Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3813/19 #1Usnesení ÚS ze dne 28.01.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
Odstoupení od smlouvy
Nájem
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.3813.19.1
Datum podání27.11.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 679

99/1963 Sb., § 237


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3813/19 ze dne 28. 1. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Pavla Buriana, zastoupeného Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem, sídlem Bráfova tř. 764/50, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2019 č. j. 26 Cdo 2119/2019-375, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených listin Okresní soud v Třebíči (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 22. 3. 2017 č. j. 9 C 174/2015-304 rozhodl k návrhu Zemědělského družstva Naloučany (dále jen "žalobce") o existenci nájemního práva a povinnosti zdržet se jednání ve věci blíže specifikovaných pozemků v k. ú. Zahrádka na Moravě. O odvolání žalobce i stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 12. 2. 2019 č. j. 37 Co 209/2017-351 tak, že jednak potvrdil rozsudek okresního soudu a částečně jej změnil. Stěžovateli uložil nahradit náklady řízení České republice - okresnímu soudu a žalobci.

3. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl dovolání podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustné a konstatoval, že neobsahovalo náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 občanského soudního řádu a stěžovatel vady řízení včas neodstranil a uplatnil nepřípustný dovolací důvod (vady řízení).

4. Stěžovatel v nyní projednávané ústavní stížnosti závěry obecných soudů i nadále zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předkládá obdobnou argumentaci, která byla již obsahem nejen výše uvedeného dovolání, ale i odvolání (nevyužíval pozemky s odbornou péčí a v rozporu se správnou zemědělskou praxí, vznik eroze půdy, vznik škody, neplatil daň z nemovitostí po digitalizaci). Polemizoval s názorem krajského soudu, že nedošlo k řádnému odstoupení od smlouvy dle § 679 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, že výstrahu s odstoupením od nájemní smlouvy nelze spojovat do jednoho úkonu. Stěžovatel tak setrvává na stanovisku, že nájemní vztah dle předmětných nájemních smluv ze dne 29. 4. 2011 již neexistuje a zanikl v důsledku písemného odstoupení od nájemní smlouvy (16. 4. 2014 a 26. 9. 2014). Dle názoru stěžovatele postupoval dovolací soud příliš formalisticky, dovolání odmítl bez věcného přezkumu, přestože stěžovatel splnil předpoklady přípustnosti dovolání a poukázal na judikaturu Ústavního soudu [např. stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.), ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, nález ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. I. ÚS 3712/18]. Stěžovatel tvrdí, že jeho dovolání nemělo být dovolacím soudem v žádném případě odmítnuto pro vady a mělo být řádně projednáno. Stěžovatel tvrdil, že tím došlo k zásahu do jeho základního práva na soudní ochranu v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy a proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

6. Ústavní soud podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat postup a rozhodnutí obecných soudů toliko z toho hlediska, zda v jeho důsledku nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Tím je vymezen i prostor, v jakém mu přísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, a to případně i formou přehodnocení jejich skutkových nebo právních závěrů či sjednocování jejich judikatury, což jsou typicky např. případy porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole nebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41) nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Ústavní soud je toho názoru, že krajský soud (na rozdíl od okresního soudu), dostatečně vážil všechny okolnosti nyní projednávaného případu jak na straně stěžovatele (obrana výkonu vlastnického práva), tak na straně žalobce v řízení o určení existence nájemního práva a povinnosti zdržet se užívání pozemků (zejména vstupu na ně, orby, osévání a sklízení). Na základě takto zjištěných skutkových okolností dospěl krajský soud k závěru, že jednání stěžovatele v podobě odstoupení od nájemní smlouvy s žalobcem, kdy stěžovatel spojil písemnou výstrahu s odstoupením od smlouvy do jednoho právního úkonu, nebylo učiněno platně. Krajský soud v odůvodnění rozsudku vyložil, že ze strany pronajímatele nedošlo k řádnému odstoupení od smlouvy dle § 679 odst. 3 občanského zákoníku (body 10-11). Výpověď z nájmu byla učiněna dopisem ze dne 25. 9. 2013 a začala plynout sedmiletá výpovědní lhůta dle odst. II. nájemní smlouvy, která dosud neuplynula. Dopis ze dne 16. 4. 2014 neobsahuje konkrétní důvod odstoupení, jen obecné výtky stěžovatele, až v dopise ze dne 26. 9. 2014 jsou uvedeny konkrétní důvody, v nichž spatřuje stěžovatel důvod k odstoupení od smlouvy. Výstrahu s odstoupením od nájemní smlouvy nelze spojovat do jednoho úkonu. Nájemci je třeba ponechat prostor pro zanechání závadného užívání předmětu nájmu a teprve poté, když tak neučiní, je možné od smlouvy odstoupit.

8. Krajský soud dle Ústavního soudu řádným a dostatečným způsobem odůvodnil svoje rozhodnutí ve věci platnosti nájemních smluv. Stěžovatel jako vlastník označených pozemků v nyní projednávané ústavní stížnosti za stěžejní námitku považuje skutečnost, jak se krajský soud v řízení vypořádal s otázkou platnosti nájemních smluv a odstoupení od nájemní smlouvy. Stěžovatel předmětné pozemky nabyl do vlastnictví kupní smlouvou s účinky od 8. 2. 2013. Mezi žalobcem a právními předchůdkyněmi stěžovatele s každou zvlášť byly uzavřeny nájemní smlouvy. Jejich podíly k pozemkům byly v míře 3/4 a 1/4. Krajský soud vyložil, že sice měla být uzavřena jen jedna nájemní smlouva, ale obě byly uzavřeny téhož dne 29. 4. 2011, týmiž účastníky, za týchž podmínek a o témže předmětu nájmu. Je zcela jasný účel těchto smluv a vzhledem k podílu většinového spoluvlastníka, kdy při neshodě mezi pronajímateli by nájemce nebyl v nejistotě, zda se má v tomto případě řídit smlouvou uzavřenou s jedním či druhým pronajímatelem, by převážil postoj většinového spoluvlastníka.

9. Stejně tak Ústavní soud neshledal porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve způsobu, jakým Nejvyšší soud posoudil přípustnost jím podaného dovolání z hlediska naplnění podmínek dovolacího důvodu dle § 237 občanského soudního řádu, když konstatoval, že dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatel neodstranil včas vady a navíc v něm uplatnil nepřípustný dovolací důvod (absence řádného odůvodnění rozsudku). Stěžovatel obecně konstatoval, že krajský soud řešil několik právních otázek hmotného i procesního práva a tyto vyložil nesprávně, čímž pochybil, přičemž se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. otázky v praxi dovolacího soudu dosud výslovně neřešené. Dovolací soud konstatoval, že dovolání stěžovatele nepřípustně míří na více tam stanovených kritérií přípustnosti dovolání současně. Nejvyšší soud poznamenal, že stěžovatel otázku platnosti nájemních smluv navíc opřel o jiný než soudy zjištěný skutkový stav (jehož součástí nebylo zjištění, že předmětem nájmu vymezeného v nájemních smlouvách byly spoluvlastnické podíly, jak v dovolání uváděl stěžovatel). Přitom skutková zjištění krajského soudu nejsou vadná, natož natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práva na spravedlivý proces.

10. Stěžovatel ve svém dovolání totiž spíše jen předestřel téměř totožné námitky jako v předchozích řízeních před soudy nižších instancí, a nijak tedy svou argumentaci nepřizpůsobil specifickému charakteru dovolání jako mimořádného opravného prostředku a neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. K jedné právní otázce bylo označeno několik v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání.

11. Na základě výše uvedeného pak Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že argumentaci stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti nelze přisvědčit. Právo na soudní ochranu totiž není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci a v žádném případě pak z tohoto ústavně zaručeného práva neplyne právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovatelem podaného dovolání. V tomto ohledu tudíž nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že ze strany krajského soudu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces (dle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy).

12. Výše uvedeným právním závěrům a ani procesnímu postupu obecných soudů tak nelze dle názoru Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska nic podstatného vytknout. Stěžovatelovu ústavní stížnost z těchto důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru