Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3787/11 #1Usnesení ÚS ze dne 31.05.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo navrhovat důkazy a vyjádřit se k důkazům
právo na soudní a jinou právní ochranu /spra... více
Věcný rejstříkDokazování
satisfakce/zadostiučinění
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
Ochrana osobnosti
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.3787.11.1
Datum podání16.12.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 13 odst.2

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2, § 120


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3787/11 ze dne 31. 5. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou v Ostravě - Moravské Ostravě, Masná 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011 č. j. 30 Cdo 286/2010-215, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. května 2009 č. j. 1 Co 208/2008-169 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. ledna 2008 č. j. 23 C 126/2006-125, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 14. 12. 2011 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý soudní proces, zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku, kde stěžovatel požadoval na Ing. V. V. zaplacení částky 300 000 Kč, na JUDr. M. T. částky 100 000 Kč, na JUDr. V. D. částky 300 000 Kč a Mgr. M. F. částky 75 000 Kč. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl ke stěžovatelovu odvolání prvně uvedený rozsudek potvrzen. Shora označeným usnesením Nejvyššího soudu pak bylo zastaveno řízení o "dovolání" proti rozsudku soudu prvního stupně a dovolání proti rozsudku odvolacího soudu byl odmítnuto s tím, že není přípustné, a to ani podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že soudy nižších stupňů shodně konstatovaly, že neprokázal existenci protiprávních zásahů do svých osobnostních práv a že se Nejvyšší soud ve svém usnesení nevyjádřil k zásadní právní otázce, kterou on v rámci dovolacího řízení vymezil, tj. zda z hlediska spravedlivého procesu může obstát povšechné a neurčité odmítnutí většiny jím navržených důkazů, aniž by takový postup byl obecnými soudy relevantně vysvětlen. Dále tvrdí, že se žalovaným podařilo docílit jeho obvinění bezdůvodně a že je proto zásah do osobnostních práv zřejmý. Má za to, že zamítnutí žaloby mělo být nepřezkoumatelné a nesprávné, a to kvůli neprovedení jím navržených důkazů. To totiž mělo vést k vadnému a neúplnému zjištění skutkového stavu a má svědčit o nepochopení podstaty dané kauzy, jež má podhoubí v tunelování společnosti OSTRAMO, spojené s osobami, jejichž povinností bylo toto tunelování vyšetřit. V návaznosti na to stěžovatel vyjmenovává důkazy, jejichž provedení navrhl, a tvrdí, že je soudy zamítly, aniž by svůj postup zdůvodnily, což má prý svědčit tomu, že již předem byly odhodlány věc řádně neobjasnit. Z hlediska ústavněprávního tak mělo dojít k nesprávné realizaci důkazního řízení, a to v podobě tzv. opomenutých důkazů, které má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích připomíná, že postup obecných soudů v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na konkrétní případ jsou v zásadě záležitostí právě obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat za situace, kdy daný rozhodovací proces je stižen vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikovanými vadami); o jaké vady se jedná, lze zjistit z jednotlivých rozhodnutí Ústavního soudu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že se obecné soudy nevypořádaly s důkazy, jejichž provedení v daném soudním řízení navrhoval. Vzhledem k tomu, že by mohlo jít případ tzv. opomenutých důkazů, a příslušné důkazní řízení by tudíž mohlo být zatíženo tzv. kvalifikovanou vadou, Ústavní soud zkoumal, zda lze pokládat stěžovatelovu námitku za důvodnou, přičemž - s ohledem na obsah rozsudku Vrchního soudu v Olomouci - dospěl k závěru, že tomu tak evidentně není. Krajský soud v Ostravě totiž stěžovatelovy důkazní návrhy zamítl z toho důvodu, že tvrzení, která stěžovatel příslušnými důkazy hodlal prokázat, byla z hlediska právních norem, jejichž aplikace v daném případě připadala v úvahu, irelevantní, a své závěry také řádně (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení) zdůvodnil. Stejnou otázkou se na základě stěžovatelova odvolání znovu zabýval Vrchní soud v Olomouci, který se se soudem prvního stupně ztotožnil, přičemž jeho argumentaci dále doplnil. Jinými slovy řečeno, stěžovatelovy důkazní návrhy byly obecnými soudy zamítnuty z ústavně akceptovatelného "typového" důvodu a tento postup byl jimi rovněž náležitě odůvodněn. K tomu nutno dodat, že z ústavní stížnosti není patrno, proč příslušné právní závěry obecných soudů nemohou z hlediska věcného, natož pak ústavního obstát, přičemž vyjádření nesouhlasu s nimi - dle konstantní judikatury Ústavního soudu - opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže (viz také výše).

Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru