Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3821/15 #1Usnesení ÚS ze dne 02.02.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkdružstvo/bytové
soudní uvážení
žaloba/změna
legitimace/pasivní
rozhodnutí procesní
EcliECLI:CZ:US:2016:3.US.3821.15.1
Datum podání28.12.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 95 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3821/15 ze dne 2. 2. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Marcela Heyduška, zastoupeného Mgr. Filipem Macháčkem, advokátem, sídlem Ruská 42, Praha 10, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2015 č. j. 17 Co 306/2015-248 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. května 2015 č. j. 25 C 248/2013-206, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a a) Miroslava Ferkla a b) Hany Richtrové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") s tvrzením, že v řízení, ve kterém byly napadené rozsudky vydány, soud porušil jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem České republiky podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.

2. Svoje námitky stěžovatel konkretizuje do tvrzení, že jeho ústavně garantovaná práva byla porušena postupem obecných soudů, neboť mu, jako žalobci, byla odňata možnost disponovat s předmětem řízení a následně se domáhat přezkumu činnosti soudu prvního a druhého stupně v rámci dovolacího řízení Nejvyšším soudem (v další části ústavní stížnosti se podává, že proti rozhodnutí městského soudu není dovolání přípustné, neboť žalované peněžité plnění nepřevyšovalo 50 000 Kč). Dodává, že bez právního důvodu, procesně vadným způsobem mu byla obvodním soudem zamezena změna (rozšíření žaloby na základě stejného právního titulu) petitu jeho podání, když městský soud v Praze tento postup soudu prvního stupně považoval v rámci odvolacího řízení pouze za drobnou vadu a následně vydal rozhodnutí, které nemá oporu v obsahu spisu.

3. Následně stěžovatel popsal vývoj sporu, v němž se žalobou podanou dne 27. 6. 2013 domáhal, aby obvodní soud uložil vedlejším účastníkům (v pozici žalovaných) povinnost zaplatit mu částku 43 123 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdil, že vedlejší účastníci, jako členové SBD a faktičtí uživatelé dvou bytových jednotek v individualizovaném domě, obsadili po skončení kolaudačního řízení prostor nad užívanými byty a v rámci této nezákonné stavební akce provedli svépomocí stavební úpravy. Tyto stavební úpravy v roce 2011 nechal odstranit a tvrdí, že mu vedlejší účastníci nezákonným jednáním způsobili škodu. Vedlejší účastníci po mnoha měsících výzev neoprávněně užívané prostory předali stěžovateli, nicméně je neuvedli do původního stavu; stěžovatel tak byl nucen vynaložit ze svého vícenáklady spojené s uvedením prostor do původního stavu. Za provedené služby spojené s odstraněním stavebních úprav uhradil stěžovatel na základě jedné faktury částku 93 123 Kč a původním žalobním návrhem požadoval uhradit pouze doplatek ve výši 43 123 Kč (z uvedené faktury plyne, že 50 000 Kč uhradil stěžovatel na zálohách). Za zásadní považuje, že od počátku ve věci šlo o jeden daňový doklad a o shodná skutková tvrzení. Podáním ze dne 20. 1. 2015 (po uskutečnění dvou jednání ze šesti) stěžovatel svůj návrh rozšířil o částku 50 000 Kč s příslušenstvím, tedy, podle jeho slov, "dožaloval fakturu", přičemž stále šlo o shodná skutková tvrzení. Obvodní soud usnesením ze dne 22. 1. 2015 č. j. 25 C 248/2013-156a změnu žaloby nepřipustil.

4. Stěžovatel brojí proti podobě usnesení, které není nikterak odůvodněno. Podle něj neměl obvodní soud pro takový postup zákonný důvod. Následně vedl obvodní soud ještě další čtyři ústní jednání, na kterých bylo prováděno dokazování, přičemž ani na jediném jednání nebylo prováděno dokazování ve vztahu k předmětné faktuře. Obvodní soud vedl dva roky dokazování pouze a jen ve vztahu k pasivní legitimaci vedlejších účastníků. Z toho dovozuje, že zde nebyl jediný důvod, pro který by se mohl domnívat, že jsou zde důvody podle § 95 odst. 2 občanského soudního řádu. Uvedené rozhodnutí svádí podle stěžovatele ke spekulaci, že šlo o akt zvůle, který měl za cíl omezit jeho práva na další přezkum rozhodovací činnosti nalézacích soudů, omezit jej v možnosti obrátit se k Nejvyššímu soudu v rámci dovolacího řízení. Připomíná, že soud je povinen změnu připustit, mohou-li být výsledky dosavadního řízení použity i pro řízení o změněné žalobě. O to půjde tedy, bude-li tu nějaká skutková souvislost mezi původní a změněnou žalobou a bude tak možno využít výsledky dokazování; soud by měl postupovat tak, aby žalobce nebyl v takovém případě nucen zahajovat nový spor - tato zásada byla postupem obvodního soudu porušena.

5. Po dvou letech byla stěžovatelova žaloba zamítnuta pro nedostatek pasivní legitimace. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž vytkl postup soudu prvního stupně a namítl vadu řízení. Městský soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přičemž v odůvodnění připustil, že postup obvodního soudu při neodůvodnění usnesení o zamítnutí návrhu na změnu žaloby lze považovat za určité pochybení, nejde však o takovou vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Stěžovatel spekuluje, že rozhodnutí městského soudu bylo opět motivováno snahou odejmout mu možnost obrátit se k Nejvyššímu soudu.

6. Městskému soudu dále stěžovatel vytýká, že z odůvodnění jeho rozhodnutí je patrné, že se s obsahem spisu nedostatečně seznámil, když odůvodnění postavil na tvrzeních, která nemají oporu ve spise. Jde o identifikaci podlaží, v němž byly prováděny stavební úpravy - bytové družstvo neprovádělo úpravy v šestém, nýbrž v pátém nadzemním podlaží, o úpravách půdy (šestého nadzemního podlaží) nic nevědělo.

7. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud oba rozsudky obecných soudů zrušil.

II.

8. Z předložených listinných podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou u obvodního soudu domáhal vůči vedlejším účastníkům zaplacení částky 43 123 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že vedlejší účastníci, jako bývalí členové stavebního bytového družstva a faktičtí uživatelé dvou bytových jednotek v pátém nadzemním podlaží domu po skončení kolaudačního řízení obsadili prostor nad užívanými byty a v rámci nezákonné stavební akce provedli stavební úpravy, které stěžovatel nechal odstranit poté, co je vedlejší účastníci uvolnili. Vyčíslenou částku požadoval z titulu náhrady škody, jejíž vznik je v příčinné souvislosti s nezákonným jednáním vedlejších účastníků. Vedlejší účastníci ve vyjádření k žalobě namítali nedostatek jejich pasivní legitimace, protože veškeré stavební úpravy provádělo družstvo. Obvodní soud prováděl obsáhlé dokazování zaměřené na prokázání pasivní legitimace vedlejších účastníků a dospěl ke zjištění, že vedlejší účastníci byli členy bytového družstva, že v roce

1974 - 1977 proběhla výstavba dvou bytových jednotek v pátém nadzemním podlaží, které byly zkolaudovány a které vedlejší účastníci užívali jako členové bytového družstva. Nad těmito jednotkami byly bytové prostory spojené s bytovými jednotkami vedlejších účastníků, tyto prostory nebyly již kolaudovány, byly však vybudovány rovněž bytovým družstvem stejným způsobem, jako bytové jednotky v pátém nadzemním podlaží. Soud vzal za prokázané, že předmětná nástavba nad byty byla realizována prostřednictvím bytového družstva, které dokonce i během jiného řízení u obvodního soudu, v němž se stěžovatel domáhal vydání bezdůvodného obohacení po vedlejších účastnících za užívání těchto prostor, vzneslo námitku náhrady nutných nákladů, které vynaložilo na vybudování prostor, z nichž stěžovatel požadoval bezdůvodné obohacení. Vyjádřil proto závěr, že pasivně legitimováno v tomto řízení mělo být Stavební bytové družstvo Zahradní město, které je právním nástupcem bytového družstva porušivším právní povinnost. S ohledem na nedostatek pasivní legitimace vedlejších účastníků žalobu jako nedůvodnou rozsudkem ze dne 27. 5. 2015 č. j. 25 C 248/2013-206 zamítl.

9. V průběhu řízení před obvodním soudem stěžovatel podáním ze dne 20. 1. 2015 rozšířil žalobu o požadavek na zaplacení další částky 50 000 Kč, kterou uhradil na zálohách za odstranění následků nepovolené stavební činnosti. V podání uvedl, že v žalobě uplatnil částku účtovanou jako doplatek za práce provedené v důsledku nečinnosti vedlejších účastníků ve výši 43 123 Kč, přičemž z faktury plyne, že částku 50 000 Kč uhradil na zálohách a doplnil, že se skládá ze dvou položek uhrazených na základě jiných faktur. Obvodní soud usnesením ze dne 22. 1. 2015 č. j. 25 C 248/2013-156a změnu žaloby nepřipustil, přičemž toto usnesení neobsahuje žádné odůvodnění.

10. Proti rozsudku obvodního soudu (sub 5 i. f.) podal stěžovatel odvolání, v němž nesouhlasil především se závěrem, že prostory v šestém nadzemním podlaží byly přebudovány tehdejším bytovým družstvem. Připomenul, že navrhl změnu žaloby, kterou soud prvního stupně bez odůvodnění nepřipustil. Městský soud neshledal stěžovatelovo odvolání důvodným a rozsudkem ze dne 22. 10. 2015 č. j. 17 Co 306/2015-248 potvrdil rozsudek obvodního soudu. V odůvodnění konstatoval, že soud prvního stupně učinil dostatečná a pro posouzení věci podstatná skutková zjištění, ztotožnil se s nimi a zcela na ně odkázal. Samostatně zdůraznil, že v řízení byl předložen dostatek důkazů svědčících o tom, že tím, kdo provedl stavební úpravy, bylo právě zaniklé stavební bytové družstvo, a to i přesto, že tak zřejmě učinilo prostřednictvím svých členů, v tomto řízení žalovaných; je proto správný závěr, že žalovaní nejsou za případně vzniklou škodu odpovědni. K námitce stěžovatele, že soud prvního stupně neodůvodnil usnesení, jímž byl zamítnut návrh na změnu žaloby, uvedl, že takový postup lze považovat za určité pochybení soudu prvního stupně (z kontextu celého případu je však zřejmé, že tak učinil proto, že výsledky dosavadního řízení by nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu), nejde však o takovou vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

III.

11. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

12. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

13. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

14. Z tohoto důvodu Ústavní soud napadená rozhodnutí obou soudů přezkoumal z hlediska argumentů stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Základem jeho argumentace je tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny, v čl. 6 Úmluvy, event. v čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Podle stálé a neměnné judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal náhrady majetkové újmy, která mu vznikla v důsledku nepovolených (tj. neoprávněných) stavebních úprav. Je notorietou, že jedním z fundamentálních předpokladů úspěchu poškozeného v takovémto sporu je určení pasivně legitimovaného subjektu, tj. osoby, která škodlivý následek způsobila svým protiprávním jednáním (úkonem). Obecné soudy obsáhlým dokazováním zjistily, že inkriminované stavební úpravy provedlo bytové družstvo, nikoliv vedlejší účastníci, po nichž úhradu újmy stěžovatel požadoval. Přitom již z dřívějšího řízení, v němž se stěžovatel domáhal vydání bezdůvodného obohacení po vedlejších účastnících za užívání těchto prostor, vzneslo bytové družstvo námitku náhrady nutných nákladů, které vynaložilo na vybudování prostor, z nichž stěžovatel požadoval bezdůvodné obohacení; toto zjištění mělo být pro stěžovatele dostatečným impulsem pro určení povinného subjektu. Zamítnutí žaloby vůči osobě, která nemá pasivní věcnou legitimaci determinovanou jejím postavením ve hmotněprávním vztahu, nemůže vést k porušení práva na spravedlivý proces.

15. Ústavní soud, ve shodě s městským soudem, hodnotí pochybení obvodního soudu při absenci odůvodnění jeho usnesení, kterým nepřipustil rozšíření žaloby. Ve světle závěrů uvedených sub 11, však ani tato procedurální chyba nemůže znamenat porušení práva na spravedlivý proces v materiálním chápání. I kdyby obvodní soud připustil rozšíření žaloby, byla by žaloba zamítnuta pro nedostatek pasivní věcné legitimace vedlejších účastníků. Formuluje-li stěžovatel tvrzení, že tím byl odepřen jeho přístup k Nejvyššímu soudu, budiž připomenuto, že součástí práva na spravedlivý proces není právo na bezvýjimečný přístup ke třetí instanci, a to ani v případech otevřené diformity. Diformita v posuzované věci (ani otevřená, ani skrytá) nenastala, tudíž projednání věci a shodné závěry soudů dvou instancí jsou dostatečnou zárukou zachování práva na spravedlivý proces.

16. Relevanci postrádá i stěžovatelova námitka, že se městský soud nedostatečně seznámil s obsahem spisu (pátá strana ústavní stížnosti), která míří do určení podlaží, v němž byly prováděny stavební úpravy. Ze skutkových zjištění je patrné, že bytové družstvo provádělo stavební úpravy v sedmdesátých letech minulého století v pátém i v šestém nadzemním podlaží, v pátém na základě stavebního povolení, v šestém bez stavebního povolení. Je tudíž správný názor městského soudu, že klíčová otázka spočívala v určení, zda úpravy v šestém nadzemním podlaží domu provedli vedlejší účastníci, či dnes již zaniklé bytové družstvo.

17. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. února 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru