Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3808/14 #1Nález ÚS ze dne 26.02.2015Právo cestujících na náhradu za zpoždění letu způsobené technickou závadou a střetem letounu s ptákem; povinnost položit předběžnou otázku k Soudnímu dvoru EU

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 6
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
Věcný rejstříkškoda/náhrada
interpretace
Doprava
předběžná otázka/ESD
škoda/odpovědnost za škodu
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 46/76 SbNU 637
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3808.14.1
Datum vyhlášení03.03.2015
Datum podání03.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


K porušení práva na zákonného soudce dojde v případě aplikace evropského práva tehdy, kdy český soud (jehož rozhodnutí již nelze napadnout dalšími opravnými prostředky) nepoloží předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU svévolně, tedy v rozporu s principem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky). Za výkon svévole lze přitom považovat i takové jednání soudu poslední instance aplikujícího právo EU, kdy soud nezkoumá, zda by měl vznést předběžnou otázku k Soudnímu dvoru EU, a její nepoložení řádně neodůvodní včetně posouzení výjimek, které vypracoval ve své judikatuře Soudní dvůr EU.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 26. 2. 2015 zrušil III. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Travel Service, a. s., rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. října 2014 č. j. 19 C 132/2014-52 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Stěžovatelce, která je leteckým dopravcem, byla napadeným rozsudkem podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen „Nařízení“), uložena povinnost zaplatit každému z vedlejších účastníků částku 250 EUR jako náhradu za zpoždění letu provozovaného stěžovatelkou. Stěžovatelka namítala, že mělo dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces a na zákonného soudce tím, že obvodní soud nerespektoval judikaturu evropských soudů ani soudů tuzemských, z níž vyplývá, že střet letounu s ptákem je hodnocen jako mimořádná okolnost ve smyslu Nařízení. Stěžovatelka se ztotožnila se závěrem Ústavního soudu uvedeným v nálezu ze dne 20. 11. 2014 sp. zn. III. ÚS 2782/14, v němž byl předmětem posuzování právně i věcně totožný problém.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána důvodně, přičemž se jedná o právně i skutkově obdobný spor tomu, jenž byl již předmětem přezkumu v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2014 sp. zn. III. ÚS 2782/14, a tudíž právní závěry v něm obsažené bylo lze v plném rozsahu vztáhnout i k nyní napadenému rozsudku.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska práva na zákonného soudce, garantovaného čl. 38 odst. 1 Listiny, přičemž s odkazem na svou judikaturu připomněl, že o porušení práva na zákonného soudce půjde v případě aplikace evropského práva tehdy, kdy český soud (jehož rozhodnutí již nelze napadnout dalšími opravnými prostředky, které poskytuje podústavní právo) nepoloží předběžnou otázku Soudnímu dvoru svévolně, tedy v rozporu s principem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky). Za výkon svévole lze přitom podle Ústavního soudu považovat i takové jednání soudu poslední instance aplikujícího právo EU, kdy soud zcela opomene položit si otázku, zda by měl vznést předběžnou otázku k Soudnímu dvoru, a její nepoložení řádně neodůvodní včetně posouzení výjimek, které vypracoval ve své judikatuře Soudní dvůr.

V dané věci bylo pro rozhodnutí klíčové zodpovězení otázky, zda je stěžovatelka odpovědná za zpoždění letu mj. v důsledku střetu letounu s ptákem. Ústavní soud poukázal na skutečnost, že Soudní dvůr EU dosud nepodal komplexní výklad Nařízení co do povahy a odpovědnosti vzešlé ze střetu letadla s ptákem ve spojení s další událostí jiné (technické) povahy. Z judikatury Soudního dvora EU podle zjištění Ústavního soudu rovněž jednoznačně nevyplývá, zda lze střet letounu s ptákem a následná technická a administrativní opatření, která je letecký dopravce povinen provést, kvalifikovat jako mimořádnou okolnost ve smyslu čl. 5 odst. 3 Nařízení.

Podle Ústavního soudu proto byl obvodní soud v dané věci, coby soud posledního stupně ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování EU, povinen položit předběžnou otázku k Soudnímu dvoru EU. Nesplněním této povinnosti porušil obvodní soud stěžovatelčino právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, a proto bylo jeho rozhodnutí zrušeno.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jan Filip. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 3808/14 ze dne 26. 2. 2015

N 46/76 SbNU 637

Právo cestujících na náhradu za zpoždění letu způsobené technickou závadou a střetem letounu s ptákem; povinnost položit předběžnou otázku k Soudnímu dvoru EU

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Vladimíra Kůrky - ze dne 26. února 2015 sp. zn. III. ÚS 3808/14 ve věci ústavní stížnosti Travel Service, a. s., IČO 25663135, se sídlem K Letišti 1068/30, Praha 6, zastoupené Mgr. Janou Matysovou, advokátkou, se sídlem U Prašné brány 1079/3, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. října 2014 č. j. 19 C 132/2014-52, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejším účastníkům náhradu za zpoždění letu, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníka řízení a 1. Marie Pavlíkové a 2. Oldřicha Pavlíka, obou zastoupených Mgr. Ladislavem Muroněm, advokátem, se sídlem Vídeňská 546/55, Brno, jako vedlejších účastníků řízení.

I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. října 2014 č. j. 19 C 132/2014-52 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a základní právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. října 2014 č. j. 19 C 132/2014-52 se proto ruší.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka podala dne 3. 12. 2014 včasnou ústavní stížnost, kterou se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku obvodního soudu, jímž jí byla uložena povinnost zaplatit Marii Pavlíkové a Oldřichu Pavlíkovi, jakožto žalobcům, každému 250 eur a na nákladech řízení částku 13 552 Kč. Přisouzená částka představovala náhradu za zpoždění letu ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/9, (dále jen "Nařízení"). Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a základní právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny).

2. Z napadeného rozsudku se podává, že obvodní soud měl za prokázanou (stěžovatelkou zpochybňovanou) aktivní i pasivní legitimaci účastníků řízení a dále postavil najisto, že zpoždění letu žalobců přesáhlo tři hodiny (let byl na příletu zpožděn o více než pět hodin). Každému z nich tak dle čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení přiznal výše uvedenou náhradu. Soud se zabýval také otázkou, zda událost, kdy se letoun operující let žalobců na předchozím úseku rotace při mezipřistání v Brně střetl s ptákem, je možno považovat za mimořádnou okolnost, jíž nebylo možno zamezit, a zda stěžovatelka učinila vše, co od ní bylo možno požadovat, aby ke zpoždění letu nedošlo. Přitom dospěl k závěru, že "byť srážka s ptákem obecně vzato může být mimořádnou okolností ve smyslu čl. 5 odst. 3 Nařízení", v daném případě nebylo prokázáno, že stěžovatelka učinila vše pro to, aby ke zpoždění letu nedošlo.

II. Argumentace stěžovatelky a vyjádření účastníků

3. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že v řízení před obecným soudem uvedla a prokázala, že u letounu, operujícího let vedlejších účastníků, došlo po prvním příletu do Burgasu ke zjištění drobné závady na reversu letounu, jejíž oprava zabrala 1 a 3/4 hodiny. Následně při přistání letounu z Burgasu v Brně (na letu předcházejícím letu žalobců) došlo ke střetu tohoto letounu s ptákem, který musel být prověřen autorizovaným technikem. Má za to, že do jejího práva na spravedlivý proces a na zákonného soudce bylo zasaženo tím, že obecný soud nerespektoval judikaturu evropských soudů ani soudů tuzemských (viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 8. 2014 sp. zn. 42 C 5/2014), z níž jasně vyplývá, že střet letounu s ptákem je hodnocen jako mimořádná okolnost ve smyslu Nařízení. Stěžovatelka se ztotožňuje se závěrem Ústavního soudu v nálezu ze dne 20. 11. 2014 sp. zn. III. ÚS 2782/14 (N 213/75 SbNU 385), v němž byl předmětem posuzování právně i věcně totožný problém.

4. K tomu dodává (též s odkazem na stanovisko generální advokátky Soudního dvora Evropské unie Eleanor Sharpston ze dne 27. 9. 2007 ve věci C-396/06), že velice striktní a přísná pravidla, upravující bezpečnost letecké dopravy a letovou způsobilost, stanovují orgány Evropské unie (dále též jen "EU"), a že není tak zcela v kompetenci stěžovatelky, jak bude řešit technické problémy po střetu letounu s ptákem. Příslušné orgány (Joint Aviation Authorities a European Aviation Safety Agency) a výrobci letadel přesně specifikují, jaké úkony je - byť i po podezření na střet letounu s ptákem - třeba provést. Provedení těchto úkonů je zaznamenáváno do předepsaných dokumentů, které jsou následně zakládány jak do dokumentace k letounu, tak dozorovému orgánu vlastníka letounu (v daném případě kanadskému úřadu pro civilní letectví). Stěžovatelka si tak nemůže dovolit jakkoli jednotlivé úkony zanedbat nebo neprovést.

5. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že pochybení obecného soudu zasahuje do jejích základních práv způsobem, který je s to jí přivodit podstatnou újmu, neboť v případě, kdy bude cestujícím přiznávána náhrada škody i za zpoždění letu způsobené střetem letounu s ptákem, jemuž nelze objektivně nijak předejít, stěžovatelka odhaduje svoji povinnost k úhradě takové náhrady škody v řádech několika stovek tisíc až milionů korun ročně.

6. Obvodní soud pro Prahu 6 ve svém vyjádření v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a potvrdil, že vydané rozhodnutí se týká skutkově obdobné věci, k níž se Ústavní soud vyjadřoval v nálezu ze dne 20. 11. 2014 sp. zn. III. ÚS 2782/14; tento nález byl však vydán později než nyní napadené rozhodnutí.

7. Obvodní soud pro Prahu 6 poukázal na tvrzení stěžovatelky v řízení před soudem prvního stupně, že povinnost hlásit událost typu střetu letounu s ptákem kanadskému úřadu pro civilní letectví je dána pouze v případě, že dojde k závažnému poškození letadla či k přímému ohrožení cestujících. K takovému poškození nebo ohrožení v dané věci nedošlo. Dále upřesňuje časové okolnosti řešení situace po zaznamenaném střetu letounu s ptákem, a předestírá další skutková tvrzení stěžovatelky v proběhnuvším řízení, jež ve vyjádření hodnotí tak, že stěžovatelka nenabídla dostatek tvrzení, natož důkazů k tomu, aby mohl být učiněn závěr, že byla přijata všechna přiměřená opatření pro odvrácení zpoždění.

8. Vedlejší účastníci řízení ve svém vyjádření uvedli, že Obvodní soud pro Prahu 6 správně došel k závěru, že zpoždění předmětného letu bylo způsobeno kombinací důvodů - jeden nastal již na letišti v Burgasu (technická závada) a vzhledem k jeho charakteru u něho nebyla možnost liberace, druhý pak nastal před přistáním na letišti v Brně (srážka letounu s ptákem), který za určitých podmínek liberaci ze strany leteckého dopravce umožňuje. Při posuzování, zda je dán důvod pro liberaci stěžovatelky, je nutno (s ohledem na rozsudek Soudního dvora EU C-549/07 Friederike Wallentin-Hermann proti Alitalia - Linee Aeree Italiane SpA) posoudit, zda letecký dopravce použil veškeré personální nebo hmotné zdroje a finanční prostředky tak, aby okolnost v podobě srážky s ptákem, jíž byl vystaven, nezpůsobila zpoždění letu. Důkazní břemeno spočívá čistě na leteckém dopravci a je pouze na národním soudu, aby posoudil a zhodnotil, zda opatření, jejichž provedení letecký dopravce v soudním řízení prokázal, byla vzhledem k okolnostem přiměřená a zda je možné jej zprostit odpovědnosti k náhradě škody za zpožděný let. Obvodní soud pro Prahu 6 tímto způsobem postupoval a své rozhodnutí dle vedlejších účastníků řádně, dostatečně a logicky zdůvodnil. Nenastal zde tedy žádný důvod pro předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU, neboť rozhodující soud si o sporných otázkách mohl udělat obrázek sám. S hodnocením a závěry napadeného rozhodnutí se vedlejší účastníci zcela ztotožňují.

9. Vedlejší účastníci dále vyjádřili názor, že ústavní stížnost se týká dvou pohledávek bagatelního charakteru, přičemž napadené rozhodnutí nepředstavuje exces, který by měl prolomit zdrženlivý přístup Ústavního soudu k jeho přezkumu. Ke stěžovatelkou tvrzenému rozporu s judikaturou vedlejší účastníci uvádějí, že předmětem posouzení v této věci nebylo to, zda srážka s ptákem je mimořádnou okolností či nikoli, nýbrž to, zda letecký dopravce přijal taková opatření, aby ke zpoždění nedošlo. Vedlejší účastníci navrhli, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.

10. Ve své replice stěžovatelka uvedla, že skutková zjištění, na něž poukazuje účastník řízení a vedlejší účastníci, nejsou předmětem řízení před Ústavním soudem. Závěr Obvodního soudu pro Prahu 6, že do celkového zpoždění letu je nutno počítat jak střet letounu s ptákem, tak řešení předchozí technické závady, a že postup zvolený v těchto případech není přiměřeným opatřením ve smyslu Nařízení, nemá žádnou oporu v právních předpisech ani v judikatuře Soudního dvora EU.

III. Formální předpoklady projednání návrhu

11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Proti napadenému rozhodnutí není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu, § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.

IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Je tak záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení ústavně chráněného základního práva. V souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému rozhodnutí, je pak Ústavní soud povinen ověřit, zda byly dodrženy ústavní limity vyplývající z hlavy páté Listiny, resp. zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich.

13. Stěžovatelka spatřuje v napadeném rozhodnutí a v jemu předcházejícím soudním řízení porušení svého práva na spravedlivý proces a na zákonného soudce. Při posouzení ústavní stížnosti, k němuž byl vyžádán soudní spis a vyjádření účastníků řízení, Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána důvodně, přičemž se jedná o právně i skutkově obdobný spor tomu, jenž byl již předmětem přezkumu v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2014 sp. zn. III. ÚS 2782/14, který je účastníkům řízení o ústavní stížnosti znám (dostupný též na http://nalus.usoud.cz). Právní závěry obsažené v tomto nálezu, na nějž se pro účely tohoto rozhodnutí v podrobnostech odkazuje, lze v plném rozsahu vztáhnout i k nyní napadenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6. Pro účely tohoto rozhodnutí tak bude shrnuto jen to podstatné.

14. Ústavní soud není s ohledem na své postavení v zásadě povolán k přezkumu výkladu unijních právních předpisů. Je však oprávněn (a povinen) zasáhnout, pokud by porušení unijních právních předpisů (např. v důsledku svévole či v důsledku interpretace, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti) mělo za následek též porušení základních práv chráněných Listinou [viz např. nález ze dne 14. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 346/01 (N 30/25 SbNU 237)]. Ve vztahu k námitce nesprávného výkladu Nařízení přitom přichází do úvahy právě otázka porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, a to s ohledem na povinnost položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU (viz čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie) soudem poslední instance.

15. Jak uvedl již Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1009/08 (N 6/52 SbNU 57), "(o) porušení práva na zákonného soudce půjde v případě aplikace komunitárního práva tehdy, kdy český soud (jehož rozhodnutí již nelze napadnout dalšími opravnými prostředky, které poskytuje podústavní právo) nepoloží předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU svévolně, tedy v rozporu s principem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky)". Za výkon svévole lze přitom považovat i takové jednání soudu poslední instance aplikujícího právo EU, kdy soud "zcela opomene položit si otázku, zda by měl vznést předběžnou otázku k Soudnímu dvoru EU a její nepoložení řádně neodůvodní včetně posouzení výjimek, které vypracoval ve své judikatuře Soudní dvůr EU". Jde tedy o situaci, kdy soud nebere vůbec v potaz pro něj závaznou existenci kogentní úpravy obsažené v čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie.

16. Ústavní soud v této věci dospěl k závěru, že obvodní soud byl povinen, jakožto soud posledního stupně, v daném případě předběžnou otázku podat.

IV. a) Relevantní právní úprava

17. Při posouzení sporu je nutno vyjít z následujících ustanovení přímo aplikovatelného Nařízení:

V odůvodnění (preambuli) Nařízení se stanoví:

"(1) Činnost Společenství v oblasti letecké dopravy by měla mimo jiné směřovat k zajištění vysoké úrovně ochrany cestujících. Kromě toho by měl být obecně brán zásadní zřetel na požadavky ochrany spotřebitele.

(2) Odepření nástupu na palubu a zrušení nebo významné zpoždění letů způsobuje cestujícím závažné potíže a nepohodlí.

(...)

(12) Obtíže a nepohodlí způsobené cestujícím zrušením jejich letů by se měly rovněž zmírnit. Toho by mělo být dosaženo povinností dopravců informovat cestující o zrušení letu před plánovaným časem odletu a navíc jim nabídnout přiměřené přesměrování tak, aby cestující mohli provést jiná opatření. Pokud tak neučiní, měli by letečtí dopravci cestující odškodnit s výjimkou případu, kdy ke zrušení letu dojde za mimořádných okolností, kterým by nebylo možné zabránit, i kdyby byla všechna přiměřená opatření přijata.

(...)

(14) Stejně jako podle Montrealské úmluvy by měly být povinnosti provozujících leteckých dopravců omezeny nebo vyloučeny v případech, kdy byla událost způsobena mimořádnými okolnostmi, kterým by nebylo možné zamezit i kdyby byla přijata všechna přiměřená opatření. Tyto mimořádné okolnosti se mohou vyskytnout zejména v případech politické nestability, povětrnostních podmínek neslučitelných s uskutečněním dotčeného letu, bezpečnostních rizik, neočekávaných nedostatků letové bezpečnosti a stávek, které postihují provoz provozujícího leteckého dopravce.

(15) Za vznik mimořádných okolností by se měl považovat případ, kdy dopad rozhodnutí řízení letového provozu, které se vztahuje k jednotlivému letadlu v určitý den, vyvolá velké zpoždění, zpoždění do dalšího dne nebo zrušení jednoho nebo více letů uvedeného letadla, i když byla dotčeným leteckým dopravcem přijata všechna přiměřená opatření, aby zabránil zpoždění nebo zrušení."

V Nařízení se stanoví:

"Článek 5

Zrušení

(...)

3. Provozující letecký dopravce není povinen platit náhradu v souladu s článkem 7, jestliže může prokázat, že zrušení je způsobeno mimořádnými okolnostmi, kterým by nebylo možné zabránit, i kdyby byla všechna přiměřená opatření přijata.

(...)

Článek 7

Právo na náhradu škody

1. Odkazuje-li se na tento článek, obdrží cestující náhradu ve výši:

a) 250 EUR u všech letů o délce nejvýše 1 500 kilometrů; (...) Při určování vzdálenosti se vychází z posledního místa určení, kam cestující v důsledku odepření nástupu na palubu nebo zpoždění přiletí později než v plánovaném čase."

IV. b) Střet letounu s ptákem - sporné (související) otázky

18. Pro danou věc je stěžejní, zda došlo k naplnění podmínek pro vznik práva cestujících (vedlejších účastníků, žalobců v iniciačním sporu) na náhradu škody za zpožděný let, resp. k povinnosti stěžovatelky tuto škodu nahradit. S ohledem na tvrzení stěžovatelky pak bylo namístě posoudit otázku, zda nejsou dány okolnosti vylučující její odpovědnost, jakožto leteckého dopravce nahradit škodu za zpožděný let.

19. Obecný soud vyšel z následujících nesporných skutkových zjištění: a) předmětný let byl operován letounem s tzv. rotací Praha - Burgas - Brno - Burgas - Ostrava, vedlejší účastníci na palubu letadla nastupovali v Burgasu před odletem do Ostravy, b) na trase Praha - Burgas byla zjištěna technická závada reversu, jejíž odstranění si vyžádalo přibližně 1 hodinu 45 minut, c) při přistání v Brně se letoun střetl s ptákem, po střetu s ptákem byla provedena kontrola s výsledkem bez nálezu, následně byly provedeny stěžovatelkou specifikované úkony spojené s kontrolou letounu, d) let na příletu do Ostravy byl zpožděn o více než 5 hodin.

20. Ve vztahu k výkladu unijního práva, který je pro danou věc podstatný, Ústavní soud připomíná požadavek autonomního, tj. na národních výkladových postupech nezávislého výkladu Nařízení, jak byl výslovně zdůrazněn v rozsudku Soudního dvora EU ve věci C-452/13 Germanwings (v souvislosti s výkladem pojmu "skutečný čas příletu", který může mít v různých členských státech jiný význam). Další významnou okolností pro právní posouzení projednávané věci je skutečnost, že Soudní dvůr EU dosud nepodal komplexní výklad Nařízení co do povahy a odpovědnosti vzešlé ze střetu letadla s ptákem ve spojení s další událostí jiné (technické) povahy.

21. Dále Ústavní soud konstatuje, že obvodní soud v duchu rozsudku Soudního dvora EU ve spojených věcech C-402/07 a C-432/07 Christopher Sturgeon a další proti Condor Flugdienst GmbH a Stefan Böck a Cornelia Lepuschitz proti Air France SA správně vyložil čl. 5, 6 a 7 Nařízení tak, že pro účely uplatnění nároku na náhradu škody lze na cestující zpožděných letů nahlížet stejně jako na cestující zrušených letů, a že se tedy mohou dovolávat nároku na náhradu škody podle čl. 7 uvedeného Nařízení, jestliže z důvodu zpoždění letu utrpí ztrátu času tří nebo více hodin, tedy jestliže dosáhnou cílového místa určení za tři nebo více hodin po čase příletu původně plánovaném leteckým dopravcem (bod 69 citovaného rozsudku).

22. Konečně je třeba uvést, že bez ohledu na bagatelní výši sporné částky 250 eur (v projednávané věci, jinak též 400, popř. 600 eur v případech dále uvedených v čl. 7 odst. 1 Nařízení), a s tím spojenou jednoinstančnost soudního řízení, je projednávanou věc třeba posoudit nikoli jen z hlediska sporu "jednotlivý cestující - provozovatel", nýbrž též "provozovatel - všichni cestující v letadle", protože již s ohledem na povahu podnikání stěžovatelky (celkový počet dotčených cestujících v letadle, počet letů, počet destinací v jiných státech), povahu mimořádné okolnosti a ústavní aspekt ochrany podnikání, zde existuje nebezpečí závažného zásahu do podmínek pro posouzení uplatňování odpovědnosti provozovatele v rámci zmíněného Nařízení. To konečně dokazuje právě projednávaný návrh.

23. Obecný soud při právním posouzení věci vyšel ze zjištění, že "(c)elkové zpoždění nebylo zapříčiněno toliko okolností vymykající se účinné kontrole žalovaného (srážkou s ptákem), ale i předchozí opravou technické závady a dále časovou náročností procedury, která dle tvrzení žalovaného byla nutná po podezření na střet s ptákem při přistání v Brně". Na základě provedeného dokazování pak z toho učinil právní závěr, že "(b)yť srážka s ptákem obecně vzato může být mimořádnou okolností ve smyslu čl. 5 odst. 3 Nařízení", stěžovatelka v řízení neprokázala, "že učinil(a) vše pro to, aby ke zpoždění letu nedošlo". Obdobně jako ve věci řešené nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2014 sp. zn. III. ÚS 2782/14 (viz výše) nelze takovéto právní hodnocení, resp. odůvodnění věci z ústavněprávního hlediska akceptovat zejména s ohledem na skutečnost, že pro něj není dán dostatečně pevný podklad ani v aplikovaném Nařízení, ani v judikatuře Soudního dvora EU. Výklad aplikovaného Nařízení ze strany obecného soudu je tedy nutno kvalifikovat jako svévolný a nerespektující kritéria pro položení předběžné otázky formulovaná v rozsudku Soudního dvora EU ze dne 6. 10. 1982 ve věci C-283/81 CILFIT proti Ministero della Sanita.

24. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že prokázaný střet letounu s ptákem nebyl hodnocen jako mimořádná okolnost ve smyslu čl. 5 odst. 3 Nařízení, a to zejména z důvodu, že stěžovatelka "neprokázala, že učinila vše pro to, aby ke zpoždění letu nedošlo". Ve smyslu související judikatury Soudního dvora EU (viz zejména odkazovaný rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-549/07 Friederike Wallentin-Hermann) bylo však podle názoru Ústavního soudu nutno při posouzení, zda se v daném případě jednalo o mimořádnou okolnost podle uvedeného článku Nařízení, postupovat jiným způsobem.

25. Předně je třeba vyřešit, zda prokázaný střet letounu s ptákem je možné považovat za událost vytyčenou ve čtrnáctém bodě odůvodnění Nařízení, tj. událost, která "není vlastní běžnému výkonu činnosti dotčeného leteckého dopravce a z důvodu své povahy či původu se vymyká jeho účinné kontrole" (viz bod 23 rozsudku Soudního dvora EU ve věci C-549/07 Friederike Wallentin-Hermann). Tato otázka dosud nebyla v judikatuře Soudního dvora EU řešena, přičemž z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze seznat, že by k ní obvodní soud přijal jednoznačné stanovisko, čímž učinil své rozhodnutí nepřezkoumatelným; toliko uvedl, že je možné střet s ptákem, stejně jako technickou závadu, řadit mezi "neočekávané nedostatky letové bezpečnosti", a odkázal na znění čl. 5 odst. 3 Nařízení. V posuzovaném případě je však nutno podle názoru Ústavního soudu tyto dvě různé události - tj. střet letounu s ptákem a technickou závadu - posuzovat diferencovaně, právě ve vztahu ke zpoždění letu. Prvá událost má nahodilou povahu a její výskyt není možno za obvyklých okolností ze strany leteckého dopravce ovlivnit, naproti tomu technická závada je okolností (jako v tomto případě) zjevně se nevztahující k události, která by nebyla vlastní běžnému výkonu činnosti leteckého dopravce.

26. Přestože se Ústavní soud přiklání ke kladné odpovědi na otázku vytyčenou v předchozím bodě, tj. že střet letounu s ptákem je nutno řadit mezi události, které nejsou vlastní běžnému výkonu činnosti leteckého dopravce (srov. též rozsudek německého Spolkového soudního dvora ze dne 24. 9. 2013 - X ZR 160/12), a z důvodu své povahy se vymykají jeho účinné kontrole, má za to, že za daných okolností není v jeho kompetenci podat výklad této otázky (k tomu podrobněji viz body 29 a 30 nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2014 sp. zn. III. ÚS 2782/14); k tomu je oprávněn Soudní dvůr EU.

27. Po vyřešení této otázky je dále třeba se ptát, zda okolnosti takové události lze kvalifikovat jako mimořádné ve smyslu čl. 5 odst. 3 Nařízení. Jak bylo výše uvedeno, obvodní soud neshledal, že by takové okolnosti po střetu letounu s ptákem nastaly, což zjevně vyvodil z toho, že opatření, prováděná ze strany stěžovatelky po tomto incidentu, si vyžádala nepřiměřené časové nároky. Pokud střet letounu s ptákem v nyní posuzovaném případě zůstal bez následků, v duchu judikatury Soudního dvora EU, zejména rozsudku ve věci C-549/07 Friederike Wallentin-Hermann, však bylo třeba se ptát, zda je možné za mimořádnou okolnost ve smyslu čl. 5 odst. 3 Nařízení kvalifikovat i souhrn technických a administrativních opatření, která je nutno ze strany leteckého dopravce po střetu letounu s ptákem (i přes neexistenci technických závad či škod na letadle) provést. Je totiž zřejmé, že stanoví-li příslušné bezpečnostní předpisy povinnost leteckého dopravce provést konkrétní technické a administrativní úkony v případě jakéhokoliv zaznamenaného střetu letounu s ptákem, jejich realizace si vyžádá určitý čas, který může způsobit zpoždění letu. Je-li přitom tato povinnost dána v důsledku události vymezené ve čtrnáctém bodě odůvodnění Nařízení, tj. musí-li letecký dopravce z tohoto důvodu provést některé technické a administrativní úkony nad rámec své běžné činnosti (typu pravidelné technické údržby), vzniká otázka, zda by bylo v rozporu s pravidly Nařízení, aby i doba, jež si provedení těchto činností vyžádá, byla započítána do celkové doby zpoždění letounu pro účely určení náhrady škody cestujícím. I v případě této otázky, kterou se obvodní soud v napadeném rozhodnutí prakticky nezabýval, byla podle názoru Ústavního soudu dána povinnost položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU.

28. Ve vztahu ke druhé otázce je zároveň s ohledem na judikaturní závěry Soudního dvora EU (viz rozsudek ve spojených věcech C-402/07 a C-432/07 Sturgeon a další), že letecký dopravce se může dovolávat mimořádných okolností "pouze tehdy, pokud může prokázat, že zrušení či zpoždění je způsobeno mimořádnými okolnostmi, kterým by nebylo možné zabránit, i kdyby byla přijata všechna přiměřená opatření", nutno vyjasnit, jakým způsobem nahlížet na "přiměřená opatření" ve smyslu čl. 5 odst. 3 Nařízení v případě, kdy dojde ke střetu letounu s ptákem se zjištěním "bez nálezu", když v daném případě byly ze strany dozorového orgánu pro civilní letectví stanoveny, pro techniky způsobilé kontrolovat a uvolňovat letouny do provozu, určité požadavky.

29. Ústavní soud má za to, že pokud by Soudní dvůr EU nepovažoval souhrn nezbytných technických a administrativních opatření, která je nutno ze strany leteckého dopravce po střetu letounu s ptákem provést, za mimořádnou okolnost ve smyslu čl. 5 odst. 3 Nařízení, jak je navrhováno výše, je nutno se ptát, co je onou "mimořádnou okolností" v daném případě. Pokud by totiž za tuto "mimořádnou okolnost" byl považován již samotný střet letounu s ptákem, což z hlediska jazykového, bez ohledu na terminologii Nařízení, není vyloučeno, setřel by se tím rozdíl mezi pojmem "událost", jenž je uveden ve čtrnáctém bodě odůvodnění Nařízení ("... v případech, kdy byla událost způsobena mimořádnými okolnostmi, kterým by nebylo možné zamezit, i kdyby byla přijata všechna přiměřená opatření"), a pojmem "mimořádná okolnost" ve smyslu čl. 5 odst. 3 Nařízení, potom by souhrn nezbytných opatření, prováděných po střetu letounu s ptákem, bylo nutno zahrnout právě pod opatření ve smyslu čl. 5 odst. 3 Nařízení. Posouzení přiměřenosti těchto opatření by pak bylo, dle skutkových okolností konkrétní věci, na rozhodujícím soudu.

30. Ústavní soud má za to, že povinnost vykonat stanovená opatření (úkony technického a administrativního charakteru) po střetu letounu s ptákem nelze klást leteckému dopravci k tíži ve smyslu započítání doby nutné ke splnění této povinnosti do celkové doby zpoždění letu. Je však již na posouzení obvodního soudu, zda postup, kterým stěžovatelka přistoupila ke splnění těchto povinností, byl postupem přiměřeným, bez nestandardních časových nároků. Jinými slovy, soud musí uvážit (a tato úvaha by měla být v příslušném rozhodnutí jasně uvedena), zda stěžovatelka postupovala při zajištění požadovaných úkonů tak, aby zpoždění letu bylo ve výsledku co nejmenší. Tato úvaha nicméně nemůže být ze strany soudu provedena bez toho, aby se zabýval právě těmi úkony, jež je letecký dopravce povinen vykonat po prokazatelné srážce s ptákem, zejména pak jejich časovou náročností - zde má ovšem letecký dopravce (jak správně uvádějí vedlejší účastníci) povinnost tvrzení i důkazní. Je přitom nutné přihlédnout i k tomu, zda tato časová náročnost odpovídá podmínkám technicky a hospodářsky únosným pro dotčeného leteckého dopravce.

V. Závěry

31. Ústavnísoud konstatuje, že shledal ústavní stížnost důvodnou pro porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. práva stěžovatelky na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, a to s ohledem na porušení povinnosti položení předběžné otázky (otázek) Soudnímu dvoru EU. Je třeba připomenout, že přímá aplikace Nařízení je "uplatňováním" unijního práva ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, která se na projednávaný případ vztahuje, i když se této okolnosti stěžovatelka nedovolává, takže spolu s porušením výše uvedených ustanovení ústavního pořádku České republiky dochází s ohledem na povinnost přímé aplikace Nařízení i k porušení práva na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.

32. Je však nutno poznamenat, že zrušení napadeného rozsudku bez dalšího neznamená, že stěžovatelka bude nakonec v této věci úspěšná, resp. vedlejší účastníci neúspěšní. Bylo totiž prokázáno, že celkové zpoždění letu nebylo dáno pouze situací, jež nastala po střetu letounu s ptákem, ale též jinými skutečnostmi (technická závada na letadle, již za mimořádnou okolnost zjevně nebylo možné považovat). Zpoždění letounu způsobené těmito jinými skutečnosti však nebylo tak výrazné (tj. přesahující tři hodiny, viz body 43 a 61 rozsudkuSoudního dvora EU ve spojených věcech C-402/07 a C-432/07 Sturgeon a další), aby založilo odpovědnost stěžovatelky za škodu tímto zpožděním způsobenou. Bude tedy záležet na odpovědích Soudního dvora EU, a v návaznosti na ně též na novém posouzení věci obvodním soudem, zda pro účely náhrady škody cestujícím bude shledána odpovědnost stěžovatelky za celou zjištěnou dobu zpoždění, či zda dojde k jejímu snížení o dobu k provedení nezbytných technických a administrativních opatření po střetu letounu s ptákem. Skutková zjištění, na něž účastník řízení a vedlejší účastníci odkazují ve svých vyjádřeních, pak budou předmětem nového posouzení věci obecným soudem po vyjasnění sporných otázek.

33. Z uvedených důvodů Ústavnísoud ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 zrušil. Vycházel přitom z toho, že v dané věci je tento soud soudem posledního stupně, který je ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie povinen předběžnou otázku položit, když Ústavní soud v duchu své judikatury může posuzovat jen dodržení ústavních kautel práva na spravedlivý a řádný proces, jak bylo výše uvedeno [zejména nález sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009 (N 6/52 SbNU 57)].

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru