Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 380/97 #1Usnesení ÚS ze dne 09.04.1998Rozhodování o privatizaci státního majetku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuodmítnuto pro nepříslušnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstřík
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 27/10 SbNU 437
EcliECLI:CZ:US:1998:3.US.380.97.1
Datum podání09.10.1997
Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 68 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

92/1991 Sb., § 10 odst.3, § 10 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 380/97 ze dne 9. 4. 1998

U 27/10 SbNU 437

Rozhodování o privatizaci státního majetku

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F., zastoupeného advokátem Mgr. R.P., proti usnesení vlády České republiky č. 315, ze dne 21. května 1997, mimo ústní jednání dne 9. 4. 1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, předloženou Ústavnímu soudu dne 9. října 1997 (svěřenou k poštovní přepravě dne 7. října 1997), brojí stěžovatel proti usnesení vlády č. 315 ze dne 21. 5. 1997 a tvrdí, že tímto usnesením byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva plynoucí z čl. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; porušení těchto práv spatřuje stěžovatel - podle odůvodnění ústavní stížnosti - v tom - stručně a souhrnně řečeno - že vláda ČR při privatizaci společnosti C., opomenula jeho nabídku (k rozhodnutí vlády předložilo ministerstvo financí toliko nabídku společnosti P.), ačkoli tato nabídka - posuzováno meritorními kritérii - jevila se podstatně výhodnější než ta, v jejíž prospěch (P.) bylo vládou napadeným usnesením rozhodnuto. Nadto stěžovatel vládě ČR vytýká, že jej o osudu jeho nabídky nevyrozuměla, dovozuje že způsob a provedení privatizace vpředu označené společnosti proběhly v rozporu se zákonem, že napadeným rozhodnutím "byla Česká republika připravena o finanční prostředky", a že v posuzovaném případě rozhodla vláda ČR "mimo meze stanovené zákonem"; v důsledku toho domáhá se stěžovatel vydání nálezu, jímž by jednak bylo vysloveno, "že usnesením vlády ze dne 21. května 1997 č. 315 ve věci privatizace společnosti C., byla státní moc uplatněna v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, že jím bylo současně porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatele na vlastnění majetku (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a na podnikání a provozování jiné hospodářské činnosti (čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod)", jednak, aby vpředu označené usnesení vlády ČR bylo zrušeno.

Vláda ČR k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.) se k ústavní stížnosti vyjádřila tak, že její vývody odmítla, poukázala na to, že ve smyslu stanoviska obchodního a občanského kolegia Nejvyššího soudu ČR (Opjn 1/93, Cpjn 102/93) v rozhodování o privatizaci na základě privatizačních projektů (zák. č. 92/1991 Sb., v platném znění) vystupuje stát jako vlastník (privatizovaného) majetku, a že tak zcela do jeho rozhodovací sféry spadá jak, v jakém rozsahu a jakým způsobem bude s tímto majetkem naloženo, a protože tak nejde o rozhodování (jako orgánu veřejné moci) ve správním řízení, je soudní přezkum vyloučen, nehledě již ani k tomu, že je - expresis verbis - vyloučen přímo zákonem (§ 10 odst. 3 cit. zák.).

V dalším pak vláda ČR popřela skutková tvrzení ústavní stížnosti pokud směřovala proti tvrzeným vadám v postupu a způsobu privatizace společnosti C., odkázala na důvodnou zprávu k návrhu tohoto způsobu privatizace, z níž vyplynulo, že byly předloženy i nabídky další a pokud jde o nabídku stěžovatele - s odkazem na ustanovení zákona č. 92/1991 Sb. (a na něj navazující vyhláška č.

324/1991 Sb.) uvedla, že stěžovatelova nabídka nesplňovala náležitosti tam vyžadované,

o čemž, jako ostatně též o dalších skutečnostech, byl stěžovatel vyrozuměn dopisem Ministerstva financí ze dne 31. července 1997.

Stejně tak vláda ČR odmítla stěžovatelem tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv, poukázala k tomu, že v posuzované věci nešlo a ani nemohlo jít o porušení konkrétních stěžovatelových ústavně zaručených práv; nepřijetím jeho nabídky nebyl a není stěžovatel vyloučen z nabývání vlastnictví ani z podnikatelské činnosti, kterážto práva, byť jiným způsobem než - ve vztahu k privatizované společnosti C. - si představoval, zůstávají nedotčena. Vláda ČR proto navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl.

V posuzované věci bylo především třeba uvážit, zda stěžovatelova ústavní stížnost splňuje podmínky pro její meritorní projednání.

Ústavní stížnost je oprávněn podat každý, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda [§ 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.]; jestliže - podle výslovného znění zákona - ústavní stížnosti napadené usnesení nemá charakter rozhodnutí vydaného ve správním řízení, řečeno přesněji, jestliže se na rozhodování o privatizaci ustanovení o správním řízení nevztahuje (§ 10 odst. 3 al. 1 zák. č. 92/1991 Sb., v platném znění), je zřejmé, že proces privatizace má charakter volného výběru mezi přihlášenými uchazeči, že kritéria stanovená usnesením vlády (č. 212 z 9. dubna 1997 ve znění č. 810 ze 17. prosince 1997) nemají charakter obecně zavazující právní normy a zejména, že podáním nabídky uchazečům o privatizaci nevzniká právně (nadto ústavněprávně) vynutitelný vztah. Za současného právního stavu je tudíž věcí státu, koho z uchazečů vybere, a kterým z kritérií dá přednost apod., přičemž výše (a způsob) finanční nabídky nemusí být vždy kritériem podstatným či upřednostňujícím.

Z hlediska formálních podmínek ústavní stížnosti je však podstatné, že nejde-li při privatizaci o výběr uchazečů v režimu správního řízení, nelze ani nejširším výkladem vyvodit stěžovatelovo procesní postavení (jakoby) účastníka předchozího řízení; je proto zřejmé, že stěžovatel v posuzované věci podmínku účastenství v řízení (pro absenci řízení vůbec) nesplňuje a potřebný (formální) pojmový znak pro přijetí jeho ústavní stížnosti tak schází.

Přestože posuzovaná ústavní stížnost, již podle svého odůvodnění, je ve vztahu k provedené privatizaci společnosti C., založena na odporu k ní, jako na odporu vůči rozhodnutí vydaného jakoby za podmínek již zmíněných, jevilo se - nad rámec ústavní stížnosti - potřebné uvážit, zda napadené usnesení vlády ČR nemá pro stěžovatele charakter "opatření či jiného zásahu veřejné moci".

Posuzováno pod tímto aspektem, dospěl Ústavní soud k závěru, že není nejmenšího důvodu (z ústavně právního hlediska) korigovat ustálený názor obecných soudů, totiž že rozhodování (státu) o privatizaci ve smyslu zákona o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (zák. č. 92/1991 Sb., v platném znění) je sice rozhodováním státu, nicméně nikoli státu jako nositele veřejné moci, ale státu jako dosavadního vlastníka privatizovaného majetku, čímž podle přesvědčení Ústavního soudu je dáno, že jakákoli dispozice (rozhodnutí o ní) s tímto majetkem v režimu již zmíněného zákona je výrazem a důsledkem vlastníkovy vůle a že odpovědnost orgánu zákonem k provedení privatizace povolaného za takto učiněné rozhodnutí se za současného právního stavu vymyká z rámce odpovědnosti daného jinak právním řádem. Z tohoto důvodu proto nezbývá než přisvědčit stanovisku vlády ČR, totiž že její odpovědnost za rozhodnutí učiněná ve věcech privatizace majetku státu je dána toliko její odpovědností Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR (čl. 68 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.); pojmové znaky "opatření či jiného zásahu orgánu veřejné moci (do ústavně zaručených základních práv stěžovatele)" proto v dané věci naplněny nejsou (k pojmu "jiného zásahu orgánu veřejné moci srov. též III. ÚS 62/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., č. 78, vydání 1. Praha, 1996).

I když Ústavnísoud nesdílí stanovisko vlády ČR, dle něhož přezkum usnesení vlády ČR Ústavním soudem pro překážku "výrazného vychýlení odpovědnosti vlády vyplývající z dělby moci stanovené ústavním pořádkem" je v zásadě nepřípustný, ve věci posuzované ústavní stížností, z důvodů vpředu vyložených, byla stěžovatelova ústavní stížnost shledána jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb.], aniž by se jevila potřeba blíže se zabývat otázkou zachování jinak obligatorních lhůt, příp. dalších podmínek, jichž se stěžovatel dovolává (sub. VIII ústavní stížnosti) nebo skutečnosti, že stěžovatel před obecným soudem (Obvodním soudem pro Prahu 1) v obsahově i skutkově totožné věci zahájil řízení (pod sp. zn. Nc 1290/97, 13 C 182/97), které až dosud není pravomocně skončeno (č. l. 4 spisu Ústavního soudu)

O ústavní stížnosti, kterou, jak vpředu zdůvodněno, není v pravomoci Ústavníhosoudu projednat, bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb.], jak z výroku tohoto usnesení je zřejmé, aniž by se jevila potřeba vyzývati stěžovatele k odstranění nejasnosti ve vykázané plné moci.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 9. dubna 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru