobod stěžovatelky.

11. Ústavní soud se - v souladu se svojí působností (bod 10.) - ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejích základních práv, tj. práva na spravedlivý proces a soudní ochranu a práva vlastnit majetek, a konstatuje, že k tvrzenému porušení základních práv napadenými rozhodnutími, ani postupem obecných soudů předcházejících jejich vydání, nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy, v otázce - stručně vyjádřeno - existence jejího peněžitého nároku vůči vedlejší účastnici (vzniklého buď z uzavřené smlouvy, či z bezdůvodného obohacení). Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je tak pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Ústavní soud přitom shledal, že důvody, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, jejichž kasaci stěžovatelka navrhuje, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje. Přijatému právnímu závěru o neexistenci stěžovatelčina nároku na úhradu žalované částky vůči vedlejší účastnici nelze - z ústavněprávního pohledu - nic vytknout.

12. Nelze přijmout ani stěžovatelčiny výtky vůči usnesení Nejvyššího soudu, jenž se údajně nezabýval tím, které skutkové zjištění soudu není v souladu s tvrzeným skutkovým zjištěním stěžovatelky a pouze formalisticky ve všech bodech argumentoval shodně tím, že stěžovatelka staví jen na vlastních skutkových závěrech (viz text ústavní stížnosti na str. 4 první odstavec). Shodnost závěrů ke každé ze stěžovatelčiných námitek není determinována formalistickým či povrchním přístupem Nejvyššího soudu, ale je adekvátním výsledkem významu jejích námitek při posuzování samotné přípustnosti dovolání. Relevance vymezené otázky hmotného nebo procesního práva proto musí mít přímou vazbu na skutkový stav, jenž byl východiskem pro závěry odvolacího soudu, což však situace, která nastala v projednávané věci, není (viz blíže sub 8). Není úkolem dovolacího soudu posuzovat, zda jsou namístě skutková tvrzení dovolatele či odvolacího soudu.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odložení vykonatelnosti dvou výroků o náhradě nákladů řízení Ústavní soud samostatně nerozhodoval, a to s ohledem na rozhodnutí o meritu věci.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru