Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3770/14 #1Usnesení ÚS ze dne 29.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkdarovací smlouva
právní úkon/neplatný
Plná moc
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3770.14.1
Datum podání01.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 120, § 132, § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3770/14 ze dne 29. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Frose, zastoupeného Mgr. Vladimírem Partlem, advokátem se sídlem Kopečná 11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2014 č. j. 30 Cdo 2714/2014-198, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 1. 12. 2014, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdil, že v průběhu řízení došlo k porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] spolu s právem na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a právem na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny).

2. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2011 č. j. 43 C 82/2007-121 byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti Andree Janotové a Eduardu Tesařovi na určení, že (stěžovatel) je vlastníkem konkrétních nemovitostí v k. ú. Černá Pole (výrok I), a stěžovateli bylo uloženo zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení (výrok II).

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 9. 2013 č. j. 49 Co 169/2012-171 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, ve výroku II (o nákladech řízení) ho změnil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto, a to z důvodu, že není podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") přípustné, a dále jím bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení.

II.

Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že jeho hlavní argumentace spočívala v tom, že k převodu nemovitostí, ohledně kterých bylo vedeno soudní řízení (dále jen "předmětné nemovitosti"), došlo na základě absolutně neplatných právních úkonů, resp. jednání, avšak obecné soudy tuto situaci vyhodnotily nedostatečně a dospěly k chybným závěrům. Zmiňuje, že jeho matka Květoslava Frosová udělila jeho otci Ing. Vladimíru Frosovi ve formě notářského zápisu plnou moc ke sjednání a podpisu darovací smlouvy, týkající se předmětných nemovitostí, tento notářský zápis měl však nedostatky, které stěžovatel blíže specifikuje, což prý mohlo mít zásadní vliv na jeho platnost. Nejvyšší soud se však s touto skutečností nevypořádal.

6. Dále stěžovatel namítl, že Nejvyšší soud nevyřešil uspokojivě ani otázku způsobilosti jeho matky k právním úkonům v době udělení zmíněné plné moci. Matka měla být dle stěžovatele nezpůsobilá, neboť její zdravotní stav byl velmi diskutabilní; podle svědecké výpovědi jejího (biologického) syna Antonína Ševčíka byla "úplně mimo" - pouze ležela, nekomunikovala a nebyla schopna identifikovat své příbuzné, také ze zdravotní dokumentace nelze jednoznačně určit, zda celkový zdravotní, a tedy i duševní stav byl natolik dobrý, aby byla schopna bezpečně posoudit všechny důsledky svého jednání. Za další pochybení stěžovatel považuje, že v soudním řízení nebyla "přizvána" ošetřující lékařka, která byla detailně obeznámena s matčiným zdravotním stavem.

7. V návaznosti na to stěžovatel vyslovil názor, že Nejvyšší soud měl jím rozporované aspekty udělení plné moci podrobněji prošetřit z toho důvodu, že to mělo na jeho nárok na majetek po rodičích zásadní dopad, neboť následkem minimálně pochybně udělené plné moci mu byl upřen jeho dědický nárok, kdy v následném dědickém řízení po smrti rodičů by jako neopominutelný dědic měl zákonný nárok na značnou část pozůstalosti, ovšem v důsledku darování předmětných nemovitostí se z velké části majetek rodičů zmenšil. Stěžovatel současně poukázal na své dovolání, kde prý podrobně zmapoval problematiku neplatnosti právních úkonů osob jednajících v duševní poruše, a to v souvislosti s judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se soudy nižších stupňů měly odchýlit. Argumentoval i rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. 30 Cdo 3614/2009, podle něhož po provedeném zhodnocení důkazů musí být zjištěn skutkový stav tak jednoznačně, aby ho bylo možné podřadit pro příslušné právní pravidlo chování. Protože ho v souzené věci Nejvyšší soud nezjistil, odchýlil se od ustálené praxe.

8. K tomu stěžovatel dodal, že neplatnost právního úkonu ve smyslu § 38 odst. 2 ("starého") občanského zákoníku je neplatností absolutní, přičemž skutečnosti svědčící takové neplatnosti nespadají do okruhu skutečností, jejichž existence se musí účastník dovolávat a ve vztahu k nimž má důkazní břemeno. Následně stěžovatel uzavřel, že jím provedený precizní rozbor neshledal Nejvyšší soud dostatečně významným, aby prozkoumal faktický stav věci, především pak ve vztahu k právní způsobilosti jeho těžce nemocné matky, což je stěžejní otázka pro vyřešení celého případu, neboť v důsledku neplatnosti plné moci by byla stižena neplatností i darovací smlouva a další dispozice s předmětnými nemovitostmi.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

9. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.

11. Ústavní soud opakovaně upozorňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

12. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že plná moc, kterou udělila jeho matka K. Frosová jeho otci, neměla zákonné náležitosti, a že navíc existují důvodné pochybnosti, zda jmenovaná byla vůbec způsobilá k právním úkonům, z čehož vyvozuje, že předmětná darovací smlouva představuje neplatný právní úkon; v této souvislosti stěžovatel (zřejmě) vytýká obecným soudům i to, že se neprovedly některé důkazy. Z napadených rozsudků odvolacího a dovolacího soudu však plyne, že stěžovatelova žaloba byla zamítnuta z důvodu absence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení [§ 80 písm. c) o. s. ř.], takže důvody, o které stěžovatel opíral své vlastnické právo k předmětným nemovitostem, nebylo vůbec možné posuzovat (nárokované nemovitosti nebyly předmětem řízení o dědictví žádného z původních vlastníků). Daný závěr uvedené soudy zdůvodnily tím, že stěžovatel (dědic) se žalobou nemůže domáhat určení, že je vlastníkem věci náležející do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a pokud ohledně ní nebylo potvrzeno nabytí dědictví, neboť nelze obcházet zákonný postup při projednání dědictví, jinak by se totiž legalizovalo nabytí dědictví bez projednání a rozhodnutí příslušného soudu.

13. Z výše uvedeného plyne, že soudy (vyšších stupňů) svůj závěr o nutnosti zamítnutí stěžovatelovy žaloby, dlužno dodat podrobně zdůvodněný, postavily na procesních důvodech. Z toho je současné patrno, proč nebylo možné hmotněprávní posouzení [konkrétně stran otázky (ne)platnosti předmětné darovací smlouvy] považovat za relevantní, resp. proč se Nejvyšší soud nemohl meritorně zabývat argumentací, kterou v tomto ohledu stěžovatel v dovolání přednesl. Jestliže pak stěžovatel v ústavní stížnosti opět namítá pouze nesprávné hmotněprávní posouzení, příp. neúplná skutková zjištění ve vztahu k tomuto posouzení, nelze než uzavřít, že ústavní stížnost nemůže být opodstatněná, a to proto, že z ní není zřejmá souvislost mezi důvody, na nichž jsou rozhodnutí obecných soudů (ve svém celku) postavena, a vadami, jak jsou v ústavní stížnosti namítány, a tudíž nelze zjistit, na základě čeho mělo k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává, vlastně dojít. Za tohoto stavu by přezkum napadených rozhodnutí (konkrétně co do jejich závěru o neexistenci naléhavého právního zájmu) mohl být prováděn pouze na základě revizního principu, tedy ze všech v úvahu přicházejících hledisek a důvodů, resp. bez ohledu na skutečnosti, v nichž podle stěžovatele tkví porušení ústavnosti, ovšem takovýmto postupem by se Ústavní soud ocitl právě v pozici zmíněné "superrevizní" instance, která mu zjevně nepřísluší.

14. Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru