Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3766/14 #1Nález ÚS ze dne 12.01.2016Náležité odůvodnění rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 2
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodněn... více
Věcný rejstříkodůvodnění
dovolání/přípustnost
Exekuce
řízení/zastavení
nepřezkoumatelnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 5/80 SbNU 55
EcliECLI:CZ:US:2016:3.US.3766.14.1
Datum vyhlášení16.02.2016
Datum podání30.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2, § 238, § 237


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud dovolací soud v rozhodnutí o odmítnutí dovolání z důvodu nenaplnění podmínky zásadního právního významu věci (§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř) neuvede své úvahy, má to za následek neúplnost a nepřesvědčivost rozhodnutí, což je v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 12. 1. 2016 zrušil III. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele Jana Nováka (jedná se o pseudonym) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3463/2014-166, ze dne 29. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3466/2014-158, ze dne 23. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3467/2014-157, ze dne 24. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3477/2014-207, ze dne 29. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3479/2014-158, ze dne 23. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3533/2014-235, ze dne 24. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3630/2014-156, ze dne 23. 10. 2014 č. j. 30 Cdo 3879/2014-164 a ze dne 22. 10. 2014 č. j. 30 Cdo 3880/2014-167 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve zbývající části ústavní stížnost odmítl.

Narativní část

V letech 2004 až v 2007 byla stěžovateli obvodním soudem celkem devětkrát uložena povinnost zaplatit částku v rozmezí 800 Kč až 900 Kč, a to vždy z důvodu neuhrazeného jízdného v pražské hromadné dopravě ve prospěch Dopravního podniku hl. m. Prahy. Stěžovatel navrhl zastavení všech devíti exekucí, jeho návrhy byly zamítnuty, proti čemuž podal stěžovatel odvolání a následně i dovolání. Všechna stěžovatelem podaná dovolání Nejvyšší soud odmítl s tím, že směřují proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci, v níž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč a současně nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, vztah pracovněprávní, ani o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř.

Z odůvodnění Ústavního soudu

Ústavní soud nejprve s odkazem na svou předchozí judikaturu zdůraznil, že mezi požadavky na rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání z důvodu nenaplnění podmínky zásadního právního významu věci (§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.), řadí i nadále náležité odůvodnění rozhodnutí, neboť pouze takové rozhodnutí naplňuje ústavní kritéria. Pokud jsou právní úvahy nedostatečně vyložené a zdůvodněné, nastává rozpor nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též se zásadami spravedlivého procesu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ve vztahu k posuzované věci Ústavní soud vyjádřil přesvědčení, že bylo nezbytné alespoň naznačit, jakými úvahami byl Nejvyšší soud při svém rozhodování veden, a že nebylo možné se spokojit s pouhým odkazem na zákonná ustanovení. Takový postup by byl možný pouze ve zcela jednoduchých případech, v ostatních věcech (i v předmětném případě) je nezbytné v odůvodnění rozvést právní úvahy soudu. Dovolací soud však pouze odkázal na ustanovení § 238 odst. 1 o. s. ř. předpokládající nepřípustnost dovolání u sporu o peněžité plnění do 50 000, přičemž ale nevysvětil, proč na toto ustanovení odkazuje v řízení týkajícím se primárně zastavení exekuce. Ústavní soud navíc dodal, že bylo na místě zvážit, zda se ve věci nejedná o vztah plynoucí např. ze spotřebitelské smlouvy, který by přípustnost dovolání zakládal.

Ústavní soud ve vztahu k napadeným rozhodnutím konstatoval, že při nedodržení požadavků na rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání z důvodu nenaplnění podmínky zásadního právního významu věci (uvedených v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/03) je možné hodnotit napadaná usnesení Nejvyššího soudu nejen jako nepřezkoumatelná, ale případně také jako svévolná. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud požadavky na odůvodnění nedodržel, Ústavní soud jeho rozhodnutí zrušil pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudkyní zpravodajkou ve věci byla Milada Tomková. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 3766/14 ze dne 12. 1. 2016

N 5/80 SbNU 55

Náležité odůvodnění rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Radovana Suchánka a Milady Tomkové (soudce zpravodaj) - ze dne 12. ledna 2016 sp. zn. III. ÚS 3766/14 ve věci ústavní stížnosti Jana Nováka (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Pavlem Uhlem, Ph.D., advokátem, se sídlem Kořenského 15, 150 00 Praha 5 - Smíchov, proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 2. 2014 č. j. 45 EXE 1859/2010-115, č. j. 45 EXE 1864/2010-110, č. j. 45 EXE 1870/2010-110, č. j. 45 EXE 1871/2010-107, č. j. 45 EXE 1876/2010-113, č. j. 45 EXE 1877/2010-109, č. j. 45 EXE 1878/2010-110, č. j. 45 EXE 1883/2010-181, č. j. 45 EXE 1895/2010-112 o zamítnutí stěžovatelových návrhů na zastavení exekuce, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2014 č. j. 12 Co 173/2014-141, ze dne 15. 4. 2014 č. j. 14 Co 172/2014-141, ze dne 2. 6. 2014 č. j. 15 Co 192/2014-142, ze dne 2. 6. 2014 č. j. 15 Co 193/2014-219, ze dne 16. 4. 2014 č. j. 21 Co 190/2014-143, ze dne 30. 6. 2014 č. j. 55 Co 169/2014-143, ze dne 15. 7. 2014 č. j. 69 Co 171/2014-149, ze dne 16. 5. 2014 č. j. 70 Co 171/2014-139, ze dne 17. 4. 2014 č. j. 72 Co 187/2014-141, kterými byla zamítnuta stěžovatelova odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, a proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3463/2014-166, ze dne 29. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3466/2014-158, ze dne 23. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3467/2014-157, ze dne 24. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3477/2014-207, ze dne 29. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3479/2014-158, ze dne 23. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3533/2014-235, ze dne 24. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3630/2014-156, ze dne 23. 10. 2014 č. j. 30 Cdo 3879/2014-164 a ze dne 22. 10. 2014 č. j. 30 Cdo 3880/2014-167, jimiž byla pro nepřípustnost odmítnuta stěžovatelova dovolání, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení.

Výrok

I. Usneseními Nejvyššího soudu

A. ze dne 23. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3463/2014-166,

B. ze dne 29. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3466/2014-158,

C. ze dne 23. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3467/2014-157,

D. ze dne 24. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3477/2014-207,

E. ze dne 29. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3479/2014-158,

F. ze dne 23. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3533/2014-235,

G. ze dne 24. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3630/2014-156,

H. ze dne 23. 10. 2014 č. j. 30 Cdo 3879/2014-164 a

I. ze dne 22. 10. 2014 č. j. 30 Cdo 3880/2014-167

bylo porušeno základní právo stěžovatele zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu

A. ze dne 23. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3463/2014-166,

B. ze dne 29. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3466/2014-158,

C. ze dne 23. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3467/2014-157,

D. ze dne 24. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3477/2014-207,

E. ze dne 29. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3479/2014-158,

F. ze dne 23. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3533/2014-235,

G. ze dne 24. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3630/2014-156,

H. ze dne 23. 10. 2014 č. j. 30 Cdo 3879/2014-164 a

I. ze dne 22. 10. 2014 č. j. 30 Cdo 3880/2014-167 se ruší.

III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení

1. Včas učiněným podáním, splňujícím i další náležitosti ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rovněž v záhlaví citovaných usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel se domnívá, že uvedenými soudními rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., (dále jen "Úmluva"). Dále se stěžovatel domnívá, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení základního práva na ochranu vlastnictví a majetku zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí a vyžádaných spisů vedených u obvodního soudu pod spisovými značkami 45 EXE 1859/2010, 45 EXE 1864/2010, 45 EXE 1870/2010, 45 EXE 1871/2010, 45 EXE 1876/2010, 45 EXE 1877/2010, 45 EXE 1878/2010, 45 EXE 1883/2010 a 45 EXE 1895/2010 a vyjádření účastníků řízení zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.

3. V letech 2004 až v 2007 byla stěžovateli obvodním soudem celkem devětkrát uložena povinnost zaplatit částku v rozmezí 800 Kč až 900 Kč, a to vždy z důvodu neuhrazeného jízdného v pražské hromadné dopravě, ve prospěch Dopravního podniku hl. m. Prahy, akciové společnosti, (dále jen "dopravní podnik"). Dále mu byla uložena povinnost uhradit náklady řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatel soudem stanovenou povinnost nesplnil, zahájil dopravní podnik proti němu v roce 2010 devět samostatných exekucí. Následně právní zástupce stěžovatele navrhl sloučení exekučních řízení do jednoho, což však exekutor zamítl. Toto zamítnutí nakonec posuzoval Ústavní soud, který usnesením sp. zn. III. ÚS 2137/12 ze dne 4. 6. 2013 ústavní stížnost odmítl (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

4. Stěžovatel dále prostřednictvím svého právního zástupce navrhl zastavení všech devíti exekucí, neboť se domníval, že rozhodnutí obvodního soudu ukládající stěžovateli povinnost zaplatit a představující exekuční titul nebyla bezvadně doručena. Stěžovatel je toho názoru, že jeho zdravotní stav vylučoval, aby doručené soudní písemnosti správně vyhodnotil a reagoval na ně. Obvodní soud podané návrhy ústavní stížností napadenými usneseními zamítl. V odůvodnění svých usnesení uvedl, že na základě znaleckého posudku a dalších skutečností je přesvědčen, že stěžovateli v době doručování exekučního titulu zdravotní stav nijak nebránil pochopit jeho význam, a proto lze převzetí rozhodnutí považovat za platný procesní úkon s účinky doručení.

5. Proti všem usnesením obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. V nich zejména zpochybnil znalecký posudek, jakož i osobu znalkyně a uvedl, že v případě zkoumání psychického zdraví v minulosti je třeba v situaci, kdy zjištěná existující choroba je nepochybná, dlouhodobá, těžká a nevyléčitelná, vycházet z takových důkazních standardů, které umožní identifikovat zdravotní stav s určitou mírou pravděpodobnosti. Uvedl, že důkazní standard nemůže být nastaven tak, aby se takové zjištění jevilo jako nemožné. Stěžovatel v odvolání také poukázal na to, že obvodní soud přistupoval ke znaleckému posudku nekriticky a jeho rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, protože se nijak nevyrovnávají s jeho věcnou, potažmo právní argumentací. Městský soud všechna odvolání ústavní stížností napadenými usneseními zamítl a napadená rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. V odůvodnění usnesení pod spisovými značkami 12 Co 173/2014, 21 Co 190/2014, 69 Co 171/2014, 70 Co 171/2014, 72 Co 187/2014 městský soud uvedl, že se plně ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. V odůvodnění usnesení pod spisovými značkami 14 Co 172/2014, 15 Co 192/2014, 15 Co 193/2014, 55 Co 169/2014 městský soud uvedl, že případné vady nalézacího řízení je nutné řešit prostřednictvím institutu žaloby pro zmatečnost, nikoli v rámci exekučního řízení. Pro závěr o formální vykonatelnosti exekučního titulu je pouze rozhodné, zda rozsudek byl povinnému doručen v souladu s tehdy platnými ustanoveními občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."). Z tohoto důvodu považoval městský soud tvrzení stěžovatele (odvolatele) o tom, že v době nalézacího řízení a doručování rozsudku byl stižen duševní chorobou, za irelevantní. Takové důvody dle jeho mínění nemohou být důvodem pro zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Městský soud tedy v těchto usneseních souhlasil s názorem obvodního soudu, že zde nejsou důvody pro zastavení exekuce, avšak svůj závěr podložil jinými důvody.

6. Všechna stěžovatelem podaná dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadenými usneseními dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, viz ustanovení části první čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a ustanovení části první čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) odmítl s tím, že se jedná o věc, u které není dovolání za žádných okolností přípustné, neboť směřuje proti výroku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, a současně nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, vztah pracovněprávní ani o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř. V napadeném usnesení sp. zn. 30 Cdo 3477/2014 Nejvyšší soud nadto uvádí, že případnou přípustnost dovolání nezakládá ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání.

II. Argumentace stran

7. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel napadá nesprávné hodnocení znaleckých posudků obecnými soudy. Je toho názoru, že nelze přenést tíži odpovědnosti rozhodnout ze soudu na znalce. Znalec se má omezit pouze na řešení odborných otázek a jeho závěry mají být podrobeny kritické analýze. Stěžovatel uvádí, že přestože je dodaný znalecký posudek sporný, soud povýšil jím dosažená zjištění na kategorická zjištění skutkového stavu a současně řešení právní otázky. Takový postup považuje nejen za nesprávný, ale za takový, který zasahuje do jeho, shora vyčtených, základních práv.

8. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy v řízení nesprávně stanovily důkazní standard pro určení právních účinků doručení exekučního titulu osobě stižené duševní poruchou či chorobou. Podle jeho názoru obecnými soudy aplikovaný standard vyloučil jakoukoli účinnou ochranu subjektivních práv. Stěžovatel se domnívá, že je vždy nutné nastavit důkazní standardy takovým způsobem, aby bylo možné s určitou mírou pravděpodobnosti předpokládat projevy choroby tam, kde je výskyt možný a pravděpodobný. Stěžovatel je toho názoru, že unesl důkazní břemeno, případně navrhoval provedení důkazů, které měly podložit jeho tvrzení, které však soudy neprovedly. Proto je stěžovatel přesvědčen, že soudy mu neposkytly dostatečnou ochranu. Je přesvědčen, že procesní právo nesmí založit nespravedlivý stav, a je naopak nutné, aby dbalo zvýšené ochrany slabší strany, což je v tomto případě on. Vzhledem ke zjištěnému zdravotnímu stavu měly obecné soudy vycházet z toho, že stěžovatel nebyl způsobilý kvalifikovaně přijmout dopis, resp. exekuční titul. Tuto část své ústavní stížnosti stěžovatel uzavírá s tím, že účelem procesního práva a ochrany poskytované objektivními základními právy je neztrpčovat život lidem, kteří jsou indisponováni v důsledku svého zdravotního stavu.

9. Další výtka stěžovatele směřuje k nepřezkoumatelnosti. Je přesvědčen, že obecné soudy neodůvodnily svá rozhodnutí tak, jak je žádoucí. Podle jeho mínění stručnost právních závěrů hraničí s jejich absencí. Tvrdí, že není jasné, jakými intelektuálními cestami se úvahy soudců ubíraly. Rovněž zcela postrádá odůvodnění zvoleného výkladu práva. Domnívá se, že soud by měl vyložit, proč preferuje principy procesní přísnosti před principy ochrany slabší strany, kterou je v tomto případě stěžovatel. Vzhledem k tomu, že takové úvahy v rozhodnutí chybí, nemůže se ubránit domněnce, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou svévolná.

10. Další část své ústavní stížnosti směřoval stěžovatel proti rozhodnutím městského soudu č. j. Co 172/2014-141, č. j. 15 Co 192/2014-142, č. j. 15 Co 193/2014-219 a č. j. 55 Co 169/2014-143 (bližší specifikace rozhodnutí viz záhlaví). Tato rozhodnutí potvrzují rozsudky obvodního soudu s tím, že jsou ve výrokové části správné, avšak právní důvody rozhodnutí jsou nesprávné a návrh měl být zamítnut proto, že uvedená vada do řízení exekučního nevstupuje. Tento názor však považuje stěžovatel za nesprávný, a to do té míry, že narušuje jeho základní práva. Dle jeho názoru je vyloučeno, aby byl uznán takový výklad práva, který umožní výkon rozhodnutí, jež bylo doručeno někomu, kdo neměl objektivní možnost jej řádně vyhodnotit a reagovat na ně. Stěžovatel se domnívá, že princip, podle něhož vady nalézacího řízení se nepřenáší do exekučního řízení, lze akceptovat pouze v případě, kdy je výsledkem nalézacího řízení materiálně vykonatelný titul. V opačném případě by to totiž mohlo vést k tomu, že by tato vada nemusela být identifikována v žádném řízení.

11. Jako poslední bod své stížnosti namítá stěžovatel odepření spravedlnosti Nejvyšším soudem. Ten jakožto soud dovolací odmítl stěžovatelem podané dovolání s odůvodněním, že ve věci není dovolání přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci, v níž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, a současně nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, vztah pracovněprávní ani o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř. Takový závěr však stěžovatel považuje za excesivní. Je přesvědčen, že otázku zastavení exekuce z důvodů nevykonatelnosti exekučního titulu nelze podřadit pod pojem "rozhodnutí o peněžitém plnění". V tomto smyslu také uvádí, že pokud by bylo možné tento názor Nejvyššího soudu aprobovat, pak je stále nutné vzít v úvahu výjimky stanovené v závěru ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (zde Ústavní soud uvádí, že vzhledem k přechodným ustanovením příslušných novelizačních právních předpisů Nejvyšší soud ve svých usneseních odkazuje na právní předpis správně), tedy zjistit, zda se zejména nejedná o vztahy ze spotřebitelských smluv, resp. pracovněprávní vztahy. Stěžovatel je přesvědčen, že řízení, které předcházelo exekučnímu řízení a současnému návrhu na zastavení exekuce, bylo o nároku odvozeném ze smlouvy o přepravě, ve kterém stěžovatel vystupoval v roli spotřebitele a dopravní podnik v roli podnikatele. Domnívá se tedy, že v tomto případě je namístě posuzovat tento vztah jako vztah ze spotřebitelské smlouvy. K tomu stěžovatel dodává, že nepřípustnost dovolání z důvodu nízkého peněžitého plnění je nutné zcela odmítnout, neboť spor se vztahuje k devíti řízením, které ve svém souhrnu částku 50 000 Kč přesahují. Všechny původní pohledávky jsou stejného druhu, za stejným subjektem a jsou vymáhané stejným exekutorem. Není proto důvod tato řízení nespojit, čehož se stěžovatel ostatně od počátku domáhal. Stěžovatel uvádí, že napadeným postupem již došlo k zásahu do jeho základních práv, konkrétně do práva na spravedlivý proces, tedy k naplnění podmínky opodstatněnosti ústavní stížnosti ve smyslu usnesení sp. zn. III. ÚS 2137/12 ze dne 4. 6. 2013, ve kterém Ústavní soud nevyhovění návrhu stěžovatele na sloučení řízení dříve posuzoval.

12. Městský soud ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti setrval na závěrech učiněných v napadených rozhodnutích. Ve vyjádřeních k rozhodnutím sp. zn. 15 Co 193/2014, 15 Co 192/2014 a 14 Co 172/2014 dále konstatoval, že tato jeho rozhodnutí spočívají na názoru, že vady nalézacího řízení se nepřenáší do exekučního řízení. Ve všech svých vyjádřeních městský soud navrhuje, aby stížnost byla jako zjevně neopodstatněná Ústavním soudem odmítnuta.

13. Nejvyšší soud ve svých vyjádřeních - vzhledem ke změnám ve složení senátu Nejvyššího soudu - odkázal na obsah ústavní stížností napadených usnesení.

14. Ve své replice k vyjádřením městského soudu a Nejvyššího soudu stěžovatel setrval na své ústavní stížnosti s tím dodatkem, že je přesvědčen o natolik vysoké míře intenzity zásahu do podústavního práva, že se již jedná o kolizi s právem ústavním. Vzhledem k charakteru vyjádření stěžovatele v replice nepovažoval Ústavní soud za nezbytné zaslat mu další vyjádření městského soudu, neboť obsahují shodnou argumentaci s vyjádřeními, která již byla stěžovateli zaslána.

15. Dopravní podnik se postavení vedlejšího účastníka ve smyslu ustanovení § 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vzdal.

III. Řízení před Ústavním soudem

16. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost ve smyslu formálních podmínek, které na stížnosti klade zákon o Ústavním soudu, a shledal, že jsou splněny.

17. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny všechny předpoklady meritorního projednání (viz ustanovení § 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) ústavní stížnosti. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ústavní soud setrvává na stanovisku, že ústavní soudnictví, a tedy také kasační pravomoc Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, je především spojeno s přezkumem věcí pravomocně skončených. Jedná se tedy o věci, v nichž zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele již nelze napravit jinak, což je výrazem principu subsidiarity. Pokud tedy má stěžovatel prostředky k hájení svých práv a svobod v obecném soudnictví, je taková stížnost konstantně Ústavním soudem posouzena ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako nepřípustná. Z tohoto důvodu se Ústavní soud zabýval především usneseními Nejvyššího soudu.

18. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.), v souvislosti s návrhem na zrušení ustanovení § 243c odst. 2 o. s. ř., stanovil požadavky na rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání z důvodu nenaplnění podmínky plynoucí z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném ke dni 11. 2. 2004). Mezi tyto požadavky řadí Ústavní soud i nadále náležité odůvodnění rozhodnutí, neboť pouze taková rozhodnutí naplňují ústavní kritéria. Pokud jsou právní úvahy nedostatečně vyložené a zdůvodněné, nastávají obdobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též se zásadami spravedlivého procesu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny.

19. Přestože Nejvyššísoud v daném případě nerozhodoval ve věci, která byla závislá na jeho uvážení, ale aplikoval relativně konkrétní ustanovení § 238 odst. 1 o. s. ř., není zde důvod na shora uvedené požadavky zcela rezignovat. Nejvyšší soud ani náznakem nevysvětil, proč je zde důvod pro jím zvolený postup. Posuzovaný případ primárně směřoval k zastavení exekuce. Není zde tedy zcela zřetelná vazba na peněžité plnění, jak předpokládá ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Navíc, v případě přijetí teze, že jde o peněžité plnění, je namístě vzít v úvahu výjimku stanovenou v tomto ustanovení in fine, tj. zvážit, zda se nejedná o vztah plynoucí např. ze spotřebitelské smlouvy. Jak plyne z nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 (N 183/71 SbNU 201), lze i smlouvu o přepravě řadit mezi spotřebitelské smlouvy. Při posuzování přípustnosti dovolání je rovněž relevantní zohlednit závěry plynoucí z usnesení sp. zn. III. ÚS 2137/12 ze dne 4. 6. 2013 a posoudit možnost spojení věcí. Rovněž je v tomto smyslu nezbytné vzít v úvahu ustanovení § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř., které směřuje k odkladu provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Samotná subsumpce zjištěného stavu pod příslušná ustanovení občanského soudního řádu je především věcí Nejvyššího soudu. I v těchto případech je však nezbytné, aby bylo jasné, jakými úvahami se soud řídil, což v tomto případě není splněno. Ústavní soud nesdílí názor Nejvyššího soudu, že posuzování předloženého případu je natolik jednoduché, že je dostatečné vypořádat se s ním odkazem na příslušné ustanovení občanského soudního řádu. Naopak je přesvědčen, že v této věci je nezbytné alespoň naznačit, jakými úvahami byl Nejvyšší soud při svém rozhodování veden. Přestože tedy shora citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 směřuje především k rozhodování Nejvyššího soudu ve věcech, které záleží na jeho uvážení, není důvod vyloučit tyto podmínky i na nyní posuzovaný případ. Při nedodržení těchto požadavků je totiž možné hodnotit napadaná usnesení Nejvyššího soudu nejen jako nepřezkoumatelná, ale případně také jako svévolná.

20. Veden zásadou minimalizace svých zásahů do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, však Ústavnísoud neshledal důvod pro zrušení napadených usnesení obvodního soudu a městského soudu. Jak již Ústavní soud opakovaně zdůraznil ve svých rozhodnutích [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 582/02 ze dne 1. 3. 2004 (N 30/32 SbNU 277), nález sp. zn. III. ÚS 202/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 60/40 SbNU 579), nález sp. zn. III. ÚS 289/04 ze dne 14. 9. 2005 (N 176/38 SbNU 413)], je povinností Nejvyššího soudu sjednocovat judikaturu soudů nižších stupňů, je-li pro to zákonný důvod. Právě k takovému postupu především slouží institut dovolání a k tomu by mělo sloužit i odůvodnění rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku. Znění ustanovení § 243f odst. 3 o. s. ř. nevylučuje odůvodnění odmítavých usnesení Nejvyššího soudu. Zákonem předvídaná "stručnost" skutečně může znamenat pouze odkaz na příslušné ustanovení zákona. Tak je však možné postupovat pouze ve zcela jednoduchých případech. V případech, kdy subsumpce není jednoznačná, je nezbytné v odůvodnění rozvést právní úvahy soudu, a nikoli se spokojit pouze s nicneříkajícím odkazem na zákonná ustanovení. Tak je tomu i v nyní posuzované věci.

21. Ze shora uvedených důvodů Ústavnísoud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená usnesení Nejvyššího soudu zrušil. Ve zbytku Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou, s ohledem na shora zmíněný princip subsidiarity (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

22. Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavníhosoudu (viz rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru