Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3799/14 #1Usnesení ÚS ze dne 23.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Benešov
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozh... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
důkaz/volné hodnocení
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3799.14.1
Datum podání03.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3799/14 ze dne 23. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 23. dubna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti I. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, zastoupené JUDr. Josefem Šlerkou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Nerudova 37, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. září 2014 č. j. 4 Tdo 1100/2014-29 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2014 č. j. 9 To 360/2013-723, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti Okresního soudu v Benešově, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas a řádně podanou Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

II.

Z odůvodnění ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka (dále také "obviněná") byla rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 27. 6. 2013 sp. zn. 10 T 18/2012 uznána vinnou ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2 a odst. 4 písm. d) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, a za to byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců.

Krajský soud v Praze ve svém v pořadí prvém rozsudku ze dne 9. 10. 2013 sp. zn. 9 To 360/2013 rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že se obviněná odsuzuje za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2 a odst. 4 písm. d) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a přečin poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a za sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 trestního zákona, pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k § 250b odst. 1 a 3 trestního zákona, trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 trestního zákona a trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 trestního zákona, kterými byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 10. 2012 sp. zn. 22 T 147/2008, ve znění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 4. 6. 2013 sp. zn. 13 To 151/2013. Obviněné byl podle § 209 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku uložen k souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců.

O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 2. 2014 sp. zn. 4 Tdo 106/2014 tak, že podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013 sp. zn. 9 To 360/2013 a všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující a podle § 265l odst. 1 trestního řádu Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Krajský soud v Praze ve svém v pořadí druhém rozsudku ze dne 16. dubna 2014 č. j. 9 To 360/2013-723 podle § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu napadený rozsudek okresního soudu zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku.

Uvedeného zločinu se stěžovatelka měla dopustit (zkráceně řečeno) tím, že v úmyslu se neoprávněně obohatit předstírala na základě falzifikátu plné moci, že je zmocněna poškozenou Zdenkou Příhodovou k prodeji nemovitosti ve vlastnictví jmenované poškozené, čímž uvedla v omyl kupujícího Tomáše Štancla, kterého navíc uvedla v omyl i ohledně předmětu kupní smlouvy, když za prodávanou nemovitost vydávala nemovitost jinou stejného evidenčního čísla, a jako zmocněnec Zdenky Příhodové podepsala dne 28. 7. 2010 smlouvu o budoucí kupní smlouvě a následně dne 16. 12. 2010 podepsala opět jako zmocněnec prodávající kupní smlouvu na prodej nemovitosti, za níž měl poškozený Štancl zaplatit kupní cenu 3.582.000,- Kč, přičemž k prodeji nemovitosti nedošlo proto, že Katastrálním úřadem, pracoviště Benešov, nebyl povolen pro nesrovnalosti ve jméně a rodném čísle poškozené Příhodové vklad vlastnického práva k nemovitosti. V případě vložení smlouvy do katastru by bylo obžalované vyplaceno 3.582.000,- Kč ke škodě poškozeného Štancla, a poškozená Příhodová by byla vážně ohrožena na svých vlastnických právech k nemovitosti.

Za tento zločin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 trestního zákona, pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k § 250b odst. 1, 3 trestního zákona, trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 trestního zákona a trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 trestního zákona, kterými byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 10. 2012 sp. zn. 22 T 147/2008, ve znění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze dne 4. 6. 2013 sp. zn. 13 To 151/2013, byla stěžovatelka odsouzena podle § 209 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců nepodmíněně.

Proti v pořadí druhému rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 9. 2014 č. j. 4 Tdo 1100/2014-29 tak, že dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) odmítl jako zjevně neopodstatněné.

III.

Stěžovatelka podala proti v záhlaví jmenovaným soudním rozhodnutím ústavní stížnost, neboť se domnívá, že jsou tato rozhodnutí zatížena extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Poukazuje na to, že o extrémní nesoulad jde i tehdy, pokud je provedena část důkazů, z nichž je možno vyvozovat existenci presumované trestné činnosti, a zároveň dochází k odmítání provést důkazy ve prospěch obviněné osoby. Podle stěžovatelky nejsou rozhodnutí obecných soudů srozumitelně odůvodněna a existují logické rozpory mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry. Stěžovatelka se domnívá, že soudy jednaly v rozporu se základními zásadami trestního řízení a nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Stěžovatelka odmítá argumentaci odvolacího soudu, který se odmítl zabývat některými jejími námitkami a pro stručnost odkázal na odůvodnění předchozích soudních rozhodnutí. Stěžovatelka má za to, že se odvolací soud měl všemi námitkami sám zabývat a zaujmout k nim stanovisko, aby bylo zřejmé, jak dospěl ke svým závěrům.

Stěžovatelka se domnívá, že obecné soudy opomněly provést některé navrhované důkazy, kterými měl být zjištěn autor předmětné plné moci (znalecký posudek z oboru písmoznalectví), objasněn vztah poškozeného Štancla a stěžovatelky, jakož i zjištěny další skutečnosti konkretizované v návrhu stěžovatelky. Stěžovatelka má za to, že odvolací soud pochybil, když se ve svém v pořadí druhém rozsudku spokojil pouze s nápravou právní kvalifikace skutku, přičemž však neposoudil důsledně projednávanou věc a své rozhodnutí opřel o vlastní verzi případu, aniž by se vyrovnal s tvrzeními a námitkami stěžovatelky. Odvolací soud se podle stěžovatelky nezabýval ani výší uloženého trestu; stěžovatelka se přitom domnívá, že v jejím případě nebylo namístě uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody.

IV.

Po prostudování odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud vždy připomíná, že jako zvláštní orgán ochrany ústavnosti ve smyslu článku 83 Ústavy není součástí soustavy obecných soudů, a jeho úlohou proto není přezkoumávat jejich právní či skutkové závěry ani posuzovat jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu (např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti polemizuje s tím, jak obecné soudy hodnotily provedené důkazy, a zároveň namítá, že některé důkazy v její prospěch vůbec nebyly provedeny. Opakuje tak svoji obhajobu z řízení před obecnými soudy, čímž Ústavní soud staví do role další instance, která však, jak již bylo výše uvedeno, Ústavnímu soudu nenáleží.

Ústavní soud konstatuje, že k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný, či odmítne-li provést důkazy, ač hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností (viz např. usnesení ze dne 9. 7. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1182/12). Dále pak by bylo možné shledat porušení článku 36 odst. 1 Listiny v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K takové situaci ale v projednávaném případě nedošlo.

Jde-li o dokazování v trestním řízení, je postup obecných soudů veden zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu. Z uvedené zásady vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zákon přitom nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů jimi provedených (viz např. usnesení ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 892/13).

Ústavní soud má za to, že v projednávaném případě obecné soudy svým postupem zcela naplnily výše uvedené zásady a při hodnocení důkazů nikterak nevybočily z rámce ústavních limitů. Nic na tom nemění ani fakt, že odvolací soud ve svém v pořadí druhém rozhodnutí setrval na závěrech podrobněji odůvodněných v předchozích rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu a některými konkrétními námitkami se již nezabýval s poukazem na to, že nejde o námitky nově vznesené, nýbrž pouze o rozvedení námitek, který byly v řízení již dříve uplatněny, a s nimiž se soudy náležitě vypořádaly.

K námitce stěžovatelky stran neprovedení některých jí navržených důkazů, Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy mají povinnost se vypořádat se všemi důkazními návrhy i argumentačními tvrzeními účastníků řízení, je však na jejich úvaze, zda navržené důkazy provedou či nikoliv, a to za předpokladu, že svoje rozhodnutí řádně odůvodní (např. již nález ze dne 29. 11. 1996 sp. zn. IV. ÚS 185/96). Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy náležitě a přesvědčivě zdůvodnily, proč nepřistoupily k provedení některých důkazů, pokud je označily za nadbytečné s ohledem na dosavadní stav dokazování a z něj vyplývající skutková zjištění, která by nemohla být doplňujícím dokazováním nikterak vyvrácena. K tomu se dostatečně vyjádřil také dovolací soud, na jehož rozhodnutí lze v tomto smyslu plně odkázat.

Jde-li o námitku stěžovatelky ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu, Ústavní soud zdůrazňuje, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05), neboť rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. článek 90 Ústavy a článek 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že obecné soudy při ukládání trestu respektovaly zákonem stanovenou trestní sazbu, včetně pravidel tuto sazbu modifikujících, přihlédly k rozhodujícím okolnostem pojícím se k osobě obviněné a ke spáchanému trestnému činu; prvky represe a prevence přitom nebyly ve zjevné nerovnováze (např. usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13). Ani v této námitce Ústavní soud neshledal prostor pro svůj kasační zásah.

Ústavní soud je přesvědčen, že obecné soudy v projednávané věci zcela dostály zásadám na ně kladeným ústavními předpisy i trestním řádem. Svá rozhodnutí přesvědčivě a důkladně odůvodnily a dostatečně popsaly úvahy, na nichž založily své závěry.

Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelky. Na základě výše uvedených důvodů byl nucen ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru