Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3763/15 #1Usnesení ÚS ze dne 19.01.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
závazky z komunitárního a unijního práva EU/princip eurokonformní interpretace
základní práva a svobody/svoboda osobní/trest odnětí svobody (zákonné uv... více
Věcný rejstříkinterpretace
trestná činnost
Trestní řízení
Evropský zatýkací rozkaz
EcliECLI:CZ:US:2016:3.US.3763.15.1
Datum podání22.12.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

104/2013 Sb., § 198 odst.1, § 190

141/1961 Sb., § 406 odst.1, § 12 odst.12, § 10, § 12 odst.11

40/2009 Sb., § 240 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3763/15 ze dne 19. 1. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. H. t. č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Šimonem Baliharem, advokátem, se sídlem Žižkova 52, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. srpna 2015 č. j. 11 Tcu 24/2015-40, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva nebýt stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, garantovaného v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Obvodní soud pro Prahu 5 vydal ve vztahu ke stěžovateli dne 13. 5. 2011 evropský zatýkací rozkaz. Krajský soud v Bratislavě usnesením ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. 3 Ntc 7/2011 rozhodl o jeho vykonání.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 12. 2014 sp. zn. 56 T 4/2012 stěžovatele uznal vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a odsoudil jej za tento trestný čin a dále za trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zákon"), přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákona, zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona, přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákona, zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona a přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, odst. 3 písm. a) a b) tr. zákona z rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 31. 3. 2014 sp. zn. 61 T 18/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2014 sp. zn. 1 To 45/2014, podle § 160 odst. 4 tr. zákona za použití § 35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Pro výkon tohoto trestu stěžovatele podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zákona zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zákona a § 54 odst. 1, 3 tr. zákona stěžovateli dále uložil peněžitý trest ve výměře 4 000 000 Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, mu uložil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců. Podle § 56a odst. 1 tr. zákona stěžovateli dále uložil trest propadnutí náhradní hodnoty, ve výroku rozsudku blíže specifikovaný. Současně soud zrušil výrok o trestu uloženém stěžovateli rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 31. 3. 2014 sp. zn. 61 T 18/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2014 sp. zn. 1 To 45/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Vrchní soud v Praze v rámci řízení o podaných odvoláních proti rozsudku soudu prvního stupně předložil Nejvyššímu soudu návrh, aby podle ustanovení § 10 odst. 2 tr. řádu rozhodl, do jaké míry je stěžovatel ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 4/2012 vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení.

Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že podle § 10 odst. 2 tr. řádu stěžovatel není vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení pro účely trestního stíhání ohledně skutku uvedeného pod bodem I/1) až 5) obžaloby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. 1 KZV 50/2011, v němž je obžalobou spatřován pokračující zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, spáchaný formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 4/2012.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud v rozporu se zákonem a jeho jazykovým výkladem dovozuje v jeho neprospěch "různé podmínky" pro úkony podle ustanovení § 406 odst. 1 tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a podle ustanovení § 198 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"), když legitimizuje jeho trestní stíhání a zbavení osobní svobody prostřednictvím vazby i pro jiný trestný čin a jiné skutky, než pro které byl předán. Dovozuje, že Nejvyšší soud porušil ustanovení § 12 odst. 12 tr. řádu ve spojení s ustanovením § 198 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci.

Stěžovatel zpochybňuje závěr Nejvyššího soudu, podle kterého nebyl po svém předání do České republiky stíhán pro zcela jiný skutek, než pro který bylo žádáno o předání a pro který došlo k předání, když součástí obžaloby a rozsudku Městského soudu v Praze jsou i ty dílčí části skutku (dílčí útoky), které představovaly předmět evropského zatýkacího rozkazu a předání stěžovatele do České republiky. Předmětný evropský zatýkací rozkaz se vztahoval ke skutku vymezenému usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 5. 4. 2011 č. j. OKFK-251-230/TČ-2010-200203, jiné skutky nebyly předmětem evropského zatýkacího rozkazu, a tedy ani předání.

Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že i pokud by výklad zásady speciality obsažený v rozsudku Soudního dvora ze dne 1. 12. 2008 ve věci C-388/08 PPU, Artur Leymann, Aleksei Pustovarov [srov. čl. 27 rámcového rozhodnutí Rady ze dne 13. 6. 2002, o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (2002/584/SVV)], obstál ve vztahu k ustanovení § 406 odst. 1 tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (rámcové rozhodnutí i tr. řád v uvedeném znění v souvislosti se zásadou speciality uvažují v kategorii "jiného trestného činu"), s čímž nesouhlasí, neobstojí bezpochyby ve vztahu k ustanovení § 198 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci (odkazujícího na stíhání pro "jiný skutek").

Stěžovatel má za to, že tedy není možné jej stíhat pro jiný skutek, než pro který byl předán. Skutkem se podle ustanovení § 12 odst. 12 tr. řádu rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak. Nejvyšší soud v usnesení uvádí, že jednotlivé dílčí útoky v rámci téhož pokračujícího trestného činu sice představují samostatné skutky z hlediska procesního, ale to neopodstatňuje závěr, že jde o zcela jiný skutek (jiné skutky) při posuzování v dané věci uplatněné zásady speciality. Takový výklad je podle stěžovatele opět interpretací nad rámec zákona (resp. jazykové vyjádření právní normy), současně je v jeho neprospěch.

Dle názoru stěžovatele nelze na základě výkladu ustanovení § 12 odst. 12 tr. řádu ve spojení s ustanovením § 198 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci dospět k jinému závěru, než že je možné vzhledem k uplatněné zásadě speciality jej stíhat striktně pouze pro skutky (myšleno i toliko dílčí útoky pokračujícího trestného činu), pro které byl vydán, tedy toliko v rozsahu skutků uvedených v obžalobě státní zástupkyně městského státního zastupitelství ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. 1 KZV 50/2011 v bodu 1/1), s výjimkou faktury pod pořadovým číslem 20; v bodu 1/2), a to pouze faktury uvedené pod pořadovým číslem 1 - 5; v bodu 1/5). V ostatním rozsahu obžaloby, dovozuje stěžovatel, trestní stíhání odporuje čl. 8 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud považuje za nutné opětovně připomenout, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností těchto soudů. Do ní je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení práv chráněných ústavním pořádkem. Úkolem Ústavního soudu je tedy ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli kontrola "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů.

Ústavní soud se především neztotožňuje se závěrem stěžovatele o protiústavním výkladu ustanovení § 198 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci.

Nejvyšší soud položil důraz na interpretační závěry obsažené v rozsudku Soudního dvora ze dne 1. 12. 2008 ve věci C-388/08 PPU, Artur Leymann, Aleksei Pustovarov, ve vztahu k rámcovému rozhodnutí Rady ze dne 13. 6. 2002, o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (2002/584/SVV). Soudní dvůr v souvislosti s interpretací čl. 27 rámcového rozhodnutí při rozhodování o předběžné otázce přijal právní názor, podle něhož výjimka stanovená v čl. 27 odst. 3 písm. c) musí být vykládána v tom smyslu, že pokud se jedná o "jiný trestný čin", než kvůli kterému byla osoba předána, musí být souhlas vyžádán - v souladu s čl. 27 odst. 4 tohoto rámcového rozhodnutí - a získán, má-li být vykonán trest odnětí svobody nebo opatření spojené s odnětím svobody. Osoba, která byla předána, může být stíhána a odsouzena za takový trestný čin před obdržením souhlasu, pokud během trestního stíhání nebo soudního řízení, týkajícího se tohoto trestného činu, nebylo uloženo žádné opatření omezující svobodu. Současně Soudní dvůr konstatoval, že výjimka uvedená v tomto čl. 27 odst. 3 písm. c) nebrání tomu, aby osoba, která byla předána, podléhala opatření omezujícímu svobodu před obdržením souhlasu, pokud je toto omezení podle zákona odůvodněno zbývajícími body obžaloby uvedenými v evropském zatýkacím rozkazu.

Závěry obsažené v předmětném rozsudku Soudního dvora citoval Ústavní soud se zřetelem k zásadě speciality v nálezu ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 111/12 (N 203/71 SbNU 399).

Nejvyšší soud uplatnil eurokonformní výklad § 198 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Stojí za zdůraznění, že povinnost souladné interpretace a její meze Ústavní soud v souvislosti s týmž rámcovým rozhodnutím ozřejmil v nálezu ze dne 3. 5. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 66/04 (N 93/41 SbNU 19, 434/2006 Sb.), a to zejména v odst. 81 až 83.

Stěžovatel se k námitce nedodržení limitů souladného výkladu přibližuje tvrzením, že Nejvyšší soud podal "interpretaci nad rámec zákona a jeho jazykového vyjádření", resp. současně v jeho neprospěch.

Ústavní soud však nemůže souhlasit s názorem stěžovatele, podle kterého se Nejvyšší soud dopustil výkladového excesu v otázce posouzení pojmu "jiný skutek". Nejvyšší soud uvedl, že jednotlivé dílčí útoky v rámci téhož pokračujícího trestného činu sice představují samostatné skutky z hlediska procesního (§ 12 odst. 11 a § 12 odst. 12 tr. řádu), ale to neopodstatňuje závěr, že jde o zcela jiný skutek (jiné skutky) při posuzování uplatněné zásady speciality.

Není přesvědčivého argumentu ve prospěch úsudku, že Nejvyšší soud porušil meze stanovené přímo Soudním dvorem, zejména zákaz výkladu contra legem a povinnost respektu k obecným právním zásadám. Stěžovatel svoji výhradu neodůvodnil bližší argumentací, přičemž z judikatury [srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 111/12 (N 203/71 SbNU 399)] ani z odborné literatury (srov. kupř. Kubíček, M., Polák, P.: Zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, str. 616 a násl.) nevyplývá stěžovatelem prosazovaný závěr ohledně určujícího významu § 12 odst. 11 a § 12 odst. 12 tr. řádu pro výklad § 198 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci.

Závěry Nejvyššího soudu bezpochyby odpovídají teleologické úvaze Soudního dvora, obsažené v odst. 56 uvedeného rozsudku, podle kterého "požadovat souhlas vykonávajícího členského státu pro každou změnu v popisu skutkové podstaty by překročilo rámec důsledků zásady speciality a ohrozilo sledovaný cíl, kterým je urychlení a usnadnění soudní spolupráce mezi členskými státy uvedené v rámcovém rozhodnutí".

Nejvyšší soud se nezpronevěřil závěrům označeného rozsudku Soudního dvora ani konstatováním, že zásada speciality v rámci předávacího řízení (srov. § 198 zákona o mezinárodní justiční spolupráci) se vztahuje na případy, kdy jde o trestní stíhání výlučně pro jiný skutek, než pro který byl obviněný předán, a to pokud má být vykonán trest odnětí svobody, popř. jiná sankce omezující svobodu předávaného, či má být uloženo opatření nebo jiná sankce omezující jeho osobní svobodu. Nejde-li o výkon trestu odnětí svobody či jiné sankce omezující osobní svobodu, pak v případě trestního stíhání ohledně jednotlivých dílčích útoků pokračujícího trestného činu se v tomto rozsahu neuplatní. V případě trestního stíhání pro další dílčí útoky pokračujícího trestného činu, které nebyly předmětem rozhodnutí o předání z jiného členského státu Evropské unie do České republiky, není ani případné omezení osobní svobody obviněného v rámci trestního stíhání v rozporu se zásadou speciality. K tomu Nejvyšší soud připomenul, že v současné době stěžovatel vykonává pravomocně uložený trest odnětí svobody ve věci Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 31. 3. 2014 sp. zn. 61 T 18/2013 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2014 sp. zn. 1 To 45/2014, a to od 6. 11. 2014.

Z hledisek ústavního práva nelze ničeho vytýkat ani konstatování Nejvyššího soudu, že zásadu speciality je nutno respektovat v případě, že by u stěžovatele měl být vykonán nepodmíněný trest odnětí svobody uložený i za ty dílčí útoky, které v posuzované věci nebyly obsahem evropského zatýkacího rozkazu a jeho předání ze Slovenské republiky, přičemž zde platí, že není-li dán jiný důvod zakládající výjimku ze zásady speciality, je nutno učinit příslušná opatření k získání souhlasu předávajícího státu, tj. Slovenské republiky, aby bylo možno vykonat nepodmíněný trest odnětí svobody či jinou sankci omezující osobní svobodu obviněného, pokud byla uložena i za dílčí útoky pokračujícího trestného činu, které nebyly předmětem předávacího řízení.

Ústavněprávním deficitem přitom netrpí ani úvahy Nejvyššího soudu stran výkladu § 406 tr. řádu ve znění účinném do dne 31. 12. 2013.

Vzhledem k tomu, že v napadeném rozhodnutí nelze spatřovat zásah do základních práv stěžovatele, je Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru