Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 377/18 #1Usnesení ÚS ze dne 22.05.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - Odvolací finanční ředitelství
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý pr... více
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
daň/správce daně
rozpočet/státní
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.377.18.1
Datum podání29.01.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.5, čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

218/2000 Sb., § 44 odst.1 písm.a, § 53 odst.4, § 44a

280/2009 Sb., § 139


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 377/18 ze dne 22. 5. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Národní technické muzeum, sídlem Kostelní 1320/42, Praha 7 - Holešovice, zastoupeného Mgr. Markem Nemethem, advokátem, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. srpna 2017 č. j. 4 Afs 125/2017-26, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2017 č. j. 8 Af 36/2013-60-62, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Finanční úřad pro Prahu 1 platebním výměrem ze dne 27. 9. 2012 č. j. 504670/12/001983107400 na základě zjištěného porušení rozpočtové kázně spočívajícího ve vyplácení jiných peněžních prostředků státu Mgr. Horymíru Kubíčkovi, bývalému generálnímu řediteli stěžovatele, vyměřil stěžovateli podle § 44a odst. 2, odst. 4 písm. c) a odst. 9 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozpočtových pravidlech"), a podle § 139 a § 147 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), odvod za porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu ve výši 369 000 Kč. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 15. 4. 2013 č. j. 11181/13/5000-24700-703359 na základě odvolání stěžovatele podle § 116 odst. 1 písm. a) daňového řádu změnil uvedený platební výměr v části týkající se splatnosti vyměřené daně a bankovního spojení, tak, že vyměřená daň ve výši 369 000 Kč je splatná v náhradní lhůtě v souladu s § 139 odst. 3 daňového řádu do 15 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí na dále specifikovaný účet správce daně, v ostatním zůstal výrok odvoláním napadeného výměru beze změny.

3. Stěžovatel podal proti rozhodnutí vedlejšího účastníka žalobu. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 11. 5. 2017 č. j. 8 Af 36/2013-33 rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a dále uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč. Městský soud shledal, že správní orgány řádně nevyhodnotily skutečnost, že stěžovatel vyplatil Mgr. Horymíru Kubíčkovi plnění z mandátní smlouvy v důsledku toho, že Mgr. Horymír Kubíček, který byl v té době generálním ředitelem stěžovatele, nejednal ve prospěch stěžovatele ve shodě s § 53 odst. 4 zákona o rozpočtových pravidlech, nýbrž naopak jednal ve prospěch svůj, čímž podle názoru městského soudu znemožnil stěžovateli plnit pokyn stanovený v citovaném ustanovení. Stěžovatel měl mizivou možnost tomuto jednání zabránit, neboť takto jednala osoba, která byla jeho statutárním orgánem a v jeho systému zastávala nejvyšší exekutivní funkci. V této situaci by proto podle městského soudu použití § 44 odst. 1 písm. a) a § 53 odst. 4 zákona o rozpočtových pravidlech představovalo ryze formální aplikaci právního předpisu, odhlížející od okolností věci, zejména od příčin porušení příkazu plnit určené úkoly nejhospodárnějším způsobem, jakož i od účelu a smyslu citovaných ustanovení zákona o rozpočtových pravidlech.

4. Rozsudek městského soudu napadl vedlejší účastník kasační stížností, které Nejvyšší správní soud vyhověl, rozsudek městského soudu ze dne 11. 5. 2017 č. j. 8 Af 36/2013-33 zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud konstatoval, že zaplacení částky 369 000 Kč Mgr. Horymíru Kubíčkovi bez náležitého právního důvodu nepochybně představuje neoprávněné použití peněžních prostředků státního rozpočtu stěžovatelem a neodpovídá § 53 odst. 4 zákona o rozpočtových pravidlech. Došlo tedy k porušení rozpočtové kázně a byla naplněna skutková podstata uvedená v § 44 odst. 1 písm. a) zákona o rozpočtových pravidlech. Ke skutečnosti, že stěžovatel bez právního důvodu vyplácel plnění z mandátní smlouvy mimo jiné v důsledku jednání svého vlastního statutárního orgánu, Nejvyšší správní soud uvádí, že selhání kontrolních mechanismů u stěžovatele, v důsledku něhož stěžovatel platil peněžitá plnění bez právního důvodu, nic nemění na tom, že výše uvedeným jednáním stěžovatel porušil rozpočtovou kázeň. Právnické osobě je totiž přičítáno jednání fyzických osob, které jsou členy jejího statutárního orgánu a za právnickou osobu jakožto statutární orgán jednají. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem vedlejšího účastníka, že skutečnost, že Mgr. Horymír Kubíček byl v pozici generálního ředitele, nemůže být důvodem pro zbavení odpovědnosti stěžovatele za neoprávněné použití prostředků státního rozpočtu. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že jelikož stěžovatel zaplatil Mgr. Horymíru Kubíčkovi částku 369 000 Kč bez právního důvodu, je zjevné, že tyto finanční prostředky neměly být ze státního rozpočtu prostřednictvím stěžovatele vůbec čerpány, právní účel, pro který byly čerpány, neexistoval a tyto prostředky musí proto být do státního rozpočtu vráceny. Uložení odvodu podle § 44a odst. 4 písm. c) zákona o rozpočtových pravidlech bylo za dané situace jediným správným důsledkem. Nejvyšší správní soud měl proto za mylný názor stěžovatele, že odvod vyplacených finančních prostředků představuje jeho potrestání. Stejně tak skutečnost, že stěžovateli se podařilo neoprávněně vyplacené prostředky vymoci v podstatné míře zpět, nemůže zhojit předchozí porušení rozpočtové kázně stěžovatelem. Ostatně právě to, že Mgr. Horymír Kubíček dle tvrzení stěžovatele již neoprávněně vyplacené prostředky z podstatné části stěžovateli uhradil zpět, ve svém důsledku znamená, že stěžovatel neutrpí odvodem za porušení rozpočtové kázně újmu, neboť takto získané prostředky použije právě na zaplacení odvodu.

5. Městský soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, poté žalobu stěžovatele rozsudkem ze dne 31. října 2017 č. j. 8 Af 36/2013-60-62, zamítl.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že na základě výsledků kontroly Ministerstva kultury podal žalobu u Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") proti Mgr. Horymíru Kubíčkovi, kterou se domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve výši 358 750 Kč s příslušenstvím. Žalobě stěžovatele bylo vyhověno. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že podání žaloby představovalo nejhospodárnější postup podle § 53 odst. 4 zákona o rozpočtových pravidlech. Fakt, že stěžovatel vyplácel Mgr. Horymíru Kubíčkovi plnění z mandátní smlouvy, byl zapříčiněn tím, že Mgr. Horymír Kubíček byl v té době generálním ředitelem stěžovatele. Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu 1, kterým mu byla uložena povinnost zaplatit odvod ve výši 369 000 Kč, byl potrestán za svůj úspěch ve shora uvedeném soudním sporu, ve kterém hájil zájmy státu. Tato skutečnost však nebyla při vydání platebního výměru zohledněna. Pokud by stěžovatel dle svého tvrzení po Mgr. Horymíru Kubíčkovi ničeho nevymáhal, nebyl by ze strany správce daně trestán, a to vyměřením odvodu a penále. Stěžovatel připouští, že formálně rozpočtovou kázeň porušil, nikoliv však materiálně, když plnění vymohl zpět. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že má vymožené plnění vracet do státního rozpočtu. Stěžovatel zdůraznil, že Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého zrušujícího rozsudku připustil, že stěžovatel měl ztíženou možnost činnost svého statutárního orgánu odhalit, respektive mu zabránit, tuto skutečnost však na rozdíl od městského soudu ve svém rozhodnutí Nejvyšší správní soud nezohlednil. V této souvislosti stěžovatel odkazuje nález sp. zn. I. ÚS 563/11 ze dne 13. 11. 2012 (N 186/67 SbNU 241), ve kterém se uvádí, že jestliže obecný soud aplikuje na daný případ právní předpisy sice formálně souladně s jejich textem, avšak odhlédne od reálných společenských vztahů, dopustí se přepjatého formalismu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice tzv. podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní"). Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.

9. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu ani městského soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Dospěje-li na základě výše uvedeného postupu Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.

10. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti správních soudů, resp. aby se věcí zabýval ve stejném rozsahu, jako činí tyto soudy, anebo dokonce daňové orgány v řízení o porušení rozpočtové kázně. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry soudů a daňových orgánů. Opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti tak svědčí o snaze stěžovatele v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení správce daně a vedlejšího účastníka. Tímto však stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu s ohledem na výše uvedené nepřísluší.

11. Z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel nesprávně směšuje dvě nesouvisející skutečnosti. Za prvé, skutečnost, že stěžovatel bez právního důvodu vyplácel finanční prostředky čerpané ze státního rozpočtu Mgr. Horymíru Kubíčkovi. Tuto skutečnost stěžovatel nijak nepopírá, jen se hájí tím, že Mgr. Horymír Kubíček byl statutárním orgánem stěžovatele, a stěžovatel nijak nemohl jednání statutárního orgánu ovlivnit. Jak však již bylo Nejvyšším soudem v odůvodnění napadeného rozsudku uvedeno, tato argumentace není důvodná, neboť právnické osobě je přičítáno jednání fyzických osob, které jsou členy jejího statutárního orgánu a za právnickou osobu jakožto statutární orgán jednají. Uvedený závěr Nejvyššího správního soudu považuje Ústavní soud za ústavně souladný, a nikoli za formalistický. Poukazoval-li stěžovatel na nález sp. zn. I. ÚS 563/11, ve kterém Ústavní soud kritizuje aplikaci právních předpisů, která je sice formálně souladná s jejich textem, avšak odhlíží od reálných společenských vztahů, v nyní posuzované věci naopak Nejvyšší správní soud přisvědčil názoru vedlejšího účastníka, že akceptování logiky, podle které nenese právnická osoba odpovědnost za jednání svého statutárního orgánu, by ve svém důsledku umožnilo legalizaci "tunelování" veřejných prostředků statutárními orgány osob a institucí, které s těmito veřejnými prostředky nakládají, aniž by bylo možné neoprávněně vynaložené prostředky získat zpět do státního rozpočtu.

12. Druhou skutečností je, že se stěžovatel na základě výsledků kontroly Ministerstva kultury domáhal žalobou po Mgr. Horymíru Kubíčkovi u okresního soudu vydání bezdůvodného obohacení ve výši 358 750 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel takto postupoval v souladu s § 53 odst. 4 zákona o rozpočtových pravidlech. Uvedený soudní spor, ani jeho výsledek, však oproti tvrzení stěžovatele nemá žádný vliv na rozhodnutí správce daně, kterým byl stěžovateli vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně. Ústavní soud proto nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že kdyby uvedený spor neproběhl, stěžovatel by nebyl "odsouzen" k zaplacení odvodu a penále. Ústavnímu soudu není zřejmé, jak stěžovatel k takovému závěru dospěl. Porušení rozpočtové kázně stěžovatele, které bylo v řízení prokázáno, nemohlo vést k jinému následku, než k vyměření odvodu podle § 44a odst. 2, odst. 4 písm. c) a odst. 9 zákona o rozpočtových pravidlech. Skutečnost, že se stěžovatel úspěšně domohl po Mgr. Horymíru Kubíčkovi vydání částky, která představovala neoprávněné čerpání ze státního rozpočtu, se projevilo pouze ve sféře stěžovatele, který za této situace vyměřený odvod nehradil ze svého rozpočtu.

13. Jak tedy správně konstatoval v odůvodnění napadeného rozsudku městský soud, stěžovatelem uváděný soudní spor, respektive jeho důsledky, nebyly předmětem posuzování orgány finanční správy, a stěžovatel za ně nebyl postižen povinností provést odvod. Odvod totiž nebyl stěžovateli uložen za to, jak jednal poté, kdy vyšlo najevo, že Mgr. Horymíru Kubíčkovi byly bezdůvodně vyplaceny peníze z rozpočtu stěžovatele, a že stěžovatel tyto peníze získal v podstatné míře zpět, nýbrž za jednání, které spočívalo ve vyplacení částky 369 000 Kč Mgr. Horymíru Kubíčkovi bez právního důvodu.

14. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně, důkladně a přesvědčivě odůvodněné závěry Nejvyššího správního soudu a městského soudu bylo možno označit za nesprávné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí správních soudů, které se s žalobními i kasačními námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, a věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními soudního řádu správního, zákona o rozpočtových pravidlech a daňového řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy spravedlivého procesu, jejichž porušení stěžovatel namítal.

15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. května 2018

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru