Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 377/01Nález ÚS ze dne 13.12.2001K právu na obhajobu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkzavinění/úmyslné
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 197/24 SbNU 481
EcliECLI:CZ:US:2001:3.US.377.01
Datum podání20.06.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 10 odst.1, § 235 odst.1, § 235 odst.2

141/1961 Sb., § 125


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 377/01 ze dne 13. 12. 2001

N 197/24 SbNU 481

K právu na obhajobu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti podanou

J. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, č.j. 11 To

14/01-1262, ze dne 23. 4. 2001, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze, č.j. 11 To 14/01-1262, ze

dne 23. 4. 2001, týkající se pouze J. K., se zrušuje.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení

rozsudku Vrchního soudu v Praze, č.j. 11 To 14/01, ze dne 23. 4.

2001. To s tím, že jeho vydáním bylo porušeno jeho základní právo,

a to právo na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 a následujících

Listiny základních práv a svobod (dále Listina) a v také čl. 6

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva).

Z připojeného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích,

sp. zn. 20 T 48/2000, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl

rozsudkem uvedeného soudu, č.j. 20 T 48/2000-1155, ze dne 10. 1.

2000, uznán vinným účastenstvím na trestném činu vydírání podle

§ 10 odst. 1 písm. b) trestního zákona k § 235 odst. 1 trestního

zákona (dále tr. zák.) a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí

svobody v trvání 1 roku. Skutkově šlo o to, že stěžovatel v říjnu

1999 požádal T. T., aby sehnal někoho, kdo pod pohrůžkou fyzického

násilí přinutí V. P. ke změně chování ve sdružení - firmě D., aby

se zdržel jednání, které by mohlo vést k zániku tohoto sdružení

a za tuto službu nabídl částku 100.000,- Kč. Tehdy, posléze

spoluobžalovaný T., sjednal další dva muže, kteří nakonec P.

zavraždili a od T. obdrželi částku 20.000,- Kč, kterou mu předtím

předal stěžovatel. Ten se v průběhu celého trestního řízení hájil

tím, že souhlasil s jistou formou postrašení, která byla nabízena

T., později uvedl, že s takovým postupem nesouhlasil vůbec, když

vztahy s poškozeným ve firmě se urovnaly a vůbec už nenabízel

žádné peníze, když poukazoval i na absenci motivu jednání, které

mu bylo kladeno za vinu. Dodal, že soud I. stupně potom uvedený

rozsudek vybudoval v zásadě na výpovědích a tvrzeních pouze T. T.

a jednání stěžovatele kvalifikoval jako účastenství dle § 10 odst.

1 písm. b) tr. zák. (návod) na trestném činu vydírání dle § 235

odst. 1 tr. zák. Nutno připomenout, že obžaloba stěžovatele od

samého počátku trestního řízení vedeném proti němu jej vinila

z účastenství (návodu) k trestnému činu vraždy dle § 219 odst. 1,

odst. 2 písm. h) tr. zák. - tedy ke spáchání uvedeného trestného

činu ve snaze získat majetkový prospěch. Ke změně právní

kvalifikace vedlo nalézací soud to, že provedenému dokazování

odpovídalo právě a pouze uznání na vinu z účastenství (návodu) na

trestném činu vydírání dle § 235 odst. 1 tr. zák. V tomto směru

vycházel z výpovědí spoluobžalovaného T., které v podstatě jako

jediné měly navrhovatele usvědčit alespoň v tom směru, že

navrhovatel minimálně v další osobě vzbudil rozhodnutí a úmysl

zasáhnout vůči poškozenému s tím, že ten takto bude donucen

k určitému jednání či zdržení se určitého jednání. Další svědecké

výpovědi potom (stran poměrů-vztahů) ve firmě D. svědčí zčásti

tvrzení navrhovatele, zčásti nikoli. Stejná situace byla shledána

nalézacím soudem i při zjišťování ohledně případně nabídnutých

peněz navrhovatelem za požadovaný postup vůči poškozenému.

Nalézací soud nakonec dospěl k závěru, že útok byl proveden

z podnětu navrhovatele a byť došlo k excesu z toho, k čemu byl

návod směřován, z hlediska zásady akcesority účastenství dospěl

k závěru, že se navrhovatel posuzovaného deliktu dopustil. Proti

uvedenému rozsudku se odvolal navrhovatel. V důvodech svého

odvolání poukázal zejména na absenci motivu svého jednání, kdy se

prokazatelně s poškozeným domluvil na dalším fungování jejich

společné firmy dále, že případné násilí na poškozeném (ať už

jakéhokoliv druhu či intenzity) by vedlo k rozpadu firmy, což by

prokazatelně poškodilo, a to v každém případě zájmy navrhovatele,

když právě pro činnost firmy byla osoba poškozeného velmi

důležitá. Pokud v určité fázi vzájemných vztahů uvažoval

navrhovatel o odchodu ze společné firmy neměl zřetelně žádný důvod

na poškozeného jakkoli působit. Poukázal na to, že jedině výpověď

spoluobžalovaného T. měla navrhovatele usvědčovat a v tomto směru

poukázal na její nevěrohodnost z hlediska její změny, vzájemně si

odporujících údajů i nedobrý vztah T. k poškozenému. Věnoval se

i svědeckým výpovědím o atmosféře ve firmě D., o vztahu

navrhovatele i poškozeného a zdůraznil, že nezaujatí svědci

(pracovníci firmy) vypověděli o tom, že v kritické době se vztahy

mezi oběma urovnaly a uklidnily, když svědecké výpovědi příbuzných

poškozeného jsou ovlivněny právě oním příbuzeneckým vztahem.

Uzavřel, že v důsledku provedeného dokazování nebyly shledány

jednoznačné a nepochybné důkazy, na kterých by soud mohl vybudovat

své závěry o vině (a to i návodem k trestnému činu vydírání dle

§ 10 odst. 1 písm. b) k § 235 odst. 1 tr. zák.), a proto také (při

užití zásady in dubio pro reo) navrhl, aby byl obžaloby zproštěn.

O podaném odvolání rozhodoval Vrchní soud v Praze, který svým

rozsudkem, č.j. 11 To 14/01-1262, v důsledku odvolání, které podal

také státní zástupce napadený rozsudek zrušil a dle § 259 odst.

3 tr.ř. nově rozhodl tak, že navrhovatele uznal vinným

účastenstvím na tr. činu vydírání dle § 10 odst. 1 písm. b) tr.

zák. k § 235 odst. 2 písm. b) tr. zák. a uložil mu přísnější

trest. Odvolání navrhovatele i dalších obžalovaných, jako

nedůvodná zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí především odkázal

na správná skutková zjištění učiněná soudem I. stupně a poukázal

v tomto směru na důvody obsažené v rozsudku tohoto soudu s tím, že

ty byly vyloženy v souladu s ust. § 125 tr.ř. Odvolací soud se

věnoval i námitkám navrhovatele uplatněných v podaném odvolání

a dospěl k závěru, že navrhovatel je usvědčován podrobnou výpovědí

tehdy spoluobžalovaného T. V tomto směru poukázal i na výpovědi

samotného navrhovatele i na výpovědi skupiny svědků, kteří se

vyjadřovali ke vztahům, navrhovatele i poškozeného v označené

firmě. V důsledku uvedených skutečností pak dospěl k závěru, že

jednání navrhovatele vykazovalo všechny znaky skutkové podstaty

účastenství na trestném činu vydírání dle § 10 odst. 1 písm. b)

tr. zák. k § 235 odst. 1, 2, písm. b) tr. zák. tedy, že

navrhovatel se dopustil uvedeného činu nejméně se dvěma osobami.

Dovodil (ve stručnosti), že se jednalo o osoby tři, když s T.

přímo jednal a o dalších (P., N.) věděl, a to o jejich účasti

a úloze v celém kriminálním plánu, když tuto vědomost měl od

T., s jejich rolí souhlasil a také dokonce slíbil a poskytl

peníze. Jednání navrhovatele tak prokazatelně směřovalo k tomu,

aby u T. vzbudilo rozhodnutí uskutečnit útok proti poškozenému

a útok byl také uskutečněn (byť došlo k excesu nad míru toho, co

navrhovatel u T. "objednal").

Proti označenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal

navrhovatel ústavní stížnost s tím, že jeho vydáním i postupem,

který mu předcházel byla porušena navrhovatelova základní lidská

práva obsažená v čl. 36 a následující (bez bližšího označení)

Listiny a poukázal rovněž bez bližšího označení na čl. 6 Úmluvy.

V odůvodnění podané ústavní stížnosti znovu poukázal na absenci

jakéhokoliv motivu, který by jej k uvedenému jednání přiměl

a zdůraznil, že byl shledán vinným a odsouzen pouze na základě

výpovědi spoluobžalovaného T., který jako obviněný mohl lhát

v rámci své obhajoby, když nebyla nijak prokázána vědomost

navrhovatele, že T. bude jednat za pomocí dalších osob. Odkázal

dále na argumentaci vedenou v rámci svého odvolání před obecnými

soudy s tím, že odvolací soud, aniž by provedl jakékoliv

dokazování, které by podpořilo jím posléze vyslovené závěry jej

uznal vinným jako návodce k trestnému činu vydírání dle § 235

odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Znovu zdůraznil, že za daného

stavu ve věci provedeného dokazování měly soudy akceptovat zásadu

"v pochybnostech ve prospěch" a tomu přiměřit své rozhodnutí.

Poukázal i na to, že svým postupem mu odvolací soud odepřel právo

na spravedlivý proces, když rozhodl svým rozsudkem (uznal ho

vinným těžším trestným činem než soud I. stupně), nahradil tak

rozhodnutí soudu nalézacího, rozhodl konečně, bez možnosti

navrhovatele se s ohledem na takto vzniklou situaci bránit dalším

opravným prostředkem. Má za to, že odvolací soud takto rozhodl

jako de facto soud I. stupně, avšak právě bez další možnosti

takové rozhodnutí přezkoumat. Je přesvědčen, že uvedeným postupem

bylo zasaženo v dané věci jeho právo na spravedlivý proces (čl.

36 Listiny) a citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze

z označených důvodů navrhl zrušit. Při ústním jednání před

Ústavním soudem navrhla právní zástupkyně doplnit důkazní řízení

výslechem svědka J. M. (ve vztahu k ods. P.), případně i znalecký

posudek z oblasti soudního lékařství, který by znovu zaujal

stanovisko k osobě spoluods. T. z hlediska jeho psychiky, a to

i ve vztahu k věrohodnosti jeho výpovědí. Provedení takto:

navrhovaných důkazů však Ústavní soud zamítl s tím, že předmětný

znalecký posudek byl již ve věci vypracován, navrhovaný výslech

svědka je nadbytečným z pohledu řízení před Ústavním soudem při

dosud provedených důkazech v projednávané věci.

Na vyžádání Ústavního soudu se k projednávané věci vyjádřil

příslušný senát Vrchního soudu v Praze, který pouze odkázal na

závěry plynoucí z odůvodnění jeho rozhodnutí, návrh (ústavní

stížnost) pokládá za zjevně neopodstatněný a jako takový, jej

navrhl odmítnout, (za užití nesprávně označeného ust. § 43 odst.

1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

Vrchní státní zastupitelství v Praze se přípisem ze dne

16. 7. 2001 svého postavení vedlejšího účastníka v řízení vedeného

v dané věci před Ústavním soudem vzdalo.

Ústavní soud zvážil všechny skutečnosti plynoucí zejména ze

spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 20

T 48/2000, z argumentace vedené navrhovatelem i z vyjádření

vrchního soudu v Praze a dospěl k závěru, že podaná ústavní

stížnost je důvodná. Na tomto místě nutno ovšem připomenout, že je

to právě jenom hledisko ústavněprávní, které zakládá ingerenci

Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných a vycházeje

z této skutečnosti zjistil, že soud odvolací ve své rozhodovací

činnosti postupoval v rozporu s obsahem hlavy páté Listiny.

Především lze konstatovat, že ve věci bylo konáno obsáhlé

dokazování a co do jeho rozsahu Ústavní soud nemá výhrad. Výhrady

však podle přesvědčení ústavního soudu lze důvodně mít proti

hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem. Především ze

spisového materiálu v rámci dokazování před obecnými soudy

vyplývá, že vlastně jediným usvědčujícím důkazem, který byl soudy

bezvýhradně akceptován jsou výpovědi spoluobžalovaného T. Ten

jediný uvedl, že navrhovatel byl aktivní do té míry, že jej

nabádal (nutil) k tomu, aby vůči poškozenému zasáhl razantním

způsobem i za účasti dalších osob, včetně vyplacení odměny. Již

ohledně samotné převzaté a odevzdané odměny jsou výrazné rozpory

mezi T. a dalším spoluobžalovaným P. Navrhovatel se od samého

počátku svého trestního stíhání hájil i tím, že nikdy žádné peníze

za zákrok vůči poškozenému nenabízel. Jedině spoluobžalovaný T.

tvrdil opak, uváděl částku 100.000,- Kč a uvedl také, že mu

navrhovatel určité peníze poskytl a že tyto dalším

spoluobžalovaným předal v uzavřené obálce tak, jak je obdržel od

navrhovatele, aniž by se do obálky nebo obálek podíval. V tomto

směru vypověděl u hlavního líčení spoluobž. P., že jim T. předal

částku 20.000,- Kč, krátce po činu, a to nikoliv v obálce, ale

tak, že peníze vyndal z kapsy a učinil z nich na efekt vějíř. Za

podstatné v této souvislosti je zapotřebí vzít i vyjádření P.

(učiněné před soudem) v tom směru, že v souvislosti s dojednáváním

vraždy poškozeného nikdy nepadlo ani jediné slovo, které by

naznačovalo souvislost s navrhovatelem. Pokud vůbec někdy hovořil

o K. tak vždy se jednalo o jeho domněnky. Jednoznačně a vždy

jednal pouze s T., který chtěl "zabít" poškozeného.

Spoluobžalovaný N. potom jednoznačně uvedl, že navrhovatele ani

neznal, nikdy ho neviděl a proto také nemá smysl, aby se o něm

vyjadřoval. Dále svědek B., pracovník firmy D., uvedl, že vztahy

mezi navrhovatelem a poškozeným se uklidnily a vyjasnily, a to

právě krátce předtím, než poškozený zmizel. Potvrdil naopak, že

poškozený neměl v oblibě T., jeho přítomnost na firmě nerad viděl,

říkal, že tam nesmí. Dodal, že T. měl snadný přístup

i k fotografiím, na kterých byl zachycen i poškozený. Uvedl i to,

že zejména navrhovatel nechtěl, aby poškozený z firmy odešel,

protože by to pro firmu a její další existenci byla velká ztráta.

Svědek Š. rovněž potvrdil, že po rozepřích se nakonec navrhovatel

s poškozeným domluvili na dalším klidném chodu společné firmy.

I z jeho výpovědí je zřejmé, že poškozený se stal nezvěstným

krátce poté co se poměry ve firmě urovnaly. Je na místě uvést, že

tito svědci neměli k navrhovateli bližší vztah a je důvodné

hodnotit jejich výpovědi právě z tohoto hlediska, tedy jako

výpovědi zjevně objektivní, právě na rozdíl od skupiny svědků,

kteří ve věci rovněž vypovídali a kteří měli k poškozenému rodinný

či jinak bližší vztah. Jenom v kontextu takto nepochybně

provedených důkazů je zřetelné, že navrhovatel jistým způsobem

reagoval na návrhy T. ohledně násilného působení na poškozeného

z hledisek již uvedených. Z provedeného dokazování však zcela

určitě nevyplývá, že by to byl navrhovatel, který by v naznačeném

směru byl aktivní a zejména, že by to byl on, který jednoznačně

podněcoval T. k násilnému postupu vůči poškozenému, navíc ve

spolupráci s dalšími osobami. To plyne jen a pouze z výpovědi T.,

jiný důkaz v tomto směru podán nebyl, naopak vztahy T.

a poškozeného zjevně nebyly dobré. Provedenými důkazy byla také

nepochybně prokázána absence motivu navrhovatele, když poměry ve

firmě byly v dané době stabilizované a naopak jakákoliv ztráta

poškozeného (včetně jeho fyzické nepřítomnosti či případným

vyhrožováním) by chod firmy ovlivnila negativně, čehož si

navrhovatel zřetelně byl vědom. Jeho aktivismus z hlediska plánů

spoluobž. T. byl minimální, pokud vůbec nějaký. Z důvodů již shora

popsaných je problematická i z hlediska věrohodnosti a rozumné

návaznosti a tedy i přesvědčivosti i výpověď právě spoluobž. T.,

který na rozdíl od navrhovatele, byl z hlediska zamýšleného cíle

ve vztahu k poškozenému nepochybně velmi aktivní a cílevědomý. Je

potom přirozené, že svým vystupováním v trestním řízení vedeném

i proti němu se mohl snažit, (jak nepochybně jeho právem), míru

své viny rozmělnit. Za daného stavu řízení ve věci a dokazování

takto v něm vedeného odvolací soud, aniž by v rámci veřejného

zasedání jakkoli doplňoval (prováděl) důkazní řízení (kromě

předání dopisu a.s. Škoda a fotokopie dokladů k leasingu vozidla

Opel Kadet) rozhodl tak, že napadený rozsudek dle § 258 odst. 1

písm. d), odst. 2 tr.ř. ve výroku dotýkajícímu se navrhovatele

zrušil v celém rozsahu a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr.ř.

nově rozhodl tak, že navrhovatele uznal vinným účastenstvím na

trestném činu vydírání podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §

235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a uložil mu přísnější

trest. Takto rozhodl při nezměněném skutkovém základu jednání

navrhovatele tak jak byl tento zjištěn soudem I. stupně, když

tento soud vycházeje tedy ze stejně zjištěného skutkového děje

jednání navrhovatele právně kvalifikoval jako účastenství na

trestném činu vydírání podle § 10 odst. písm. b) tr. zák. k § 235

odst. 1 tr. zák. Odvolání navrhovatele soud II. stupně potom jako

nedůvodné zamítl. Z odůvodnění uvedeného rozsudku zjevně plyne, že

odvolací soud neuvěřil, a to v žádném směru obhajobě vedené

navrhovatelem a naopak za nepochybná pokládal tvrzení

spoluobžalovaného T., kdy bez přesvědčivého vysvětlení rozporná

tvrzení obou v řadě případů (setkání krátce před vraždou a krátce

po ní a předání peněz, vztahy mezi poškozeným a navrhovatelem ve

firmě v době krátce před zmizením navrhovatele) hodnotí v souladu

s tvrzením spoluobžalovaného, bez ohledu na shora již řečené.

K setkání obou (v době krátce před vraždou a krátce po ní) uvedl

odvolací soud pouze to, že T. tvrdil, že mu navrhovatel předal

peníze, navrhovatel tvrdil, že mu předal T. zapomenuté klíče.

Přitom žádný další důkaz neověřil to či ono tvrzení. Ohledně

vztahu ve firmě mezi navrhovatelem a poškozeným (krátce před jeho

zmizením) potom odvolací soud uzavřel (bez jakéhokoliv bližšího

vysvětlení), že se situace ve firmě uklidnila což mělo být

důsledkem již probíhající přípravy na fyzické zastrašení

poškozeného. To přes nepochybné zjištění, že (jak již uvedeno)

nemohl mít navrhovatel žádného rozumného zájmu na tom, aby se

firma rozpadla např. i tím, že by z ní poškozený za uvažované

situace odešel. Takové úvahy jsou za daného stavu a provedených

důkazů pouze a jenom úvahami, které v provedených důkazech vskutku

oporu nemají. Na pouhých hypotézách však rozhodnutí založit nelze,

když stejným způsobem postupovaly soudy i stran hodnocení výpovědí

dalších svědků bez rozumného vysvětlení proč neuvěřily jedné či

druhé skupině svědeckých výpovědí, jak se o nich již hovořilo

výše. Konečně odvolací soud se stručným odůvodněným dospěl

k závěru, že navrhovatel naplnil všechny znaky účastenství

k trestnému činu vydírání dle § 10/1 b) tr. zák. k § 235 odst. 1,

2 písm. b) tr. zák. To s tím, že se činu dopustil až se třemi

osobami, kdy se spoluobž. T. přímo jednal a o dalších dvou

spoluobžalovaných věděl, a to nejenom o jejich účasti, ale

i o jejich úloze v celém kriminálním plánu a s jejich rolí

souhlasil, kdy jim dokonce slíbil a také poskytl peníze. Toto

tvrzení však neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Z hlediska

ústavněprávního nutno zdůraznit, že není úkolem Ústavního soudu

zasahovat do učiněných skutkových zjištění obecnými soudy a stejně

tak i do jejich hodnocení. To ovšem (jak Ústavní soud opakovaně

judikoval) pouze tehdy, jestliže skutková zjištění nejsou ve

výrazném rozporu s právními závěry z nich vyvozených.

V projednávané věci však právě takový rozpor lze nepochybně

dovodit, když jednoznačně spoluobžalovaný P. i N. uvedli, že

s navrhovatelem nikdy z hlediska inkriminovaného skutku nejenom

nejednali, ale vůbec se s ním ani nesetkali, přičemž spoluobž. N.

jej ani neznal. Znovu tedy důkazní řízení i v tomto směru odvolací

soud vybudoval pouze a výlučně na výpovědi spoluobž. T. Označená

kvalifikace jednání navrhovatele užitá odvolacím soudem tak zjevně

neodpovídá provedeným důkazům, když ani v naznačeném směru

odvolací soud ani sám žádné dokazování neprovedl. I z judikatury

soudů obecných, (např. R 37/1965 Sbírky soudních rozhodnutí), se

právem podává, že pachatel musí vědět o součinnosti dalších osob.

V dané věci však tento fakt, s ohledem na uvedené přesvědčivě

a nepochybně prokázán nebyl. Konečně je na místě i námitka

navrhovatele spočívající v tom, že za již popsaných učiněných

skutkových zjištění, která byla odvolacím soudem bez výhrad

akceptována, bylo tímto soudem shledáno, že navrhovatel naplnil

všechny znaky přísnějšího trestného činu, než bylo shledáno soudem

I. stupně. Je sice zřejmé, že formálně právně postupoval odvolací

soud v souladu s trestním řádem z hlediska ust. § 225 odst. 2

tr.ř., když žaloba vinila navrhovatele účastenstvím (návodem)

k vraždě § 10/1b) tr. zák. k § 219 odst. 1, 2, písm. h) tr. zák..

Nelze však přehlédnout již označené rozhodnutí soudu I. stupně,

který kvalifikoval jednání navrhovatele jinak, když dospěl

k závěru, že ve skutečnosti navrhovatel naplnil všechny znaky

účastenství k trestnému činu vydírání dle § 235, a to v jeho

odstavci prvním. Pro absenci jakéhokoliv dokazování z hlediska

posléze učiněných závěrů soudu odvolacího tak byl navrhovatel

jednoduše postaven před konečné (změněné) rozhodnutí odvolacího

soudu, tedy bez možnosti svou obhajobu vést i směrem k úvahám

odvolacího soudu a nakonec i závěrům, ke kterým tento dospěl.

Obecně jde totiž o možnost vskutku reálné obhajoby, tedy reálnou

možnost svou obhajobu vést především i k tomu, co obžalovanému

kladeno za vinu, a to i z hlediska obsahu jednotlivých skutkových

podstat toho kterého trestného činu. Z pohledu řečeného se tak

v dané věci v posledku jedná o rozhodnutí překvapivé, když

navrhovatel v dané věci a za daného postupu odvolacího soudu

nemohl (neměl příležitost) argumentovat v rámci své obhajoby stran

své účasti (spolupráci) s dalšími spoluobžalovanými a čelit tak

možnosti svého přísnějšího odsouzení. V takovém případě odvolací

soud nemůže sám rozhodnout rozsudkem, když neprovedl žádné důkazy,

přičemž svým rozhodnutím odlišně hodnotil skutkový děj zjištěný

soudem I. stupně a dovodil nepochybnou vědomost a souhlas

navrhovatele s angažováním dalších dvou konkrétních osob. Odvolací

soud tak rozhodl pouze na základě jiného hodnocení důkazů soudem

I. stupně, aniž by mu však věc vrátil k novému projednání

a rozhodnutí i z pohledu závěrů, ke kterým sám dospěl. Obecně

potom z hledisek již vpředu popsaných je i povinností soudu

informovat obžalovaného o podstatě obvinění proti jeho osobě

a vést důkazy svědčící proti němu tak, aby mohl řádně připravit

svou obhajobu. Každý případ, který vyvolá sebemenší pochybnosti

ohledně důkazů, musí být vykládán ve prospěch obžalovaného (tak

i judikatura Evropského soudu pro lidská práva - např. rozsudek ve

věci Barbaná Messequé a Jabardo z roku 1988, A-146). Postupem

Vrchního soudu v Praze v uvedené věci tak byl podle přesvědčení

Ústavního soudu zasažen čl. 40 odst. 3 Listiny čl. 6 odst. 3 písm.

b) Úmluvy, kdy obviněný má právo nejenom na to, aby mu byl

poskytnut čas, ale také možnost k přípravě obhajoby, kdy tuto

možnost nutno chápat i tak, že obviněný v průběhu i trestního

řízení proti své osobě vedeného před soudy má právo vědět, jakým

směrem se ubírají úvahy i odvolacího soudu při jeho rozhodování

o tom, kterém konkrétním trestném činu (všech znacích jeho

skutkové podstaty). Uvedeným postupem a rozhodnutím z něj vzešlým

tak bylo porušeno ust. čl. 40 odst. 3 Listiny i ust. čl. 6

odst. 3 písm. b) Úmluvy a v konečném důsledku i ust. čl. 36 odst.

1 Listiny, kterým je zaručeno právo navrhovatele na spravedlivý

proces.

S poukazem na uvedené tak nezbylo než rozhodnutí Vrchního

soudu v Praze týkající se výlučně navrhovatele J. K. a označené ve

výroku tohoto nálezu, zrušit.

Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně dne 13. prosince 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru