Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3785/14 #1Usnesení ÚS ze dne 09.07.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Klatovy
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na obhajobu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opome... více
Věcný rejstříktrestná činnost
procesní postup
Obhajoba
Hlavní líčení
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3785.14.1
Datum podání01.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.13, § 33

85/1996 Sb., § 16 odst.1, § 16 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3785/14 ze dne 9. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele T. Ž., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, zastoupeného JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova 38, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. 8 Tdo 799/2014, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 1. 2014 sp. zn. 50 To 457/2013 a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 22. 10. 2013 sp. zn. 2 T 178/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho základních práv a svobod zaručených v čl. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Okresní soud v Klatovech shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a odsoudil jej podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku nepodmíněně, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Rovněž rozhodl o vině [též v bodě 2)] a trestu obviněného T. F. a o jeho povinnosti k náhradě škody. Podle § 71 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku vyslovil uložení trestu propadnutí věcí ve výroku rozsudku konkretizovaných.

Krajský soud v Plzni usnesením z podnětu odvolání podaných proti rozsudku soudu prvního stupně stěžovatelem a spoluobviněným podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil uvedený rozsudek ve výroku o trestu propadnutí věci.

Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu) odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že řízení je stiženo vadou spočívající v porušení práva na obhajobu zakotveného v čl. 40 odst. 3 Listiny a § 2 odst. 13 a § 33 odst. 1 tr. řádu. K tomu mělo dojít tím, že v průběhu hlavního líčení, přes žádosti jeho i obhájce, mu nebylo umožněno se vzájemně poradit; předsedkyně senátu povolila poradu pouze v trvání jedné minuty před zahájením hlavního líčení, a před výpovědí poškozeného poradu nepovolila vůbec; rovněž se mu nedostalo možnosti klást otázky spoluobviněnému T. F. V důsledku tohoto nesprávného postupu nemohl reagovat na vývoj řízení a náležitě a účinně se hájit; zdůraznil přitom, že nešlo o obstrukční jednání, které by vedlo k průtahům v řízení. Polemizuje též se závěry Nejvyššího soudu, podle kterého se jednalo o pouhou nedůslednost, kterou však ve výsledku dovolacího řízení není namístě zohlednit.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve - procesně neregulérně - podaného dovolání.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.

Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku (resp. jeho pachatelství) jsou jen podústavně vedeným sporem s obecnými soudy, které se s jím uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.

Ke stěžovatelově oponentuře postupu soudu prvního stupně při hlavním líčení se již vyjádřily odvolací soud i dovolací soud, přičemž jejich argumentace je v kontextu dosaženého výsledku řízení - v ústavněprávní rovině - udržitelná.

Nejvyšší soud výstižně připomenul, že z protokolu o hlavním líčení na č. l. 314 až 332 vyplývá, že stěžovateli byla v průběhu hlavního líčení umožněna porada s jeho obhájcem celkem dvakrát, a to na počátku, ještě před přednesem obžaloby, a posléze v závěru, po skončení dokazování.

Dovolací soud též zaznamenal, že ze zmiňovaného protokolu o hlavním líčení je zřejmé, že stěžovatel ani jeho obhájce proti postupu předsedkyně senátu v průběhu hlavního líčení nevznesli námitky; mělo-li by dojít k porušení procesních práv stěžovatele, bylo na obhájci, aby na základě ustanovení § 16 odst. 1, 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, se domáhal nápravy. Jestliže však v průběhu hlavního líčení nevynaložil potřebné úsilí k tomu, aby jemu a jeho klientovi soud umožnil klást otázky spoluobviněnému, nelze se nápravy domáhat až v řízení o mimořádném opravném prostředku (což platí i ve vztahu k ústavní stížnosti).

Obecné soudy tudíž právo stěžovatele na obhajobu interpretovaly s přihlédnutím k obecně uznávané zásadě vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva; srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 263/06, II. ÚS 264/06, III. ÚS 370/06, III. ÚS 472/06, III. ÚS 596/07, IV. ÚS 434/08, III. ÚS 1857/08 a III. ÚS 2461/09). Nepřiměřeně "paternalistický" přístup státu ke vztahu mezi obhájcem a obhajovaným Ústavní soud odmítl též v nálezu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96, a usnesení ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 688/05, a to i odkazy na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 11. 1993 ve věci Imbrioscia v. Švýcarsko, stížnost č. 13972/88, a ze dne 22. 2. 1994 ve věci Tripodi v. Itálie, stížnost č. 13743/88.

Praktický význam stěžovatelem uplatňovaných námitek zůstává limitován skutečností, že ani v ústavní stížnosti nekonkretizuje, jaké skutkové a právní argumenty v důsledku oponovaného postupu soudu prvního stupně nemohl efektivně uplatnit.

Stěžovatel do petitu ústavní stížnost zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak z výše uvedených hledisek relevantní argumentaci ani zde Ústavní soud neshledává. Není důvod k pochybnostem, že dovolání stěžovatele nebylo efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným, jestliže bylo podáno z jiných než přípustných dovolacích důvodů [§ 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu]. Ostatně i nad tento rámec se dovolací soud k některým stěžovatelovým úvahám vyjádřil.

Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru