Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3775/15 #1Usnesení ÚS ze dne 20.09.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - soudní exekutor
Dotčený orgánSOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkExekuce
výkon rozhodnutí/náklady řízení
řízení/zastavení
exekutor
EcliECLI:CZ:US:2016:3.US.3775.15.1
Datum podání22.12.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 146 odst.2, § 150


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3775/15 ze dne 20. 9. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Luďka Němce, soudního exekutora Exekutorského úřadu Karlovy Vary, sídlem Cihelní 14, Karlovy Vary, zastoupeného JUDr. Janou Bodlákovou, advokátkou, sídlem Cihelní 14, Karlovy Vary, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. října 2015 sp. zn. 24 Co 1923/2015, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a 1) obchodní společnosti T-Mobile Czech Republic, a. s., sídlem Tomíčkova 2144/1, Praha 4, a 2) Jiřího Loskota, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho základních práv.

2. Stěžovatel na základě pověření Okresního soudu ve Strakonicích prováděl ve prospěch vedlejší účastnice 1) jako oprávněné exekuci na majetek vedlejšího účastníka 2) jako povinného. V jejím rámci mimo jiné rozhodl o provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu (exekučním příkazem ze dne 20. 3. 2015 č. j. 55 EX 1055/14-24) a srážkami z důchodu (exekučním příkazem ze dne 26. 3. 2015 č. j. 55 EX 1055/14-26).

3. Výrokem I. usnesení stěžovatele ze dne 15. 7. 2015 č. j. 55 EX 1055/14-43 byla nařízená exekuce na návrh vedlejšího účastníka 2) se souhlasem vedlejší účastnice 1) zastavena. Výrokem II. byla vedlejšímu účastníkovi 2) uložena povinnost nahradit stěžovateli náklady exekuce ve výši 7 865 Kč a výrokem III. bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů exekuce.

4. Proti výroku II. usnesení stěžovatele podal vedlejší účastník 2) odvolání. Uvedl, že nebyly splněny podmínky stanovené v § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť zastavení exekuce nezavinil.

5. Výrokem I. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 10. 2015 sp. zn. 24 Co 1923/2015 byl výrok III. usnesení stěžovatele potvrzen. Výrokem II. usnesení krajského soudu byl však výrok II. usnesení stěžovatele změněn tak, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů exekuce. Tento výrok se opírá o ustanovení § 150 o. s. ř., jehož aplikaci soud zdůvodnil pravděpodobnou existencí závažné duševní poruchy vedlejšího účastníka 2) již v průběhu nalézacího řízení, s čímž měla souviset jeho neschopnost tomuto řízení a jeho výsledku porozumět.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že postupem krajského soudu došlo k zásahu do jeho základních práv, zejména práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na rovné postavení v řízení zaručeného čl. 37 odst. 3 Listiny.

7. Porušení základních práv mělo podle stěžovatele spočívat v tom, že krajský soud mu odepřel odměnu s přihlédnutím ke specifickým okolnostem případu, přičemž však zcela pominul peněžní prostředky na účtu vedlejšího účastníka 2) převyšující částku půl milionu korun. Stěžovatel navíc vyjádřil názor, že zjištěná duševní porucha dluh neovlivnila.

8. Další pochybení stěžovatel spatřuje v tom, že neměl možnost se vyjádřit k zamýšlené aplikaci § 150 o. s. ř.

III.

Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

9. Ústavní soud podle zákona o Ústavním soudu posoudil splnění předpokladů řízení.

10. K legitimaci soudního exekutora k podání ústavní stížnosti se Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS - st. 23/06, z nějž vyplývá, že v té části exekučního řízení, kdy je rozhodováno o nákladech exekuce, je postavení soudního exekutora shodné s postavením účastníka exekučního řízení. Vzhledem k tomu, že výrokem II. nyní napadeného usnesení bylo rozhodováno o právu soudního exekutora na úhradu nákladů exekuce, je v tomto rozsahu založena legitimace stěžovatele k podání ústavní stížnosti. V rozsahu napadení usnesení krajského soudu ve výroku I. však tento předpoklad naplněn není, a proto v této části jde o podání ústavní stížnosti neoprávněnou osobou.

11. Ústavní soud ve vztahu k výroku II. napadeného usnesení rovněž shledal, že ústavní stížnost je přípustná též proto, že stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, vyžádaným spisem a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části napadající výrok II. usnesení krajského soudu zjevně neopodstatněná.

13. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle

čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

14. Tento závěr však nelze v posuzované věci učinit.

15. Podstatou ústavní stížnosti je v prvé řadě přesvědčení stěžovatele, že duševní porucha vedlejšího účastníka 2) neovlivnila dluh, jehož splnění bylo v exekučním řízení vymáháno. Tímto tvrzením se však Ústavní soud nemohl zabývat, neboť se týká pouze hodnocení skutkového stavu. Nedošlo-li tímto postupem ke svévolnému rozhodnutí, není Ústavní soud oprávněn do tohoto hodnocení nijak zasahovat. Stejný závěr lze učinit ve vztahu k tvrzení stěžovatele, že krajský soud nezohlednil finanční prostředky na účtu vedlejšího účastníka 2).

16. Ústavního rozměru však dosahuje tvrzení stěžovatele, že v průběhu řízení neměl možnost se vyjádřit k případné aplikaci § 150 o. s. ř., nicméně ani toto tvrzení v nyní projednávané věci nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud v plném rozsahu souhlasí se stěžovatelem, že je povinností obecných soudů dát účastníkům řízení procesní příležitost se k možné aplikaci § 150 o. s. ř. vyjádřit. Z vyžádaného spisu je zřejmé, že odvolání proti usnesení stěžovatele bylo ke krajskému soudu podáno právě jeho prostřednictvím. Vzhledem k tomu, že v řízení o odvolání proti rozhodnutí soudního exekutora plní sám soudní exekutor povinnosti soudu prvního stupně, musel být stěžovateli obsah odvolání, včetně dovolávání se obecného principu materiální spravedlnosti, znám. Nic mu proto nebránilo, aby se k postupu vyjádřil. Na tomto místě Ústavní soud opakuje, že obecné soudy jsou rovněž povinny poučovat účastníky o jejich procesních právech a povinnostech, přičemž stěžejním smyslem tohoto institutu je zejména eliminovat negativní dopady neznalosti procesního práva u právně nezastoupených účastníků. U soudního exekutora jako osoby znalé zejména procesního práva by se však tento postup jevil jako nadbytečný.

17. Vzhledem k tomu, že v rozsahu napadení výroku I. usnesení krajského soudu jde o podání učiněné zjevně neoprávněným, byla ústavní stížnost v této části odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Ve vztahu ke zbývajícímu rozsahu ústavní stížnosti Ústavní soud uvádí, že v nyní projednávané věci nedošlo k zásahu do práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost v této části, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru