Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3775/17 #1Usnesení ÚS ze dne 27.06.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkkupní smlouva
Odstoupení od smlouvy
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.3775.17.1
Datum podání04.12.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 597, § 616, § 48


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3775/17 ze dne 27. 6. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Czech Invest Group s. r. o., sídlem Štrosova 272, Pardubice - Bílé Předměstí, zastoupené JUDr. Radomilem Mackem, advokátem, sídlem J. M. Marků 92, Lanškroun, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2017 č. j. 33 Cdo 5153/2016-222, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Martina Bláhy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 11. 12. 2015 č. j. 24 C 78/2012-163 stěžovatelce (jako žalované) uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi (jako žalobci) částku 169 900 Kč s příslušenstvím, vedlejšímu účastníkovi stanovil povinnost vydat stěžovatelce motorové vozidlo Škoda Octavia, dále pak stěžovatelku zavázal k náhradě nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi. Uvedený soud totiž dospěl k závěru, že vedlejší účastník byl od kupní smlouvy uzavřené se stěžovatelkou oprávněn odstoupit, neboť předmět koupě, kterým bylo výše uvedené vozidlo, nebylo při převzetí ve shodě s kupní smlouvou, přičemž ujednání v kupní smlouvě, dle něhož stěžovatelka neodpovídá za případný nesoulad stavu tachometru s reálným počtem najetých kilometrů, označil za neplatné.

3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 4. 2016 č. j. 23 Co 45/2016-201 rozsudek okresního soudu potvrdil a uložil stěžovatelce nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení. Vyšel z toho, že stěžovatelka sice nebyla povinna ověřovat správnost stavu tachometru, měla ale rozpoznat zásadní rozdíl mezi deklarovaným, v kupní smlouvě udávaným stavem tachometru a skutečným počtem ujetých kilometrů podle technického stavu vozidla, a na tento rozdíl měla výslovně upozornit, přičemž konstatoval, že této své povinnosti se stěžovatelka nemůže zprostit tvrzením, že skutečný počet ujetých kilometrů negarantuje.

4. Proti rozsudku krajského soudu brojila stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Ztotožnil se s jeho závěrem, že vedlejší účastník byl oprávněn od kupní smlouvy odstoupit, protože vozidlo nebylo v souladu s kupní smlouvou. K tomu uvedl, že je-li v kupní smlouvě vozidlo identifikováno i tachometrovým náběhem kilometrů, pak tomu musí odpovídat i jeho stav, přičemž prodávající se nemůže zprostit odpovědnosti, že tomu tak není, tj. nepoměřovat celkový technický stav vozidla tomuto náběhu, i když má pochybnosti o skutečném počtu ujetých kilometrů, což platí tam, kde mezi stavem deklarovaným a následně zjištěným je zásadní rozdíl, jako je tomu v daném případě, kde tento rozdíl je minimálně 3,5násobný.

II.

Stěžovatelčina argumentace

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že okresní soud se zaměřil na skutečnost, zda nesoulad mezi skutečným počtem najetých kilometrů a údajem na tachometru je sám o sobě vadou, a dospěl ke kladnému závěru, přičemž vyvodil neplatnost ustanovení předmětné kupní smlouvy, dle něhož stěžovatelka jako prodávající negarantuje správnost údaje o počtu najetých kilometrů. Krajský soud právní posouzení "posunul", když vyvodil, že měla rozpoznat, že prodávané vozidlo má výrazně vyšší počet najetých kilometrů. Podle stěžovatelčina názoru se tedy právní hodnocení posunulo od otázky, zda je prodávající povinen sám aktivně zjišťovat, zda je stav najetých kilometrů odlišný od toho, než deklaruje tachometr, k otázce, zda součástí povinností prodejce je prověřování a vyhodnocení, zda celkový technický stav odpovídá tachometrovému náběhu.

6. V návaznosti na to stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že závěr, k němuž Nejvyšší soud dospěl, nemá pro posouzení věci význam, protože jednak je obecný, a důkazně nepodložený, jednak tuto vadu vedlejší účastník nenamítl v oznámení o odstoupení od smlouvy, když jako důvod uvedl zjištěný nesoulad mezi stavem tachometru. Obecné soudy nevzaly v potaz obsah spisu, zejména obsah kupní smlouvy a protokol o zkušební jízdě a předání vozidla, v nichž je špatný technický stav vozidla popsán. Závěr, že vedlejší účastník nebyl dostatečně informován o stavu vozidla, není v souladu s provedeným dokazováním. Upozornila, že zda a jak by se rozdíl v technickém stavu vozidla s deklarovaným a skutečným nájezdem projevil, nebyl v řízení zjišťován, a tak nelze odpovědně posoudit, zda informace o technickém stavu, které vedlejší účastník získal, byly dostatečné, či nikoliv. Závěr Nejvyššího soudu, že by rozdíl v technickém stavu vozidla byl zjistitelný, nemá oporu v obsahu spisu. Navíc by takový závěr vypovídal jen o tom, že vozidlo trpí vadou, a nikoliv, zda na základě této vady odstoupil od smlouvy.

7. Stěžovatelka v této souvislosti uvedla, že právní otázka předestřená v dovolání byla zaměřena na to, zda je prodejce povinen údaj o počtu ujetých kilometrů ověřovat, resp. zda nesoulad mezi údajem vyplývajícím z tachometru a skutečností je sám o sobě vadou, protože vedlejší účastník odstoupení od smlouvy (ze dne 27. 9. 2012) založil na tomto nesouladu. Poukázala na to, že kupní smlouva i výše zmíněný protokol detailně popisují stav vozidla, a na možnost tohoto nesouladu výslovně a opakovaně upozorňují, a že závěr Nejvyššího soudu je nepřiléhavý, neboť předmětem sporu bylo posouzení platnosti odstoupení od smlouvy, a povinnosti, které tento soud vyvodil, nevyplývají ze smlouvy ani z platné právní úpravy. Nejvyšší soud nevzal v potaz, jakým způsobem vedlejší účastník od smlouvy odstoupil, a ani zmíněné listiny, z nichž plyne, že celkový stav vozidla není dobrý. Samotný údaj o počtu ujetých kilometrů je přitom matoucí, neboť je podstatné, kde bylo vozidlo provozováno a zda o ně bylo řádně pečováno.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní stížnost je svou podstatou vyjádřením nesouhlasu s názorem Nejvyššího soudu, že vedlejší účastník měl právo od kupní smlouvy odstoupit, neboť vozidlo při převzetí s ní nebylo v souladu. Uvedený soud (ve stručnosti) vyšel z toho, že údaj o počtu ujetých kilometrů je jedním ze základních kritérií pro koupi vozidla, protože (spolu s dalšími) vypovídá o jeho technickém stavu. Stěžovatelka poukazuje na to, že tento údaj může někdy být "matoucí", nicméně obecně jistě platí, že technický stav vozidla značně závisí na počtu ujetých kilometrů, resp. že lze na tento stav usuzovat, a tudíž jde o údaj, jenž je pro potenciálního kupujícího dosti podstatný. Jestliže se po koupi vozidla ukázalo, že skutečný nájezd vozidla je více než 3,5krát vyšší, než je uvedeno na tachometru, resp. v kupní smlouvě (rozdíl mezi údajem 82 415 km a 291 497 km), pak je zřejmé, že jeho celkový technický stav je jiný, resp. podstatně horší, než kupující předpokládal (mohl předpokládat). Na tom nic nemění, že vedlejší účastník byl stěžovatelkou na konkrétní zjevné vady vozidla upozorněn, neboť z jejich existence skutečný počet ujetých kilometrů může (minimálně běžný) kupující odvodit jen obtížně.

12. Výše uvedený názor Nejvyššího soudu jistě může být předmětem polemiky z hlediska věcného, z hlediska ústavnosti je však podstatné, že ústavní stížností je napadán proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva (§ 48, 597 a 616 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), aniž by bylo zřejmé, jakou konkrétní "kvalifikovanou" vadou měl být napadený soudní rozsudek stižen, a ani Ústavní soud žádné pochybení na straně nezjistil. Nelze vyvodit, že by na daný případ (bezprostředně) dopadaly některá z ústavně zaručených základních práv či svobod hmotné povahy,

a jde-li o procesní ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a řádný proces, Nejvyšší soud své závěry dostatečně odůvodnil a tyto se nejeví jako zjevně nepřiměřené ("extrémní") daným (dílem specifickým) okolnostem případu.

13. Protože nic nesvědčí porušení ústavně zaručeného základního práva, kterého se stěžovatelka dovolávala, Ústavní soud její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru