Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3822/12 #1Usnesení ÚS ze dne 29.04.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
ÚŘAD PRO ZASTUPOVÁNÍ STÁTU VE VĚCECH MAJETKOVÝCH - Česká republika
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
pozemek
Bezdůvodné obohacení
dovolání/otázka zásadního právního významu
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.3822.12.1
Datum podání04.10.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 451

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3822/12 ze dne 29. 4. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti společnosti PHL - Sklář, s. r. o., sídlem Praha 4, Na Pankráci 1062/58, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem Praha 1, Široká 36/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2012 sp. zn. 28 Cdo 3786/2011 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2011 sp. zn. 35 Co 299/2010, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 1. 6. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení práva na soudní ochranu, na spravedlivý proces, na ochranu vlastnictví a podnikání a pro "porušení principů právní jistoty a důvěry v právo" - zrušil shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 22. 3. 2010 sp. zn. 41 C 144/2009 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni (České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových) 581 217,86 Kč z titulu bezdůvodného obohacení za užívání pozemku pod stavbou (hotelu), jíž je stěžovatelka vlastníkem. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze výše uvedeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a následné její dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné v režimu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., v rozhodném znění.

Nejvyššímu soudu stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká, že se nevypořádal s dosud nevyřešenými otázkami zásadního právního významu, jež v dovolání předložila, a s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2030/09 vyjadřuje nesouhlas s úsudkem, že napadené rozhodnutí je v souladu s konstantní judikaturou; co označuje za "konstantní judikaturu" neřeší totiž otázky, jež v dovolání otevřela, a odkazovaná rozhodnutí nadto vycházejí z odlišných skutkových okolností. Stěžovatelka oponuje zjištění výše bezdůvodného obohacení tvrzením, že "obvyklá cena" pozemku zastavěného stavbou jiného vlastníka není stejná jako cena pozemku nezastavěného, a zpochybňuje procesní regulérnost provedení klíčového důkazu - znaleckého posudku společnosti Česká znalecká, a. s., jehož závěry odvolací soud dle jejího názoru zcela nekriticky převzal, aniž se vypořádal s rozpory mezi závěry tohoto posudku a výsledky ostatních provedených důkazů.

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Z těch stěžovatelkou dovolávaných základních práv je v daném kontextu smysluplné uvažovat toliko o porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; přestože z tohoto ustanovení neplyne garance rozhodnutí "správného", jsou pod jeho ochranou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Takové podmínky k zásahu Ústavního soudu však v dané věci dány nejsou.

Za jedinou - potenciálně ústavněprávně relevantní - námitku lze mít tvrzení stěžovatelky, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání způsobem, jenž je - ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2030/09 - ústavně nekonformní.

Ústavní soud však neshledává důvod, pro který by nyní napadené rozhodnutí dovolacího soudu nemělo z pohledu tohoto nálezu obstát; od tamní věci se věc projednávaná odlišuje tím, že odvolací soud nyní z dříve vytýkaného nedostatku znaleckého posudku naopak nejen vycházel, nýbrž jím sledoval stanovení bezdůvodného obohacení na základě zjištění tzv. obecného nájemného (nikoli maximálního dle cenového výměru), k čemuž obojímu odkazovaný nález směřoval, a co je v souladu se závěry těch rozhodnutí, o která se v dané věci dovolací soud opíral. Dovolací soud adekvátně reagoval i na stěžovatelčinu námitku týkající se provedení stěžejního znaleckého posudku dožádaným soudem (viz str. 3 napadeného usnesení).

Ústavněprávními deficity netrpí ani klíčové vymezení základu proti stěžovatelce uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení ani zvolená metodika stanovení jeho výše (viz opětovně nález sp. zn. III. ÚS 2030/09), a rovněž s vytýkanými rozdíly mezi jednotlivými znaleckými posudky se obecné soudy vypořádaly adekvátně, na dostatečně argumentované základně (viz str. 5 - 7, a zvláště str. 9 - 10 rozsudku odvolacího soudu). Pouhý nesouhlas s jejich závěry důvodnost, resp. věcnou projednatelnost ústavní stížnosti bez dalšího nezakládá.

Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že takovému podání nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z výše uvedeného plyne, že podmínky pro jeho aplikaci jsou v dané věci splněny; jako návrh zjevně neopodstatněný proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky bez ústního jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru